Jak přistoupit k minulosti, aby nás nezraňovala

- Reklama 4 -

2. uvědomění ze tří: Minulost nám vždycky dává naději

Všechno vynalezené přírodou má svůj smysl. I paměť máme z dobrého důvodu. Protože i paměť nás má posouvat vpřed.

Když jsem nedávno přednášel na střední škole o strachu, studenti se divili, že strach nás vůbec může v něčem chránit. Strach je přece negativní, tvrdili. Sehráli jsme si tedy scénku s divokým medvědem.

Kdykoli nás v přírodě překvapí divoký medvěd, co uděláme? Strneme, zbledneme, možná i pustíme do kalhot. Všechny tyto instinkty nám příroda dala proto, aby nás strachem ochránila.

STRNEME, abychom neudělali unáhlený pohyb. Divá zvěř totiž útočí v sebeobraně, z leknutí.

ZBLEDNEME, protože se krev z povrchových částí stáhne do hloubi těla. Kdyby divá zvěř přece zaútočila, tak abychom kvůli povrchovému zranění nevykrváceli.

A SVĚRAČE SE NÁM UVOLNÍ, aby tělo opustil veškerý jedovatý obsah střev. Kdyby divá zvěř zaútočila a způsobila nám vnitřní zranění, tak abychom se neotrávili vlastními jedy.

Také paměť nemáme proto, aby nám ubližovala.

Paměť máme proto, abychom se s odstupem času usmívali nad svou naivitou až hloupostí. Vzpomínky na dávné chyby nám umožňují uvědomit si, jak jsme od té doby pokročili a zmoudřeli. Cokoli se nám vryje hluboko do paměti, to je pro nás obvykle tak zásadní, že stejnou chybu už nikdy neopakujeme.

Paměť ale máme i proto, abychom se učili být vděční. Abychom s odstupem času děkovali za krásné chvíle, které jsme prožili, i za špatné chvíle, které jsme překonali. Ať v krásných, nebo špatných chvílích bychom měli nalézat sílu a důvod jít dál.

To nejdůležitější na vzpomínkách je to, že nejdou oživit, vrátit ani změnit. A to je moc dobře. Život nás tím učí, abychom se soustředili znovu na přítomnost a začali vyrábět nové RADOSTNÉ vzpomínky. Příležitost máme v každém okamžiku. V každé činnosti, která nám dává dobrý pocit.

Pustit se minulosti je možné za pomoci dvou instrumentů, které obsáhle vykládám ve Vánočním Speciálu. Těmi instrumenty jsou odpuštění a vděčnost.

  • Odpusťme si chyby, kterých jsme se v životě dopustili. Přijměme, že jsme lidé. Člověk byl vytvořen s jediným záměrem – aby se učil. Proto jsme se narodili bez jakékoli dovednosti. Všechno se musíme učit. VŠECHNO.
  • Proto buďme vděční za školu života. Děkujme za každou lekci. Ať se nám dobrá, nebo špatná, vždycky je užitečná.

K minulosti tedy vždycky přistupujme jako ke zdroji naděje. Buď nám dává naději tím, co špatného jsme překonali, nebo co dobrého nás v životě potkalo. A to nejdůležitější uvědomění nyní:

3. uvědomění ze tří: Čas jde opačným směrem než vzpomínky

Pohlédněme na hodinky. Čas jde směrem kupředu. Vzpomínky jdou opačným směrem, dozadu.

Jinými slovy: Přítomnost námi prochází v každém okamžiku. A za námi zůstávají vzpomínky.

Učme se tedy dívat dopředu – na čas, který přichází. V něm je veškerá naše budoucnost. Veškeré naše úspěchy. Veškerá naše spokojenost. Všechno, co svým jednáním můžeme vytvořit.

Moudří lidé dokážou být šťastní hned dvakrát: poprvé, když prožívají přítomnost, a podruhé, když na ni vzpomínají. Snaží se totiž žít (v přítomnosti) tak, aby měli co nejkrásnější vzpomínky. Nebo: aby jednou pro druhé byli tou nejkrásnou vzpomínkou.

Když jsem byl ještě dítě, mé spolužačce na základní škole diagnostikovali vzácný druh obrny. Objevil se náhle – jedno ráno se prostě už nemohla hnout. Lékaři jí dali nanejvýš sedm let života. Zatímco ve třídě jsme ji litovali, ona paradoxně začala ŽÍT. Učila se na hudební nástroje, navštěvovala divadla, četla krásnou literaturu, učila se tři jazyky. Zkrátka: Začala žít tak, jako kdyby nikdy neměla zemřít. Anebo naopak: Jako kdyby zemřít měla za týden.

Když jsem se jí divil, usmívala se na mě nádhernýma velkýma očima: „Ale Petře, vždyť i Ty zemřeš. Jen nevíš kdy. To já mám o trochu přesnější informace. A proto nechci ztrácet čas.“

Když jsem ji v mých devatenácti letech viděl naposledy – na přístrojích a nemohoucí – spustily se mi slzy. Bylo mi jí líto. Téměř neznatelně se na mě usmála a ztěžka řekla: „Neměř můj život časem, ale zážitky. Pak zjistíš, že byl dost dlouhý.“

Dnes, pětadvacet let od té chvíle, nemyslím, že Vlastička odešla. Pořád tu je. Jako fotografie v mé paměti. Vzpomínám na ni s vděčností. Nikdy v mé hlavě nevyexpiruje, nezestárne, naopak mě celé ty roky inspiruje.

A já jsem pochopil, že důležité vzpomínky neumírají proto, abychom se měli v každé chvíli o co opřít – abychom měli v každé chvíli za co děkovat. Ať za to, co bylo, nebo za to, co je. Obojí nám dává naději tvořit to, co bude.

Jak prožít rok 2019 naplno? Jak se zbavit všech zbytečných bolestí a trápení, které nás neposouvají vpřed, ale jen brzdí? O tom je celý Vánoční Speciál. Šance objednat ho sobě nebo svým blízkým pod stromeček máte ještě zde

© Petr Casanova

- Reklama 5 -