Jak si vyrobit štěstí

Inspirativní příběhy dalajlamy, jak nalézat štěstí i v těžkých událostech, naleznete v aktuálním vydání magazínu FC.
- Reklama -

Poslední dva týdny každého kalendářního roku jsou nejtěžší pro mou práci. Píšou mi lidé, kteří se cítí hluboce osamělí a nešťastní. Potřebují pomoci, ale obojí – osamělost i neštěstí – mají v sobě. Snažil jsem se pro ně psát Vánoční Speciál, ale mnozí si jej nekoupili, přesvědčení, že jim „už nic nepomůže“. A přesto mi píšou.

Poslední dva týdny každého kalendářního roku proto věnuji práci s nimi. Učím je přemýšlet o životě jinak. Nevnímat jej jen rozumem, ale i vírou. Protože rozum má své hranice, víra nikoli. Víra pokračuje i tam, kde rozum končí.

Berte, prosím, tento můj článek jako jeden ze způsobů, jak si pomoci. Je o lidech, kteří to umějí. A když to umějí oni, přemýšlet o tom můžeme všichni…

Byl jsem v Tibetu, na východě, v červenci, kdy jsou tu prý nejteplejší dny. Ano, dny možná jsou, ale noci jsou mrazivé.

V horách se kempuje. „Budeme spát venku?“ zeptali se mě tibetští průvodci.

„Proč? Ve stanu je dost místa,“ opáčil jsem a při vystrčení nosu ven se otřásl zimou.

„To ano, ale je léto,“ usmáli se.

Pohled z Tibetu na vzdálený Mount Everest, nádherně zalitý sluncem.

V Tibetu jsem se dozvěděl nejvíce o štěstí. Z dětství jsem o něm znal jednu větu. Miloš Kopecký kdysi řekl: „Štěstí je stav, jehož neměnné trvání je naším přáním.“ Jenže existuje vůbec něco takového?

Jako malý jsem miloval Lennona. Brácha mi ho hrál na kytaru. Mohl jsem ho poslouchat dvakrát za sebou, třikrát, čtyřikrát. Ale poslouchat ho celý den, to by bylo únavné.

Stejně tak jsem miloval štrůdly. Hlavně ten první kousek jablečného závinu, to byla slast. Druhý už mě tak nebral a třetí otrávil, jedl jsem ho přes moc.

Když jsem byl na táborech, zbožňoval jsem chladné večery a současně teplo z ohně. To byla rozkoš. Jenže když jsem se k plamenům přiblížil víc, začaly pálit.

Jako by se štěstí vždycky rychle vypotřebovalo. Jako by celé spočívalo v prvním zážitku a nebylo možné prožívat trvalé potěšení.

Tam v Tibetu, v „letní“, ale mrazivé noci, mi vyprávěli, jak dalajlama navštívil Portugalsko. Hrdě mu ukazovali moderní čtvrtě a komfortní věžové budovy. On jen kroutil hlavou: „Všichni na Západě kolem sebe stavíte tyhle věci. Nebylo by pěkné postavit také něco uvnitř sebe?“ A dodal: „Víte, když budete hluboce nešťastní, pak v supermoderním a technicky vyspělém stém patře hyperluxusní budovy budete hledat akorát tak okno, ze kterého se dá vyskočit.“

Mít tak selfie s dalajlamou, jo, to je záruka štěstí.

Rád cestuji po světě. Fascinuje mě, jak je možné, že mnoho lidí, žijících ve velmi obtížných podmínkách, si udržuje klid, vnitřní sílu a svobodu. „Protože,“ odpověděl mi jeden tibetský mnich, „vnitřní podmínky jsou silnější. To, co přichází zvenčí, nás také ovlivňuje, ale to, co vychází zevnitř, to interpretuje.“ Jinými slovy: My sami si rozhodujeme o tom, jak popíšeme to, co se nám děje.

„Je přece léto,“ řekli tibetští průvodci a spali před stanem. Zatímco já uvnitř „klepal kosu“ v domnění, že je zima.

Oni se probudili čilí a spokojení, já byl ráno nevyspalý a rozmrzelý. Jak to, když jsme strávili noc ve stejných podmínkách?

„Představ si mořský příliv,“ řekl mi první z nich. „Vlny, které se valí na pobřeží. Když budeš vespod vlny, budeš se otloukat o dno, rozbíjet o útesy. Přitom stačí jen klouzat po povrchu. Vždyť proč Tě dělá šťastným moře? Protože je jako Tvůj život. Pohlédneš-li na něj shora, z nadhledu, vidíš rovinu jako zrcadlo. Chceš-li mít deprese, půjdeš do hloubky. Čím níž, tím větší tlak Tě bude drtit. V moři jako v životě.“

Jihovýchodní Austrálie, místo 12 Apoštolů. Záleží na tom, co se děje v hlubinách moře, nebo nám k dobrým pocitům stačí už to „málo“ – co takto vidíme?

„Ty si určitě myslíš,“ pravil druhý z nich, „kolik toho ke štěstí potřebuješ. Jenže tím si sám připravuješ zkázu. Když něco z toho nemáš, Tvé štěstí se hroutí. Přitom Ty nepotřebuješ obsáhnout celý oceán života. Stačí Ti vychutnávat si vlny, a to i když hloubka problémů dál existuje.“

„I v pekle můžeš prožívat malý ráj, tak jako ve velkém ráji můžeš být vnitřně nešťastný,“ dodal třetí z nich.

Když se potkávám se čtenáři mého pravidelného magazínu FC, vím, že nikdo z nich se ráno nebudí s přáním „Dnes chci být nešťastný.“ I jeden nešťastně zamilovaný kluk, který mi na letošní Štědrý den napsal, že si chce vzít život, to následně odůvodnil slovy: „Nechci dál snášet to utrpení.“ I on si myslel, že v sebevraždě spočívá cesta z neštěstí, respektive cesta ke štěstí. Pozval jsem ho tedy na kávu a učil ho to, co mě učili v Tibetu. Už Řekové tomu říkali „eudaimonie“ – blaženost. My tomu říkáme „pocit duševní pohody“.

Jak toho dosáhnout?

Otočte, prosím, na 2. stránku.