5 důvodů, proč ztrácíme ty, které milujeme

- Reklama -

Od úterý 11. do čtvrtka 13. prosince, stejně jako minulý týden, všichni ti, kdo si přicházejí osobně odebrat svůj vánoční dárek – knihu nebo Vánoční Speciál – do našeho sídla, mají možnost nechat si vepsat mé věnování jejich obdarovanému a hlavně potkat se.

Minulý týden mě ze všech těchto setkání nejvíce zasáhlo to s mužem, který mi připomněl jeden starý příběh:

Byla jednou slepá dívka, kterou vroucně miloval mladý muž. Miloval ji tak, až ji požádal o ruku. Odmítala ho. Připadala si nedostatečná.

„Budu Tě svým handicapem tolik omezovat! Budeš se muset vzdát tolika svých radostí, protože se jim s Tebou nemohu věnovat! A nakonec mě opustíš!“

Mládenec byl nešťastný. Obětoval by dívce cokoli. Ona nakonec rozhodla: „Vezmu si Tě za manžela, jedině když se mi vrátí zrak.“

Jednoho dne dívce někdo daroval oči. Když jí po operaci sňali obvazy, uviděla poprvé v životě všechno kolem sebe. I toho mládence.

A zjistila, že je slepý.

„Teď, když se Ti vrátil zrak, vezmeš si mě?“ zeptal se.

Pohled na jeho slepotu ji zklamal. Tohle nečekala. Představila si, jak by ji svým handicapem omezoval, kolika radostí, na které se tolik těšila, by se musela vzdát. Přece teď nestráví život se slepcem! A tak své slovo porušila a chlapce odmítla.

Svěsil hlavu. Na odchodu se jen otočil a řekl: „Pečuj dobře o mé oči.“

Dávám málo?

Ve svých knihách i dárkovém Vánočním Speciálu píšu to, na co milující lidé často zapomínají. Že opuštěni mohou být bez ohledu na to, jací jsou a kolik dávají, protože vztah nikdy netvoří jeden člověk. Ano, záleží nejen na tom, jací jsme a kolik dáváme my, ale také na tom, jaký je druhý a kolik dává on.

Jestliže nás přiměje hledat chybu v sobě, může se stát, že ji budeme hledat celý život a nikdy ji nenajdeme, protože žádná neexistuje. Proto je tolik lidí zacykleno v hledání své chyby a ve rozežírajících pocitech nedostatečnosti. Ačkoli jako partneři byli dokonalí.

Na druhou stranu však, jak píšu hlavně v knize 250 zákonů lásky, existují situace, kdy matici lásky strhneme, něco nedotáhneme nebo přetáhneme. A pak jsme opuštěni.

Protože se tímto obsáhle zabývám ve všech svých knihách, které mají dohromady přes tisíc stran, a tady na internetu mám jen omezený prostor (navíc s mnoha z vás se beztak v příštích dnech potkám, protože si chodíte na osobní odběr dárků), uvedu 5 důvodů, kdy si za svou „nedomilovanost“ nebo „přemilovanost“ můžeme sami.

Pak pochopíme podstatu lásky. Že začíná zdánlivě z ničeho a končí zdánlivě pro nic. Naučme se jí správně rozumět, i když si rádi myslíme, že rozum do lásky nepatří…

1. důvod: Snažíme se dělat z milovaného partnera svou neoddělitelnou součást

Každý má svůj život. Svou svobodu i uvnitř vztahu. A v této svobodě činí rozhodnutí, kterým nemusíme rozumět a která nedokážeme předvídat. Kdykoli se může stát, že řekne sbohem – protože se rozhodl pro jiný směr, člověka, budoucnost. To je fakt.

Kdykoli nás bolí srdce z něčího odchodu, byl patrně naší součástí. Chybí nám kousek sebe. Doslova. Ale chyba je v nás, protože jsme dopustili, aby někdo druhý, kdo může kdykoli odejít, nahradil v nás kousek našeho vlastního Já.

Ostatně, známe to… Čím většího kusu svého Já jsme se vzdali, tím obtížněji pak sami sebe hledáme.

Mysleme na to. Nevzdávejme se svého života, svého charakteru, své osobnosti, svých tužeb, svých hodnot. Právě ty nás dělají zajímavým, výjimečným člověkem. Protože dokážeme být sami sebou, pro partnera přidanou hodnotou. Kdykoli ztratíme kus sebe, byť „ve prospěch partnera“, přestáváme být tím, koho partner miluje.

Proto se učme to nejtěžší – respektovat svobodu druhého. Tak jako si přát, aby druhý respektoval tu naši. Protože, jak napsal Ernest Hemingway, jen dva vnitřně nezávislí lidé na sobě mohou být zdravě závislí.

Jak se může stát, že doženeme k odchodu někoho, kdo nás miluje a koho milujeme my?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.