Jak přistoupit k minulosti, aby nás nezraňovala

Zacházejme opatrně s pohledy do minulosti. Vidíme-li tam něco špatného, neznamená to, že špatná bude i budoucnost. A vidíme-li tam něco krásného, neznamená to, že všechno krásné je už za námi.
- Reklama 4 -

Když tu byl Marek Eben, říkal: „Cesta sem byla útrpná, ale po příjezdu je všechno odpuštěno.“

Je to jedno z míst, které mám v Česku ohromně rád. Angličan by řekl hideaway – místo, kde se schováte sami před sebou. Místo, kde Vám začne být vždycky moc dobře. Místo, ke kterému musí Váš vůz nebo Vaše nohy, pokud jdete pěšky, hodně zabrat, až se na kopci objeví zvláštní cedule „Konec světa“.

Silnice tu opravdu končí a dál pokračuje už jen les. Pod mostkem se vine meandr halasně zurčící říčky a před Vámi je jedna z nejpoetičtějších budov, s aristokratickou historií. Pořád tu v lesech slyšíte ozvěnu cinkotu stříbrných příborů o porcelánové talíře, smích společnosti a hudbu, hlavně tu hudbu. Ano, to je Tančírna.

Zatímco celé Račí údolí – tak se tohle prostředí jmenuje – se už dávno vylidnilo, obnovená secesní kavárna je pořád otevřena. Po kamenných schodech můžete vyjít do prázdného sálu s vůní dřeva, kde si můžete zahrát na piano – a nikoho tím nerušíte, protože tu nikdo není. Člověk si tu užívá samotu, v chladné atmosféře na pomezí Rychlebských hor a Jeseníků, kde je nejzdravější vzduch v zemi. A skoro žádný signál.

U jednoho stolu na mě čekali dva lidé. Měli stejný problém, ačkoli k němu vedla jiná cesta.

Ta první bytost prožila s bývalým partnerem něco OŠKLIVÉHO a nyní ji to v novém vztahu brzdí.

Ta druhá bytost prožila s bývalým partnerem něco NÁDHERNÉHO a nyní ji to v novém vztahu také brzdí.

Ta první se totiž bála, že „to i s novým partnerem bude znovu tak OŠKLIVÉ.“

Zatímco ta druhá se bála, že „to s novým partnerem už nikdy nebude tak NÁDHERNÉ.“

Obě bytosti používaly minulost proti sobě. Respektive proti své přítomnosti i budoucnosti. A tudíž se trápily: bez ohledu na to, jestli jejich vzpomínky na minulost byly pozitivní nebo negativní.

Byl to jeden z důvodů, proč jsem psal Vánoční Speciál. Až příliš mnoho lidí si neužívá přítomnost kvůli minulosti. Bojí se, že se něco buď bude opakovat, nebo nebude opakovat. V obou případech jsou však zaměřeni na strach. Proto jsem Vánoční Speciál zaměřil na pozitivní chápání minulosti. A k tomu jsem vedl i obě ženy u stolu v opuštěné Tančírně.

Děje se Vám to také?

  • Bolí Vás vzpomínky na to krásné, co už není?
  • Bolí Vás připomínání si toho, co jste měli a už nemáte?
  • Nebo naopak: Bolí Vás vzpomínky na to špatné, co jste prožili?
  • Nejste schopni si užít to, co máte a co je mnohem lepší než to, co bylo?
  • Všude Vás dohání minulost a neumíte si ji utřídit v hlavě, založit do správné přihrádky v paměti s nápisem: „Tuto přihrádku otevírej, kdykoli budeš potřebovat energii. Kdykoli si budeš potřebovat připomenout, co jsi PŘEKONAL ošklivého, nebo co lze PROŽIL nádherného.“?
  • Rádi byste přestali trčet v minulosti a začali pracovat na štěstí, což je možné pouze v přítomnosti?

Požádám Vás, pro tuto chvíli, alespoň o tři důležitá uvědomění.

1. uvědomění ze tří: Vzpomínka je jako fotografie

Každým svým činem nebo nečinem, zkrátka každým důležitým okamžikem vyrábíme vzpomínky. Člověk si totiž nepamatuje dny, data jako taková, ale momenty. I proto skutečný život neměříme časem, ale skutky.

Kdokoli nebo cokoli, na čem nám záleží, se ukládá jako poklad do srdce. Je to správné, tam patří. Je jako fotografie, která jednou provždy zvěčňuje konkrétní okamžik. Musíme si však uvědomit, že zatímco děj na fotografiích se zastavil, lidé se ve skutečném životě dál proměňují a vyvíjejí.

Jestliže se hrabeme ve starých fotografiích a teskníme, jak jsme tehdy byli šťastní, musíme k tomuto A dopovědět taky B: vzpomínka nemá nic společného se současností. Nikdo nezůstává stejný jako na fotografiích. Základním principem života je změna.

Naše vzpomínka je jako okamžik na dlouho uzavřený v konzervě. Můžeme se hýčkat tím, jak se k nám tehdy člověk choval. Ale dnes už se tak chovat nemusí. Kdykoli se snažíme konzervu po příliš dlouhé době otevřít, je to jako s ledničkou, v níž jsme uschovali dávno prošlé potraviny. Jak tu ledničku otevřeme, může se vyvalit puch. Jinými slovy: Dáme-li novou šanci těm, kteří nás kdysi těšili, zatímco oni se již změnili, může to skončit fiaskem. A naše dobré vzpomínky na dávné časy se tím zkazí.

Uvědomme si, že každý okamžik má jen krátkou trvanlivost. Platí teď. V příštím momentu už nemusí. Nezaměňujme tedy dobové fotografie s realitou. Co bylo, už není a nebude. To ale vůbec nevadí. Jak zdůrazňuji ve Vánočním Speciálu, alespoň to, co bude, může být takové, jaké to ještě nikdy nebylo.

Co bychom měli mít také na paměti, když přistupujeme k minulosti?

V čem nám vzpomínky vůbec nejvíce pomáhají?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -