Jak se vyrovnat s člověkem, který obětoval všechno pro jednu rozkoš

- Reklama 4 -

Uvědomění prvé: Hlavní příčinou našeho utrpení není nikdy situace, ale to, jak o ní smýšlíme

Soudíme. Ten druhý nás podrazil, my se to nějak dozvěděli, a tak ho soudíme. Děláme velkou chybu.

Co tento přístup změnit? Co nebýt soudcem, ale svědkem? Je to jeden z nejrychlejších způsobů, jak se zbavit bolesti.

Povím Vám, co dělá soudce. Ptá se, zpochybňuje, napadá, hodnotí, brodí se případem od A do Z. Fakt nic příjemného. V soudním systému je za to ten člověk královsky placen. Ale kdo platí nás? Proč to vůbec máme dělat?

Nejlepším soudcem podrazu je člověk, který ten podraz sám způsobil. On zná své důvody, motivy, životní cestu, která k tomu vedla. Nikdy nepochybujme o tom, že sám dostatečně platí, i když navenek tvrdí opak. Proto ho nesuďme. Buďme jen svědkem. Nezaujatým svědkem jeho činů i svých myšlenek – toho, co nám v důsledku zrady běhá hlavou. Kdo totiž soudí, ten ztrácí odstup svědka.

Když přestaneme soudit, co je dobré nebo špatné, naučíme se časem vytvářet mezeru mezi pouhým pozorováním svých myšlenek a neodbytným nutkáním na ně reagovat. Když dokážeme být „nezúčastnění“, budeme překvapeni tím, co náš nadhled dokáže. Totiž pochopíme, že my nejsme naše myšlenka. My jsme pozorovatel, který tu myšlenku drží v dlani, a tudíž je schopen ji kdykoli opustit nebo vyměnit.

Jakou myšlenku například vyměnit? Obvykle rádi žijeme v ideálu o perfektním partnerovi. Potom se ale neumíme vyrovnat s tím, že partner perfektní není. Je to člověk, tedy chybuje. To je nakonec jeho problém. Náš problém je, když si neuvědomujeme, že chybovat může.

Řekl jsem, že láska je jako učitel. Tím, že nás zkouší, není špatná. Učitel není špatný tím, že nás zkouší. Stejně jako není smůla v tom, když nás vyzkouší. Je to jeho práce. Prací lásky je mimo jiné nás zkoušet. A také nás učit. Mnohdy tvrdě a nelítostně. Ano, láska nám hodně nepříjemně dává nové zkušenosti. Nesuďme ji za to. Buďme jen svědky toho, co přináší. A naučme se podle jejích lekcí zařizovat. To je vše, co po nás láska chce.

Uvědomění druhé: Chyba je předpokladem budoucí nechyby

Je-li nám přes 18 let, jsme právně odpovědní za svůj život a své činy. Tečka. Pokud jsme si vybrali špatného partnera, je to primárně naše chyba. Ale pozor, chyba není negativní slovo. To nám jen říkali ve škole. Dostane-li dítě pětku, nemusí skákat z mostu. Chybu napraví tím, když si známku vylepší. Tedy když pochopí, že se má začít učit. Stejně jsme na tom my po zradě našeho partnera. Život nám říká: Musíš se něco naučit. Co přesně?

Život nám vkládá do cesty překážky. Musíme si však uvědomit, že překážky nejsou na cestě. Překážky jsou cesta sama. My neustále překonáváme nějaké překážky. V raném věku jsme za překážku považovali i to někam dojít – neuměli jsme udělat ani krok. Dnes to jako překážku ani nevnímáme. Překážky, kterých si všimneme, jsou tu proto, abychom i je nějak překonali. Abychom se zastavili, uklidnili a hledali cestu. Jakmile ji najdeme, pak příště, když narazíme na stejnou překážku, si ji opět už ani nevšimneme, protože jsme se naučili, jak si poradit – protože jsme vyrostli. Ano, tohle je růst člověka.

Proto i když teď chceme tonout ve výčitkách, jak jsme s někým takovým mohli vůbec ztratit čas, založit si rodinu nebo vzít si hypotéku, je to zkušenost, kterou potřebujeme. Naučme se přijímat chyby, které jsme do této chvíle ještě neudělali. Nepochybujme o tom, že máme pořád hodně daleko k dokonalosti, chyby budou přicházet a my za ně děkujme.

Nestěžujme si na ně. Stěžovat si nikdy nic nezmění. Smyslem života je objevovat sílu a moudrost. Obojí objevujeme v událostech, které se nám v této chvíli dějí. A v chybách, díky kterým zmoudříme a zesílíme.

Uvědomění třetí: Kdykoli nás napadne, že potřebujeme udělat další krok, máme pravdu

Člověk od narození až po zánik je v neustálém procesu. Nepřetržitě přijímáme nové podněty, informace a zkušenosti. Učit se znamená být živý. Nesnažme se bránit procesu, zkušenostem, lekcím. Děkujme lidem, kteří nás ponaučili. Kteří nám ukázali, že nás ještě někdo může něčím překvapit, zaskočit, zklamat.

I když se nám zdá, že hnout se z období zrady je obtížné, je to jen zdání – jsme v neustálém procesu. Život je naštěstí zařízen tak, že nestačí lusknout prstem, aby se hned vyjasnilo. Každý růst je jako schodiště. Učí nás, že nemusíme nutně udělat jeden velký skok, abychom z přízemí vyskočili až do podkroví. Stačí jednou za chvíli udělat jeden krok, postupně vycházet jednotlivé stupínky. Dokonce pak schodiště vyjdeme mnohem bezpečněji. A život nás učí trpělivosti a pokoře. Pozvolný růst je vždycky bezpečný.

Dobře si pamatujme jedno: Absolutně žádná událost, která se nám v životě stane, nám nedokáže zabránit v tom, abychom udělali nějaký pokrok. Všechno, co v nejtěžších chvílích potřebujeme, je vykonat rozhodnutí udělat další krok. Nespekulujme, jak moc nám ten krok pomůže. Nejhorší rozhodnutí bývá takové, které vůbec neuděláme. Nejhorší krok je neudělat žádný krok.

Nemějme o sebe zbytečné obavy. Člověk v každé chvíli přirozeně dělá to, co nejvíce potřebuje. Udělejme tedy to nejlepší, čeho jsme v dané chvíli schopni. Když pak zjistíme, že existuje ještě něco lepšího, uděláme to potom. Připomínám: Nemusíme celé schodiště zdolat jediným skokem.

Tím prvním, co potřebujeme udělat, je odpustit.

Proč to udělat? Jak to udělat? Co nám má druhý vysvětlit? A máme ho nenávidět?

Otočte, prosím, na 3. stránku.

- Reklama 5 -