Jak ustát lidi dvou tváří aneb Přímé lži do očí

PROČ? ptáte se v takových chvílích.

Ale ptáte se zbytečně. Nenajdete pozitivní odpověď.

Ale to nevadí. I tam, kde nenalézáme pozitivní odpověď, můžeme vždycky udělat pozitivní krok dopředu.

I mlčky. To když si na chování druhých neumíme odpovědět.

(Ostatně, i o tom je Vánoční Speciál, který pomůže v takové chvíli.)

Proč lžeš, když říkáš, že miluješ?

Jste tak jako já rádi, když se v druhých vyznáte?

Když jednají tak, jak Vám slíbili? A když říkají to, co si myslí? 

To, co nám na druhých dnes vadí, jsme jako malí obvykle dělávali sami… Ohýbali jsme páteř před učiteli a za zády je pomlouvali. U nás v partě jsme dělali machry na holky (jako že jsou nám lhostejné…) a ve skrytu duše jsme si tolik přáli, aby nás políbily…

Dospíváním jsme z toho měli vyrůst. Některým se to nepodařilo a dětmi zůstali. A má to děsivé následky.

„Víš, mám milenku,“ pošeptal mi nedávno kamarád na toaletách restaurace. „Mohl bys jít, prosím, zpátky k našemu stolu napřed? Já jí potřebuju zavolat. V soukromí…“

Otřesený jako boxer po knokautu jsem se šoural k jeho manželce, která se mi plná úsměvů svěřovala, jak ji manžel (v té chvíli právě telefonující milence) miluje, jak jsou šťastní a co vše spolu plánují.

Střih v čase a prostředí.

Jedna kamarádka mi povídá: „Nevyznám se v něm. Zdálo se mi, že spolu budeme, ale…“ Ta kamarádka má totiž už delší dobu známost – ženáče. Čím déle „spolu“ jsou, tím více on ctí tři základní pravidla Miroslava Plzáka:

  1. Zatloukej, že jsi ženatý.
  2. Když už na Tebe praskne, že jsi ženatý, tvrď, že se rozvedeš.
  3. Když už na Tebe praskne, že se nerozvedeš, nedopusť, aby Tě přestala milovat.

„Říká mi, jak mě miluje,“ svěřila se kamarádka. „Přitom jsem ho jednou, aniž mě spatřil, zahlédla s manželkou. Objímal ji a říkal jí úplně totéž co mně.“

Určitě to mezi muži a ženami funguje i opačně. Lidé dvou tváří mají kalhoty i sukně. Někdo jim říká pohádkáři. Někdo taktici. Pro mě to jsou podrazáci. Dávám si na ně pozor, protože člověk má jen jeden způsob myšlení. Jak se chová ve vztazích, tak i v byznysu. Obchodní nebo životní partner, to je jedno. Stejně přistupují k manželům, milencům, šéfům, klientům, kamarádům. Požádáte je o radu a oni Vám ukradnou nápad. Uvedete je do problematiky a oni si založí konkurenci. Jednou rukou Vás plácají po ramenou a druhou Vám podřezávají větev.

  • Když jednou prozřeme, jak k tomu přistoupit?
  • Když si uvědomíme, jaký čas jsme s podrazákem ztratili, jak se s tím vyrovnat?
  • Máme sto chutí se mstít, opravdu to ale udělat?

Jak zdůrazňuji ve Vánočním Speciálu, zaměřeném na vše, co nám nesmí sebrat energii: Nesoustřeďte se na negativní činy. Negativní činy přinášejí jen negativní výsledky. Pokud máte problém se svými emocemi, naučte se v každé chvíli přemýšlet pozitivně. Pak pochopíte, že i střet s osobou dvou tváří je vlastně pozitivní. Protože potkat bacila znamená projít očkováním. Vypracoval si na něj protilátky. Pokud i Vy tedy zjišťujete, že se něčí činy rozcházejí s jeho slovy, a začínáte si uvědomovat, že čelíte přímým lžím, doporučuji těchto 5 očkovacích kroků.

1. krok: Smiřme se s realitou a oddělme ji od fantazie

Existují dva světy: svět faktů a svět domněnek. Někdy ty dva světy zbytečně směšujeme. Pak žijeme v iluzích a malujeme si vztah i partnera tak, jak existuje jen v naší fantazii. Nedělejme to.

Pohlédnout pravdě do očí bolí. Ale jsou dva druhy bolesti: jedna zraňuje a druhá mění. Když se smíříme s realitou, je to jako plout po vlnách, aniž bychom se moři vzpírali. Když půjdeme ve směru života, pocítíme občas obě bolesti, ale oběma porosteme. Protože je přijmeme.

K posunu vpřed v každé situaci je nutné nejdříve přijmout realitu. Pak jako bychom našli odrazový bod. Jistotu, od které se můžeme odrazit ve směru, který si vybereme. Je to jako s mapou. Nestačí vědět, kam směřujeme, ale také odkud vycházíme. Cíl je nám k ničemu, když nevíme, kde se právě nacházíme.

Odmítat realitu, nebo dokonce bojovat s minulostí je plýtvání časem a energií. Přát si, aby věci byly jinak, než jsou, nebo dokonce předstírat, že jsou jinak, nikam nevede. Proces smíření znamená umožnit věcem a lidem, aby se ukázali v plném světle, jací jsou. Neznamená to vzdát se lepšího života, naopak to znamená jedinou cestu k lepšímu životu. Protože si uvědomíme, že tím jediným, co spolehlivě kontrolujeme, jsme my, naše jednání a naše přítomnost.

Součástí smíření je odpuštění. Odpuštění je přijetí přítomnosti jako takové. Jako suchého faktu. Skoro všechna lidská utrpení a negativita v jejich mysli jsou způsobena odmítáním přítomnosti a nedostatkem odpuštění. Neklid, úzkost, pocit viny, napětí, stres, starosti a zášť – tyto všechny formy nepohody – bývají zaviněny přílišným pobýváním v iluzích, tedy v minulosti nebo budoucnosti – dvou časech, které neexistují –, a nedostatečným pobýváním v přítomnosti.

Lže nám, hm. Je to lhář. Tečka. Neobhajujme ho minulostí. Minulost je mrtvá. Stejně jako budoucnost, kterou nám slibuje, je nenarozená. Oba časy existují jen ve fantazii. Žijme teď a tady. V přítomnosti. Podle té se rozhodujme.

2. krok: Přijměme to, že druhý je taky jenom člověk

Nenávist. Žluč. Pomstychtivost. Jak nám to mohl udělat? Jak se mohl přetvařovat tak dlouho? Proč nám ukradl tolik času, když sám chtěl z vlaku vystoupit? Mozek vymyslí tisíc a jeden důvod, proč druhého pranýřovat. Nedopusťme to.

Za těmito pocity bývá ve skrytu duše zoufalé přání, aby ten druhý byl někdo, kým prostě není. Člověka nedělají sliby, ale činy. Nerozhoduje, kolik nám toho naslibuje, ale kolik toho vykoná.

Nejsme tu od toho, abychom druhé předělávali. I když nám připadají nedokonalí, pořád jsou unikátní a neopakovatelní. Dovolme jim být sami sebou – a pokud nám jejich hodnoty a způsob, kterými jich dosahují, nevyhovují, prostě je nechme žít a jděme od nich.

I když někdo dělá vyložené kopance a přehmaty, má na ně právo. Je možná na jiné úrovni růstu, slabší než my, ovšem zkušenosti potřebuje získat sám. Třeba tu, že si časem uvědomí, o koho přišel. Lidé často zpětně litují. Myslí si, že před časem udělali chybu. Jenže lítost vychází z toho, že mezitím vyrostli a dívají se na svou minulost moudřejšíma očima. Tehdy žebrají o naši opětovnou pozornost. Mluví o chybách, které udělali. Ne, žádné neudělali. Udělali přesně ty kroky, které potřebovali ke svému růstu.

Z mých pěti knih dobře víte, že osobně nedávám druhé šance. Nenabíjím znovu revolver tomu, kdo mě poprvé pořádně netrefil. A když se mě ptají, proč je tak těžké znovu věřit, ptám se já jich, proč je tak těžké dodržet slovo. Nicméně nikomu nebráním, aby zůstal po mém boku jako přítel, kamarád, pokud se tak začne chovat.

Především však přestaňme předstírat. Před sebou i před druhým. Vyříkejme si, co není v pořádku. Tajně chtít, aby se druhý změnil a byl někým, kým není, je pouhé mrhání časem a deformací lidské unikátnosti.

Odpusťme druhým jejich nedostatky, nikdo není dokonalý a dělat přešlapy je v pořádku. A odpusťme také sobě, že jsme na to přišli až teď. V každém případě dovolme oběma, ať se ponaučí (každý zvlášť). Navzájem jsme si učiteli. Nemstěme se druhým, sobě ani životu. Věci jsou přece přesně takové, jaké pro lepší budoucnost potřebujeme.

3. krok: Dovolme si emocionální bolest, abychom se ji naučili zvládat

Když nás život srazí, býváme citliví. Je to moc dobře. Neomlouvejme se za to před sebou ani před druhými. Není jediný důvod, proč bychom se měli stydět za to, že jsme lidé a cítíme skutečné emoce. Naopak je to znamení toho, že máme velké srdce a neskrýváme svou upřímnost. Ukázat emoce je vždycky znak lidské síly. Snaha maskovat svou bolest a předstírat, že se necítíme špatně, naše pocity jen mate a zhoršuje.

Bolest nám umožňuje v sobě hodně pracně najít kout, ve kterém se naučíme zacházet s pravdou. Naivní lidé by se chtěli cítit šťastně napořád, ale nejenže to nejde, navíc jsou sami proti sobě. Cítit se špatně je občas ku prospěchu, je to očistný a růstový proces. Díky tomu, že prožijeme špatné, se naučíme to špatné snášet, zvládat a překonávat. Kdykoli to dokážeme, jsme silnější než předtím.

Ano, je to někdy sžíravá bolest a nejistota, co bude dál. Jenže nic netrvá věčně. Čas uzdravuje. Mraky vždycky přejdou. Jsme součástí přírody, nekonečné změny, a život se pro nikoho nezastaví. Plačme, to přece nevadí. Silný není ten, kdo nikdy neplakal, ale ten, kdo se vyplakal, vstal a znovu bojoval za to, čemu věří.

4. krok: Hledejme, za co být vděční

Zní to jako ohrané klišé, ale vděčnost je univerzální řešení všech úzkostí. Vděčnost je pozitivní akt, který osvobozuje. Snažme se nebýt vězni své negativity.

Když si uvědomíme, že člověk, kterému jsme důvěřovali, fakticky odešel, zdá se to nesnesitelné, a to proto, že hluboká je propast mezi skutečností a naší fantazií, se kterou skutečnost srovnáváme. V naší fantazii nám připadá, že nikdo druhý takový už nebude. Jsou to jen domněnky. Lživé a negativní. Nic víc. Se skutečností nemají nic společného.

Ačkoli se cítíme pod psa, skutečnost je taková, že pořád máme svůj život, zdraví a vášně, které můžeme objevovat s někým, s kým si je lépe užijeme. Pořád máme kolem sebe lidi, kterým na nás záleží. A právě tak vypadá začátek seznamu věcí, za které můžeme být i v té nejtěžší chvíli vděčni. Čím déle se psaní seznamu budeme věnovat, tím více nabudeme přesvědčení, že i když přítomnost zrovna není plná štěstí a zdá se nepříjemná, pořád je lepší než fantazie, která nás jen odvádí od života a krade nám čas. Proto říkám, že je lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

Jak tedy praktikovat vděčnost? Zaměřuji na to Vánoční Speciál. V několika slovech to znamená:

  1. Znovu zvedněme hlavu.
  2. Zhluboka se nadechněme.
  3. Uvědomme si všechno, co nám zůstalo a co v nás zesílilo.

I když se nám zdá, že nás okolnosti drtí, vždycky máme volbu: dovolit, ať nás zničí, nebo ať nás posílí. Vyberme si. Vděčnost znamená vyvětrat z hlavy všechny domněnky o tom, co se stalo nebo nestalo. Jakmile to uděláme, udiveně zjistíme, že to, co jsme hledali, právě přichází. Třeba v podobě lepšího člověka. Možná byl v naší blízkosti už dlouho, jen jsme ho neviděli. Ne že by se skrýval, my jsme se nedívali. Vděčnost člověku pomáhá mít neustále otevřené oči a vážit si těch, kteří si to zaslouží.

5. krok: Ukliďme nepořádek a komplikace na své cestě

Mnohdy máme talent komplikovat si život. Jenže v nepořádku nenajdeme spokojenost. Ve svárech nenajdeme harmonii. Potřebujeme zkrátka pročistit vzduch.

Zjednodušit si život neznamená jen vidět, s jakým málem můžeme vyžít. Ale také jak efektivně můžeme žít, pokud důležité věci posuneme do popředí. Důležité jsou ty, které dělají rozdíl v naší náladě a znamenají pro nás nejvíc. Platí, že méně je více. Proto místo přidávání lidí, aktivit a problémů zlepšujme svůj život odečítáním. Zbavujme se balastu, bordelu, negativních vlivů a jedovatých vztahů. Při takové inventuře zjistíme, že je velký rozdíl mezi tím, co chceme, a tím, co potřebujeme.

Neuklidit si na své cestě znamená kopat do překážek dál. To nemá smysl. Kdykoli takový smysl ve svém životě postrádáme, řešení je jednoduché. Abychom se neutápěli v sebelítosti, stačí přestat být sebestředný. Pomoci někomu druhému – tím nejlépe pomůžeme sami sobě. Lidé by si ušetřili spoustu problémů a trápení, kdyby si uvědomili, že v pomoci druhým je klíč k vlastní spokojenosti. Pomozme tedy v první řadě těm, kteří k nám neumějí být upřímní. Pokud nepomáhá komunikace, netrapme je. Ani sebe. Jim i nám to z dlouhodobého pohledu prospěje.

  • Jak krok za krokem ustát zrady, podrazy, vlastní chyby i klacky, které nám nahází život pod nohy? I o tom je Vánoční Speciálunikátní dárek pro Vás či Vaše blízké pod stromeček. Mé knihy seženete zde.

© Petr Casanova