Přímé lži do očí: 5 kroků, jak ustát lidi dvou tváří

- Reklama 4 -

2. krok: Přijměme to, že druhý je taky člověk

Nenávist. Žluč. Pomstychtivost. Jak nám to mohl udělat? Jak se mohl přetvařovat tak dlouho? Proč nám ukradl tolik času, když sám chtěl z vlaku vystoupit? Mozek vymyslí tisíc a jeden důvod, proč druhého pranýřovat. Nedopusťme to.

Za těmito pocity bývá ve skrytu duše zoufalé přání, aby ten druhý byl někdo, kým prostě není. Člověka nedělají sliby, ale činy. Nerozhoduje, kolik nám toho naslibuje, ale kolik toho vykoná.

Nejsme tu od toho, abychom druhé předělávali. I když nám připadají nedokonalí, pořád jsou unikátní a neopakovatelní. Dovolme jim být sami sebou – a pokud nám jejich hodnoty a způsob, kterými jich dosahují, nevyhovují, prostě je nechme žít a jděme od nich.

I když někdo dělá vyložené kopance a přehmaty, má na ně právo. Je možná na jiné úrovni růstu, slabší než my, ovšem zkušenosti potřebuje získat sám. Třeba tu, že si časem uvědomí, o koho přišel. Lidé vůbec zpětně litují. Myslí si, že před časem udělali chybu. Jenže lítost vychází z toho, že mezitím vyrostli a dívají se na svou minulost moudřejšíma očima. Tehdy žebrají o naši opětovnou pozornost. Mluví o chybách, které udělali. Ne, žádné neudělali. Udělali přesně ty kroky, které potřebovali ke svému růstu.

Z mých čtyř bestsellerů dobře víte, že já nedávám druhé šance. Je to největší dar těm, kteří mě zklamali. Lidé, kteří dostávají x-té šance, mají možnost opakovat stále stejné chyby, a díky tomu dosahují stále stejných výsledků (vypadají takzvaně „nepoučitelní“). Nicméně nikomu nebráním, aby zůstal po mém boku jako přítel, kamarád, pokud se tak začne chovat.

Především však přestaňme předstírat. Před sebou i před druhým. Vyříkejme si, co není v pořádku. Tajně chtít, aby se druhý změnil a byl někým, kým není, je pouhé mrhání časem a deformací lidské unikátnosti.

Odpusťme druhým jejich nedostatky, nikdo není dokonalý a dělat přešlapy je v pořádku. A odpusťme také sobě, že jsme na to přišli až teď. V každém případě dovolme oběma, ať se ponaučí (každý zvlášť). Navzájem jsme si učiteli. Nemstěme se druhým, sobě ani životu. Věci jsou přece přesně takové, jaké pro lepší budoucnost potřebujeme.

3. krok: Dovolme si emocionální bolest, abychom se ji naučili zvládat

Když nás život srazí, býváme citliví. Je to moc dobře. Neomlouvejme se za to před sebou ani před druhými. Není jediný důvod, proč bychom se měli stydět za to, že jsme lidé a cítíme skutečné. Naopak je to znamení toho, že máme velké srdce a neskrýváme svou upřímnost. Ukázat emoce je vždycky znak lidské síly. Snaha maskovat svou bolest a předstírat, že se necítíme špatně, naše pocity jen mate a zhoršuje.

Bolest nám umožňuje v sobě hodně pracně najít kout, ve kterém se naučíme zacházet s pravdou. Naivní lidé by se chtěli cítit šťastně napořád, ale nejenže to nejde, navíc jsou sami proti sobě. Cítit se špatně je občas ku prospěchu, je to očistný a růstový proces. Díky tomu, že prožijeme špatné, se naučíme to špatné snášet, zvládat a překonávat. Kdykoli to dokážeme, jsme silnější než předtím.

Ano, je to někdy sžíravá bolest a nejistota, co bude. Jenže nic netrvá věčně. Čas uzdravuje. Mraky vždycky přejdou. Jsme součástí přírody, nekonečné změny, a život se pro nikoho nezastaví. Plačme, to přece nevadí. Silný není ten, kdo nikdy neplakal. Ale ten, kdo se vyplakal, vstal a znovu bojoval za to, čemu věří.

4. krok: Hledejme, za co být vděčni

Zní to jako ohrané klišé, ale vděčnost je univerzální řešení na všechny úzkosti. Vděčnost je pozitivní akt, který osvobozuje. Snažme se nebýt vězni své negativity.

Když si uvědomíme, že člověk, kterému jsme důvěřovali, fakticky odešel, zdá se to nesnesitelné, a to proto, že hluboká je propast mezi skutečností a naší fantazií, se kterou skutečnost srovnáváme. V naší fantazii nám připadá, že nikdo druhý takový už nebude. Jsou to jen domněnky. Lživé a negativní. Nic víc. Se skutečností nemají nic společného.

Ačkoli se cítíme pod psa, skutečnost je taková, že pořád máme svůj život, zdraví a vášně, které můžeme objevovat s někým, s kým si je lépe užijeme. Pořád máme kolem sebe lidi, kterým na nás záleží. A právě tak vypadá začátek seznamu věcí, za které můžeme být i v té nejtěžší chvíli vděčni. Čím déle se psaní seznamu budeme věnovat, tím více nabudeme přesvědčení, že i když přítomnost zrovna není plná štěstí a zdá se nepříjemná, pořád je lepší než fantazie, která nás jen odvádí od života a krade nám čas. Proto říkám, že je lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

Jak tedy praktikovat vděčnost? Vánoční Speciál na to zaměřuji prakticky celý. V pár slovech to znamená:

  1. Znovu zvedněme hlavu.
  2. Zhluboka se nadechněme.
  3. Uvědomme si všechno, co nám zůstalo a co v nás zesílilo.

I když se nám zdá, že nás okolnosti drtí, vždycky máme volbu: dovolit, ať nás zničí, nebo ať nás posílí. Vyberme si. Vděčnost znamená vyvětrat z hlavy všechny domněnky o tom, co se stalo nebo nestalo. Jakmile to uděláme, udiveně zjistíme, že to, co jsme hledali, právě přichází. Třeba v podobě lepšího člověka. Možná byl kolem nás už dlouho, jen jsme ho neviděli. Ne že by se skrýval, my jsme se nedívali. Vděčnost člověku pomáhá mít neustále otevřené oči a vážit si těch, kteří si to zaslouží.

Jak si urovnat vzniklý nepořádek ve své vlastní hlavě? Otočte, prosím, na 3. stránku.

- Reklama 5 -