Jak obnovit svou důvěru k lidem aneb 5 cest, které vedou ze zrady a zklamání

Když se spálíš o plotnu, máš problém plotně věřit.
- Reklama 4 -

Když ublížíme psovi, může ztratit důvěru k lidem.

Když ublížíme člověku, může ztratit důvěru nejen k lidem. Je schopen zanevřít na lásku, přátelství nebo podnikání jako takové – podle toho, kde ho jiní podvedli, zklamali, zradili. Ale je to škoda. Láska, přátelství ani podnikání nikdy nezklamou, zklame vždy jen člověk.

Jak píšu ve své knize 100 nejkratších cest k Tobě, zklamání je jako omrzlá končetina. Může se vyléčit, ale v nečase pořád bolí. V takových chvílích máme sklon připomínat si minulost, hledat na sobě či druhých chyby a hlavně zůstávat sami, protože máme dojem, že je to nejjednodušší řešení. Má-li člověk jen sebe a zklame se v sobě, nerozchází se – zdá se nám.

Ale člověk nemůže dlouhodobě fungovat sám. Jedinec nikdy není tak efektivní jako tým. Nikdy se tak rychle nezvedne z neúspěchů, o samotě má sklon lenivět a rezignovat. Sám člověk se málokdy směje. Sám sobě totiž neumí být k smíchu.

Potřebujeme druhé. Proto máme ústa, abychom s někým mluvili. Uši, abychom někomu naslouchali. Ruce, abychom někoho zvedali zpátky na nohy nebo objímali. Sami sebe nezvedneme, sami sebe těžko obejmeme.

Hlavně však máme oči a srdce. Obojím vidíme, co dobrého či špatného nám druzí dělají. A máme mozek, abychom se podle toho rozumně zařídili.

Je to ostrá a palčivá bolest ve všech uvedených částech těla, když je nemůžeme používat, protože není pro koho. Dříve nebo později musíme nové partnery či přátele najít. Abychom je však mohli najít, musíme je začít hledat. S tím, že sami pro ně nemůžeme být přítěží. Nehledejme spásu u nikoho druhého, když nejsme předně vyrovnaní sami se sebou. Nemůžeme najít životního parťáka bez obnovené důvěry k lidem. Nelze namíchat sladký nápoj z hořkých ingrediencí. Co pro to, abychom byli schopni ve vztazích zase plně fungovat, udělat?

definovalo

Kdo jsem? Zač stojím? Co dokážu a co už ne? To jsou otázky, které nás definují. K odpovědím rádi používáme minulost, bohužel. Domníváme se, že to, co se nám stalo, nějak předurčuje naši budoucnost. Ano, život funguje stylem copy + paste (kopíruj a vlož), jen pokud mu to dovolíme, dokud to nezměníme. On nechá rozvíjet nit z minulosti, dokud rozběhnuté klubíčko nezadupneme. V tu chvíli se minulost zastaví. Přestane tvořit i přítomnost.

Dokud se budeme bát, že bolestné vztahy z dřívějška můžeme replikovat i dnes, nebudeme schopni vytvořit nové zdravé vztahy. Opakujeme-li totiž jakékoli chyby, situace se prostě nezlepší.

Uvědomme si, prosím, 3 fakta:

  1. Co se stalo, nezměníme. Ale můžeme za tím zavřít dveře. Co vzniklo v minulosti, může v minulosti také zůstat.
  2. Co nám provedl někdo jiný, nemá nic společného s novými lidmi, kteří do našeho života přicházejí.
  3. Kdo nám dostatečně ublížil, už nikdy nebude součástí našeho života. Od koho jsme totiž jednou odešli dostatečně zklamáni, tomu už prostě NIKDY nevěříme. Není nutné se jím tedy dále zabývat.

Chceme-li se vypořádat s bubáky ve tmě, kteří nás stále děsí, neživme domněnky, spekulace a katastrofické vize. Posviťme si na ně! Hned zjistíme, čeho jsme se vlastně báli. A v té chvíli můžeme pracovat na deratizaci bubáků, jejich odstranění z hlavy. Jak?

Nejprve si přiznejme, že tyto obavy patří do naší přítomnosti a jsou náš problém, který musíme vyřešit, jinak v přítomnosti zůstane. A pak si uvědomme, že nejsme nikým k ničemu odsouzeni. My jsme ti, kdo tvoří náš život. My máme sílu vybudovat si nový, který odpovídá našim přáním. Bubáci neexistují nikde okolo nás, jsou tam, kam si je přivoláme. Bývá to obvykle neřešený problém z minulosti. Partnerská nemoc, kterou jsme přechodili.

Pokud svítíme na bubáka a vidíme, že to byla naše chyba, poučme se z ní. Bubák se stane naším přítelem, který nás vždy bude upozorňovat, abychom neopakovali stejnou chybu. Přestaneme se trápit.

Pokud naopak zjistíme, že jsme žádnou chybu neudělali, není se už vůbec čím trápit.

„Ve skutečnosti nic na světě nás netrápí. To jen my se trápíme. Řešení je jednoduché: Člověče, začni se mít rád.“ Dalajlama

selhání

Všechny vztahy, které jsme měli a už nemáme, skončily. Něco, v co jsme věřili, z různých důvodů nevyšlo. Každý minulý vztah bychom tedy mohli pojmenovat jako ztracený čas nebo neúspěch. Ale to by byla také škoda.

Zklamání je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak přivést člověka na správnou cestu. V naší hlavě to pak šrotuje jako v navigaci zmatené z nové silnice, která začne horečně přepočítávat trasu. Stejně se to mele v nás. Běhá nám myslí, že bychom už příště neměli nic očekávat, protože pak nemůžeme být zklamáni. Sami sebe rozličnými myšlenkami a představami týráme, přitom zbytečně.

I když se to nezdá, neexistují neúspěšné nebo dokonce zbytečné vztahy. Ve své knize Dvanáct srdcí píšu, že každá osoba nám přináší lekci, která nás má něčemu naučit. A každá lekce, kterou pochopíme a využijeme, učiní naše budoucí vztahy daleko silnějšími. Zjednodušeně řečeno: U příštích vztahů už dáme pozor na to, co nám předtím tolik vadilo. Čím větší rány jsme zažili, tím obezřetnější jsme. Je to stejné jako v cestě za osobním úspěchem: kdo má průměrný život, nemá takový důvod ho měnit, jako ten, kdo má mizerný život. Pak tedy i průměrní lidé v průměrných vztazích přežívají, zatímco ti, kdo se nesmířili se špatnými vztahy, si nakonec užívají nadprůměrných.

Po nejtěžších zradách si zrazení lidé uvědomují základní hodnoty. To je velké požehnání. Zjišťují totiž, že kdo nás zklame do hloubi srdce, od toho se i nejluxusnější dary na usmířenou stávají trapnou veteší.

Kdo se hodně spálil, dokáže později mnohem více milovat. Kdo zažil zklamání, dokáže v páru ocenit i obyčejného partnera, který ze sebe vydá neobyčejné schopnosti. Kdo zažil zklamání, chápe zoufalé volání druhých. A vnímá v něm ten nejsilnější potenciál pevného vztahu.

„Neobviňujme druhé. Beztak největší zklamání, které můžeme zakusit, je zklamat sám sebe.“ Ostrovskij

nespěchejme

Chcete poradit, jak spolehlivě zničit člověka? Udělejte z něj převozníka (viz Když se staneš převozníkem aneb Proč trvat na vyřešené minulosti partnera)

Tak se říká osobě, která nemá žádný jiný účel, než aby druhého převezla z břehu, kde není spokojen, na břeh, kde by se mu snad mohlo líbit. Tedy od bývalého partnera k někomu dalšímu. Je to zlatý člověk, s nímž se dáváme do vztahu jen proto, aby nás přebolelo předchozí zklamání, ale od začátku nemáme v plánu s ním zůstat.

Nic z toho by nevadilo, jen kdyby to ten člověk věděl

Chápu, že je zoufalé dočíst mizernou knihu a nemít po ruce žádnou krásnou. Nemít po ruce dokonce vůbec nic, co bychom mohli rozečíst nebo otevřít bez zklamání. I toto období má svůj smysl. Je škoda, že mnoho lidí zklamaných ze vztahu nezmoudří, jen se stane nedůvěřivými. Ba co ještě hůř, jako by je hryzl upír. Jsou také najednou schopni ubližovat. Jen tak, z pomsty. Zapomínají, že člověk, kterému ublíží, nemá nic společného s tím, kdo jim ublížil. Jen vyrobí dalšího nešťastného člověka.

V životě nevěřme tomu, kdo nás klame, ale také nezklamme toho, kdo nám věří. Lidé, kterým bychom mohli věřit za všech okolností, jsou totiž ohrožený druh. Není jich tolik, abychom je potkávali na každém rohu. A život je příliš krátký na to, abychom tak vzácnými lidmi rozmařile plýtvali.

Nehledejme tedy převozníky. Počkejme si, až se srdce oklepe a zregeneruje. Nechme ho „prospat“. Přece i my vidíme svět jasněji, až když utřeme slzy (viz 8 opomíjených výhod samoty).

„Tíží Tě láska? Běž na golf. Golf není nic jiného, než spousta chození přerušovaného zklamáním.“ Mark Twain

daří

Nespěchat do další náruče neznamená uzavřít se před světem. Jistě, někdo má po těžkém zklamání pocit, jako když mu rozkopli v těle nádobu se žlučí. Jak silně miloval, tak silně nenávidí. Ten, kdo v životě opravdu věřil a byl zklamán, je dokonce schopen ještě spíše nežít než nenávidět.

Přitom jen proto, že nám svět připadá černý, neznamená to, že bychom ho nebyli schopni vidět jinak. Život není dobrý ani zlý. Je takový, jaký ho v každé chvíli chceme vnímat. Stejně jako se na něj můžeme mračit, můžeme se i smát. Úsměv nevzniká jen tehdy, když se děje něco zábavného, ale když uvnitř vzniká něco silného.

Cesta vždy ukazuje. Ti, kteří tou cestou prošli, to vědí. Proto píšu magazín FC. Chci ukazovat, jak podobné problémy řešili úspěšní lidé. Držme se těch, kteří nás mohou vytáhnout. Neuzavírejme se v hořkosti jen do sebe. Jako bychom se zamkli do vězeňské cely se vším, co nás trápí. Nepotřebujeme přece pravý opak? Vyhnat to z hlavy? Copak špinavé koberce prášíme také doma?

Jděme ven. Mezi přátele. Mezi nové tváře. Sledujme, že život je i jiný. Nakažme se smíchem a optimismem. Zvedejme křivku své nálady zase nahoru.

Život to sám neudělá. Nemá totiž ústa, oči, uši, ruce ani rozum.

„Vzpamatuj se. Tvůj život je příliš krátký na to, aby byl nicotný.“ Kant

zradili

Poděkovat těm, kdo nám ublížili, kdo nás zradili? Šílíš, Casanovo? Ne, nešílím.

Jsme-li příliš dobrotiví, lidem můžeme dát mnoho šancí – druhých, třetích i dalších. Ale nakonec stejně zjistíme, že nemůžeme žít, natož růst, vedle těch, kdo to sami odmítají. Nakonec se stejně naučíme trávit méně času s těmi, kdo jsou tvrdohlavě uvízlí ve své komfortní zóně. O nic neusilují, jako by pro ně život už skončil. Nežijí, jen existují.

Byla by to jejich věc a jejich problém, kdyby totéž dříve nebo později nezačali chtít po nás. Pasivnímu člověku se totiž špatně skousává, že je někdo aktivnější. I kdyby to byl jeho vlastní partner.

Jakmile přestane podporovat náš růst, je čas vážně si promluvit nebo odejít. Vztahy by totiž v dlouhodobém hledisku měly pomáhat, ne škodit a ubližovat. A to oběma jeho stranám.

Jsou lidé, kteří opravdu nepotřebují růst. Netřeba se jim smát, ani je měnit. Všichni odpovídáme za svůj život – a na to nikdy nezapomínejme. Promarněnou sekundu už nikdy nedostaneme příležitost prožít znovu a jinak. Proto je lepší v mrtvém vztahu druhého raději brzy zklamat, než mu náklonnost dlouhodobě předstírat. Neříkejme těm lidem ano, když potřebují slyšet ne.

Za upřímnost je dobré druhým poděkovat. Stejně tak za ponaučení, čeho se na partnerech už v budoucnu máme vyvarovat.

© Petr Casanova 

- Reklama 5 -