Se stanem a dětmi kolem světa aneb O jiném životě, než na jaký jsme zvyklí

Slavné místo Monument Valley Vás dostane teprve tehdy, když se rozhodnete přespat v místním jediném kempu. Na této pouštní Coloradské plošině jsou v létě vysoké teploty i v noci, a tak je dobré usínat i s otevřeným stanem. I Karlova dvouletá dcera zažila paprsky slunce štípající do očí již v šest hodin ráno. Nejvýraznějšími stolovými horami jsou východní a západní „palčáky“ (East Mitten and West Mitten Buttes), které jsou nepřehlédnutelné.
- Reklama 4 -

„Cestování světem je jako cestování životem. V té chvíli proklínáte útrapy, které Vám připravuje, ale časem ze vzpomínek všechny útrapy zmizí a zůstane jen čistý zážitek, radost z toho, co jste zažili nebo dokázali.“ Karel Wolf, fotograf a cestovatel. Navštívil přes 50 zemí světa. Pro firmy a veřejnost připravuje hodinové inspirativní projekce s živým vyprávěním a krátkými filmy. Působí také jako ředitel cestovatelského festivalu Kolem světa

Trochu jiné poznání

Když jsem se tento rok rozhodl vydat knihu Petra Jana Juračky Ze života fotografa, mnozí se mě ptali, proč se zabývám cestováním. Přitom máloco jiného má tolik společného s osobním rozvojem. Ostatně, i Karel Wolf říká: „Myslel jsem, že jedu poznat svět, ale poznal jsem sám sebe.“

Je to cestovatel, jakých mnoho není. Cestuje i s malými dětmi (nyní 6 a 2 roky). Ukazuje, že to jde a není k tomu potřeba ani moc peněz. Karel totiž neobráží luxusní resorty nebo all-inclusive hotely. Vadí mu, že i když jsou na různých místech světa, ve skutečnosti jsou pokoje, bazény a jídlo všude stejné. Zatímco za zdmi těchto turistických táborů je úplně jiný svět – autentický. A ten chtěl vždycky poznat.

Karel Wolf s manželkou a starší dcerou v národním parku Bryce Canyon. Je to ukázka nesmírně intenzivní eroze pískovcového podkladu v neobyčejně barevných vrstvách usazenin prehistorického moře. Proč se však zachovaly vysoké červené věže, které zůstaly na místě a proč je voda a vítr nevzaly také s sebou pryč? Pohled z výšky do rozervaného červeno-bílého údolí vezme za srdce každého, ale jen ten, kdo se vydá po prudkých pěšinách do údolí mezi věže, teprve pocítí tu rozlohu a velikost všech věží. „Do Bryce Canyonu jsem se vydal třikrát. Poprvé během dne. Podruhé v podvečer, když jsme pozorovali západ slunce a plynulou změnu teploty světla. A naposledy to bylo půlnoci, když rodinka spala v kempu ve stanu a já si vyšel dolů do údolí, kde jsem fotil siluety věží s mléčnou dráhou a zářícími hvězdami,“ vzpomíná Karel Wolf.

Každý den jiný

Poprvé vyjel ve třiadvaceti. Studoval na doktora přírodních věd a věnoval se vědecké biologii na Akademii věd. Nebýt skautem, asi by měl dnes úplně jiný život. Tehdy ale vybírali dvacet skautů na celosvětový skautský sraz do Mexika. Karel tam letěl. Protože mu ovšem letenky připadaly moc drahé, nevrátil se hned po čtrnácti dnech. Naopak pokračoval dál po kontinentu až do Guatemaly. „Když jsem tam najednou stál proti skutečným indiánům, byl to pro mě šok i životní zážitek. Pochopil jsem, že v Česku se krčíme v maličké bublině a o reálné planetě a autentickém životě na ní mnoho nevíme. Někdo ustrne v jediné městské šedi, mezi domovem a kanceláří, má všechny dny jeden jako druhý, a ještě k tomu pocit, že tak musí žít on i jeho děti – že neexistuje jiný způsob života. Ale tak to není. Většina světa žije jinak než my, a když vidíte jejich prostředí, hodnoty, vzájemnost, ptáte se: Opravdu je nutné žít tak materiálně – mít tolik věcí, všechny dvakrát, a ještě větší, a kvůli tomu od rána do večera pracovat?“

Pokaždé si počká na levné letenky. Přes internet si zabukuje nejlevnější ubytování, pokud vůbec nějaké, a zápůjčku auta. Sbalí manželku, děti a vyrazí na několik měsíců pryč. „To víte, že když jsme se holek na začátku ptali, co by ze všeho nejvíc chtěly vidět, odpovídaly: ,Disneyland!‘ Jednou jsme jim to splnili a ony pochopily, že Disneyland není cestování a že autentický svět znamená mnohem víc. Se spacákem, stanem a karimatkou jste přímo uvnitř života, dostáváte obrovské množství nových vjemů a impulzů, den je intenzivnější. A holky jsou strašně šťastné. Užívají si nás, rodiče, plných čtyřiadvacet hodin denně. Od probuzení ve stanu až po západ Slunce, sledovaný ze spacáku. A ve výsledku je jim lhostejné, jestli jsme všichni pohromadě na pláži u moře v Norsku nebo pod obrovskými skalními útvary v Utahu. A hlavně vidí, co opravdu znamená příroda. Paneláky jsou všude stejné, ale hory ne. Adamova hora na Srí Lance vypadá jinak než nejvyšší hora Nového Zélandu, navíc i jedna jediná hora se průběžně mění se světelnými podmínkami. Na jednom místě jsme maximálně dva dny, a i tak máme pocit, že je pořád něco nového, že život je každý den plný a ani nám tolik neutíká…“

Klečící rodinka v King Canyon NP v USA.

Dva druhy životů

Na žádném místě nebyl dvakrát. Svět je podle něj tak velký, že by to – teď, když je mu teprve jednačtyřicet – byla škoda. „Jednou se třeba někam vrátíme, ale zatím se vracíme jenom do Česka. Je to náš domov, a jsme za to rádi. Nevyměnil bych čtyři roční období za věčný život v teple, i když mám mnoho přátel, kteří třeba v Indonésii zůstali a žijí tam trvale.“

Karla naopak těší, že poznává stále nová místa. „Můj životopis, to je vlastně cestovatelský katalog. Konkrétní měsíce a roky svého života si pamatuji podle míst, v jakých jsem právě byl. Je zvláštní, když pak mluvím s bývalými spolužáky, kteří jsou každý den zavření v jedné pracovní místnosti a už ani nevědí, co bylo před rokem, před deseti. Celý jejich dospělý život se slil v jeden stále stejný den. Stejně tak jejich dovolené. Sice byli na různých místech světa, ale pořád ve stejném typu hotelů a služeb. Samotnou zemi vůbec nepoznali.

Karel se nestydí za to, že cestuje lowcostově. „Čím méně je luxusu, tím více je autenticity.“ Už za svobodna procestoval jihovýchodní Asii, Jižní Afriku, Ameriku a Antarktidu. „Paradox je, že čím víc jsem viděl, tím víc jsem toužil vidět.“ Začal organizovat vlastní cestovatelské festivaly, zvát na přednášky i další cestovatele, a vytvořil tak neskutečný zdroj inspirace pro ty, kdo by také rádi cestovali, třeba i s dětmi, ale nevědí, kam a jak. Anebo se bojí, že se bez cestovních kanceláří neobejdou.

V jižní části pohoří Sierra Nevada navštívili manželé Wolfovi národní park Sequoia, který nese jméno nejen největších stromů světa, ale vlastně také největších žijících organismů vůbec. Gigantické sekvojovce obrovské rostou buď samostatně, nebo v malých skupinkách mezi borovicemi a jinými jehličnatými stromy. Největším stromem je „Generál Sherman“, jehož průměr kmenu činí 14 metrů. Hluboko v lese mimo vybetonovaný hlavní okruh vede řada malých lesních cest podél skupinek obřích sekvojovců pojmenovaných jako „Senát“, „presidentský strom“ nebo „parlament“. Tito giganti tu rostou i tisíce let. Jsou to vlastně takoví žijící dinosauři rostlinné říše.

Splněný sen

„Všechno, co v životě stojí za to, vypadá na začátku jako velká výzva. Cíl se zdá příliš vzdálený, nemožný, nezvládnutelný. Právě proto máme na festivalu po celé zemi pět promítacích sálů, aby lidé viděli, co zvládli jiní, a tedy to nepochybně zvládnou i oni. Pochopí, že nemusejí mít nešťastný, negativní život v nějaké povinné kleci. Že když budou mít vůli, budou moci zažít totéž, co lidé před nimi, a dokonce i víc. Často se stane, že se lidé jdou podívat třeba na Bolívii, protože uvažují, že by se tam jeli podívat. Ale přijdou dřív a slyší o Chile. Pak zůstanou i na Argentinu a Kolumbii. A ve výsledku vyrazí někam jinam, protože jim to pro ně přijde vůbec nejlepší. O mnoha nádherných místech této planety se nemluví jen proto, že tam nejezdí komerční zájezdy. A hlavně, pro děti, které přijdou, je to tisíckrát inspirativnější představení než nějaké hollywoodské sci-fi nebo pohádka, protože cestování není virtualita, ale realita, kterou může prožít každý,“ upozorňuje Karel Wolf. „A mě nejvíc baví, když mi pak titíž lidé píšou: My jsme se opravdu na tom samém krásném místě ocitli. Také jen ve spacáku na karimatce a z divoké louky viděli ten kouzelný západ Slunce. Ten opravdový splněný sen.“

Karel Wolf má štěstí v partnerce. Jana se k cestování dostala vlastně náhodou. Zjistila, že indonéská ambasáda vypsala stipendium pro ty, kdo se rozhodnou studovat na Bali. „Při studiu se učila indonéský tanec a přivydělávala si jako průvodkyně českých cestovek a individuálních turistů. Díky tomu také spatřila Lombok a zbídačené děti, které neznaly ani pastelku. Od té chvíle všechen výdělek schovávala pro potřeby těchto dětí. V Česku pak založila neziskovku, prostřednictvím které jim posílá nejrůznější pro nás všední věci. Jana říká, že i tak funguje karma: Indonésie ji něco naučila, tak jí to zase vrátila.“

Jako indonéská tanečnice, doporučená ambasádou, zamířila i na Karlův festival. Tak se poznali. Podruhé se pak sešli v Kapském Městě, kam se Karel přeplavil plachetnicí z Antarktidy a Jana přiletěla z Indonésie. Autem projeli až na safari do Namibie, stali se párem, rodiči a k lásce k přírodě a cestování vedli odmalička i své dvě dcery. „To víte, že je náročné vstávat uprostřed noci a jít na horu za východem Slunce. To víte, že je vysilující i vláčet se s pěti zavazadly pro čtyři osoby, večer postavit stan, ráno ho složit, spakovat do auta, večer zase vypakovat z auta, zatímco Jana vaří na primitivním vařiči. Ale ta náročnost, která patří k autentickému cestování, je jako éter. Časem ze vzpomínek vyprchá a zůstanou jen čisté zážitky a vědomí, že jste právě viděli jednu zemi. A už se těšíte jinam.“

Horseshoe Bend – místo, kde se řeka Colorado kroutí do krásné podkovy.

A také zůstanou fotografie a videa. Ty Karel považuje za jednu z hlavních výhod cestování s malými dětmi. „Předloni jsme takto s dětmi procestovali Nový Zéland. Pochopitelně si chcete prostředí zaznamenat, a tak ho natáčíte. Když ale máte děti, natáčíte to prostředí s nimi. A po čase vidíte, že jste zachytili první krůčky svého dítěte, první běh, a to v krásné krajině. V bytě nebo na chalupě bych toho určitě tolik nenatočil. Ale takto mám třeba záběr prvních krůčků malé v Údolí smrti. To je dvojitý zážitek a vzpomínka,“ usmívá se.

Rádi byste se také někam podívali? A dokonce s dětmi? Přijďte se inspirovat na cestovatelské veletrhy, například od 8. do 11. listopadu v Pardubicích nebo 24. a 25. listopadu v Praze. Uslyšíte přednášky Miroslava Donutila, Kazmy, Kovyho, Jakuba Vágnera, Radka Jaroše, potkáte i Petra Jana Juračku, který bude podepisovat svou knihu.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -