10 životních zásad, které by měly slyšet všechny děti, aby byly šťastné a úspěšné

- Reklama 4 -

Dáte dohromady alespoň 10 nejčastějších rad, které jste v dětství dostávali do života? Já ano.

  1. Nezlob!
  2. Neruš!
  3. Neodmlouvej!
  4. Nelži!
  5. Nekraď!
  6. Nelelkuj!
  7. Nekuř!
  8. Nepij!
  9. Nefetuj!
  10. A hlavně: Nevybočuj!

Vlastně mi pořád někdo říkal, co NEmám dělat, než co dělat mám. Až na to, že mám poslouchat a opakovat to, co po mně druzí chtějí. Pak prý budu úspěšný a šťastný. Hm. Nějak to v mém případě nefungovalo…

Dnes si myslím, že by děti měly slyšet 10 úplně jiných vět, aby je hlavně zbavily závislosti na špatných lidech a jejich předsudcích. Pak mají šanci žít takový život, který JE naplní a učiní šťastnými, ať tím naplněním je cokoli.

Chce to ale dospělé, které nikdy nebudou děti odsuzovat za to, co si přejí a jak se rozhodnou žít. A kteří se raději budou sami zamýšlet nad tím, zda ONI, dospělí, žijí tak, jak si přáli, a pro sny své/dětí/dalších osob nemohou udělat víc. Třeba tím, že je připraví na život takový, jaký je.

„Dětem neubližuje nic víc než rodiči nežitý život.“ Balzac

přístup

Svět není dobrý ani zlý. Okolnosti, které nám vstupují do života, taktéž. Všechno je takové, jaké to vidíme. Barvu svému životu dáváme my. Náš vlastní přístup. Naše pochopení.

Možná se Vám už někdy stalo, že událost, která Vás v první chvíli zdrtila, Vás ve skutečnosti zbavila, byť bolestivě, lidí, kteří Vás už dlouho podváděli. Byla tedy špatná, nebo dobrá? Nezakládejme svůj postoj na tom, jak se věci zdají. Snažme se, aby náš přístup vyjadřoval a podporoval to, jak si přejeme, aby se věci měly. Tedy aby i „špatná“ událost nám přineslo něco užitečného – a to nám přináší vždycky. Pokaždé nám totiž dává zkušenost. Snažme se ji najít, pochopit a využít.

Jak zdůrazňuji v magazínu FC, naše frustrace obvykle vychází z naší reakce, ne z okolností, které se nám dějí. Máme-li špatnou náladu, otráví nás i maličkost. Není to chyba té maličkosti, je to chyba naše. Zkusme se na jakoukoli událost dívat jako na polotovar. Není hotová. Je k dopracování. Je to kus hlíny, který můžeme upravit na hrnčířském kruhu svého přístupu k životu.

A i když se nám hlína už zdá zatvrdlá a neovlivnitelná, usmějme se tomu. Vždyť současnost není nic víc než budoucí minulost. To, co JE, za chvíli bude tím, co BYLO.

prožíváme

Rhonda Byrne ve svém Tajemství hovoří o Zákonu přitažlivosti. Na co myslíme, to do svého života přitahujeme. Ačkoli to vypráví mysticky, jde o logický jev. Na co se soustředíme, to pro nás primárně existuje. Nic ostatního.

Zaměřme se na ulici na bílá auta. Ostatní začneme vnímat jen okrajově nebo vůbec.

Hledejme v lese šišky. O to méně najdeme hub.

Soustřeďme se v životě na negativa. A téměř přestaneme vidět pozitiva.

Mozek je rozhodující orgán našeho štěstí a úspěchu. Když je mozek s námi, nic nás nemůže zastavit. Naše představy budují naše přesvědčení. Naše přesvědčení ovlivňují naše činy. A naše činy vytvářejí zážitky.

Když se tedy budeme soustředit na krásné maličkosti, den bude krásnější.

Když přehodíme výhybku a den budeme považovat za zkažený, skoro nic nám nezlepší pocity. Zažili jste někdy Den Blbec, kdy se všechno hroutí? Ale to nezpůsobil ten den.

O pošetilosti naší nespokojenosti se životem svědčí to, že mnoho věcí, na které si stěžujeme, jsou tytéž věci, které by jiní lidé na tomto světě prožívali moc rádi. A práce, na kterou nadáváme, je ta, kterou by jiní lidé na tomto světě moc rádi dostali příležitost dělat.

pozitivní

Proč se optimistům daří v životě mnohem lépe? Protože žádné myšlenky nevyhasnou, jestliže je držíme v hlavě. Žádný sen neskončí, dokud ho nevzdáme.

Pozitivní lidé milují své ego, protože jim nedovoluje vytčený cíl předčasně zabalit. Jsou to lidé, kteří se smějí tak často, jak je to jen možné. Smích totiž mění vibraci celého těla. Stará se o to, že se cítíme lépe. Spokojeněji procházíme přítomností. A s větší chutí jdeme vstříc budoucnosti.

Jak varuji ve Vánočním Speciálu, pesimismus zkracuje život. Ne biologicky, ale fakticky. Krade nám dny. Dny, které naplníme vztekem a rezignací, neprožíváme, ale přežíváme. Hněv, zášť a závist jsou tmavý závěs v hlavě, přes který není možné vidět nic pozitivního. A největším zlodějem přítomnosti je strach. Ten je fakt „expert“. Bere nám veškerou radost, těšení se a zaneprazdňuje nás neděláním vůbec ničeho. Pokud trávíme čas obavami, používáme svůj mozek, svou představivost, na vytváření věcí, které neexistují.

zvládneme

Člověk je od přírody megalíný. Když se zeptáte většiny populace, co by dělala s miliardou eur, asi by se rozvalila někam do Karibiku ke koktejlům a žvanci. Nic nedělat, to je ideál mnoha lidí. Co to ale znamená „nic nedělat“? Je to: Stagnovat. Hnít. Zakrnět. Tedy – chovat se v přímém rozporu s přírodou.

Podívejme se na život. Všechno kolem nás se mění. Vyvíjíme se neustále i my, ačkoli si to mnohdy neuvědomujeme. Pohlédněme na naše fotky po narození. To je změna, co? Nebo ze základní školy. Nebo ze střední školy. Uměli jste před dvaceti lety ovládat mobil, tablet, notebook, internet? Kdo se novým technologiím bránil a nic nedělal, neprožívá dnes zrovna ideální život, že?

Protože s tím, kdo stojí, se život vůbec nemazlí. Můžeme na to nadávat, můžeme sepisovat petice, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Na reklamačním oddělení života to dnes jaksi nikdo nebere…

Protože se vyvíjíme, všichni jsme schopni dokázat víc, než si v současnosti myslíme. Všichni máme potenciál zlepšení. Kdykoli cítíme problém, že narazila kosa na kámen, kdykoli po nás život něco chce a my zuříme, je to dobře. To jsou chvíle, kdy rosteme. Kdy se musíme změnit, zlepšit, zkusit to znovu a lépe. S jinou prací, jiným studiem, jinými partnery. Jsou to chvíle, kdy si dítě natluče nos při neumětelské jízdě na kole. Bez těchto chvil, které bolí, bychom se nikdy nepoučili.

Lidé, kteří nemají žádné problémy, nedělají v životě žádné pokroky. Tudíž nezvládnou nic víc, než na co stačili před x lety.

marnit

Z čeho jsou lidé vyčerpaní? Mhm, jak z maximálního vytížení, tak z nulového vytížení. Lehněte si na měsíc a bude Vás bolet celý člověk. Můj kamarád, fyzioterapeut olympioniků, říká, že 75 % jeho klientů s bolavými svaly tvoří lidé, kteří se vůbec nehýbají, vůbec svaly neprotahují. Je rozhodně lepší být unaven z přemíry úsilí než z přemíry nicnedělání. Ostatně, kdy se cítíte zdravěji, svěžeji a naplněněji – po hodině cvičení, nebo po hodině sledování Cest domů?

Jistěže dívat se na televizi je pohodlné. Ovšem je velký rozdíl dělat správné a snadné věci. Děláme-li to, co nás naplňuje, ne náhodou to nebývá snadné. Protože cesta, která nás naplňuje a posiluje, je vždy těžší. Je to cesta poučení, růstu, přibližování se tomu, kým chceme být, tedy vzdalování se od toho, kým jsme. Proto dělat práci, která nám dává smysl, je v životě nejdůležitější. Pak totiž ze sebe dostáváme to nejlepší, jsme pozitivnější, baví nás dosahovat ambiciózních cílů.

Jak doporučuji v magazínu FC, ignorujme tedy cíle, které nás nevzrušují, nezajímají, a práci, ve které ani nechceme pokračovat. Hledejme cíle a práce, které nás budou ráno nedočkavostí vytahovat z postele.

Že Vám takové cíle a práce připadají sci-fi? Budiž, to je Váš úhel pohledu. Váš problém.

Víte, co způsobilo, že se Richard Branson, dyslektik a mládežnický loser, vymanil z posměchu jiných a dnes je úspěšným podnikatelem? Řekl mi to. „Přestal jsem uvažovat jako všichni ostatní. Připustil jsem si, že zázraky jsou normální.“

A hle – z outsidera je šestý nejbohatší Brit. Pro nás zázrak, pro něj normální.

dosáhnout

Tuto větu považuji za vůbec nejdůležitější pro pochopení vlastního růstu, štěstí a úspěchu. Všechno, čeho jsme kdy dosáhli, vycházelo z toho, co jsme kdy zkusili. Opravdu se nedá naučit cizí jazyk bez toho, abychom se ho začali učit. Stejně to platí s čímkoli dalším.

Lidé nejsou úspěšní jen proto, že nezkoušejí uspět. Ano, chtěli by uspět. Ano, sní a mluví o tom. Jenže ta cesta mezi body Chtít a Mít se jmenuje Konat. Pokud si myslíte, že nedokážete uspět, máte pravdu. Nedokážete to. Pokud si myslíte, že Váš nápad nestojí za pokus, máte pravdu. Nestojí za to. Všechno, co si myslíte, je pravda. Vaše pravda. Nicméně to, co pro Vás je nemožné, je pro jiné jednoduše možné. Rozdíl je pouze v tom, že oni budou věřit ve svůj úspěch a ve smysluplnost svého nápadu.

Lidé, kteří se nebojí zkoušet, učinili na začátku jedno životní rozhodnutí. Když budou cokoli v životě dělat, pak se zapálením a oddaností. Kdykoli ráno se probudí, zeptají se, co je pro ně opravdu důležité, a kolem své odpovědi mají odvahu vybudovat celý den. Ať se to týká vztahu, byznysu, sebe sama, věnují tomu veškeré úsilí. Na úsilí je krásné, že vůbec nic nestojí. Přitom investice do úsilí není nikdy promarněná. Vždycky přináší protihodnotu. Nejčastěji poznání, jaký by byl vhodný další krok.

Proto lidé, kteří zkouší, nakonec uspějí. Buď uspějí hned, nebo získají zkušenost, jak to podruhé udělat lépe. Ať zkouší cokoli, svými pokusy a omyly to neustále vylepšují. Když v čemkoli vytrváte, pochopíte zbytečné chyby a přestanete je dělat, nemůžete neuspět.

Co jsme schopni dokázat, záleží jen na tom, kolik toho v životě chceme dokázat. Jakmile něco už považujeme za dostatečné, ochabneme. A naopak k tomu, co nás nepřestává lákat a fascinovat, jsme ochotni neustále hledat cestu, byť maličkými pokrůčky. Každý nezdar, každé zklamání nás podněcuje zkusit to ještě jinak a s ještě větším odhodláním. Cesta za úspěchem je zkrátka sport, ve kterém tím hlavním soupeřem jsme si my sami.

cizí

Dovolme jiným lidem, ať nás informují, ale ne limitují.

A sobě dovolme, ať můžeme být sami sebou.

To je celý základ rozdělení úloh.

Nemusíme být ničím, čím by nás chtělo mít okolí. Pokud si to nepřejeme, najděme odvahu to říct. Neřešme, jestli jsme za blázny. Už jsme si přece řekli, že jestli je něco nemožné pro druhé, nemusí to být nemožné pro nás. Neporušujme zákony, ale nebojme se porušovat limity. Lidské schopnosti nejsou pevné.

My jediní víme, na čem nám záleží a na čem už ne. Je-li nám více než osmnáct let, máme právo na vlastní rozhodnutí a vlastní život. Máme za sebe odpovědnost. Každý krok, který učiníme, je naše odpovědnost. Každé rozhodnutí. I každé odmítnutí. Vším si píšeme svůj život.

Všechno v životě má pro nás jen takový význam, jaký tomu dáme. Jestliže něco cítíme jako správné, pak to správné je. Jestliže se v něčem cítíme špatně, pak to pro nás je špatné. Bez ohledu na to, co žvaní ostatní.

Ve Vánočním Speciálu podotýkám: Naše intuice je to, co určuje, jakou barvu má náš život. Ne jiní lidé.

Oni mají totiž svou intuici. A svůj život.

Řekl bych, že je to spravedlivé, že?

nedokonalosti

Trápí Vás, jak s Vámi někdo jiný zachází? Že se Vám posmívá kvůli Vašim slabinám, s nimiž nejste schopni nic dělat? Dám Vám jednu dobrou radu: Akceptujte své rány, jizvy, vrásky. Když to uděláte, když se s nimi smíříte, už nikdo Vám jejich prostřednictvím neublíží. Bude si muset najít jinou záminku, přes co se Vám vysmát.

Já jsem starej a šedivej pes. Miluji své slabiny, protože mě definují – díky nim poznám, že jsem to já. Neumím míchat maltu, bruslit dozadu, ani pes nejí to, co uvařím – na spoustu věcí nemám talent. Přijal jsem to a k posměškům jsem se tím pádem stal imunní. Jasně, neumím to. A dál?

Akceptováním jsem se zbavil spousty nočních můr. Trápil jsem se minulostí. Chybami, které jsem nadělal a už je nemohu vzít zpátky. Děsivé, nespal jsem kvůli tomu. Než jsem pochopil, že vlastně vůbec neděláme chyby. Děláme jen rozhodnutí, které nám pomáhají zlepšit svůj příští krok. Navíc mi došlo, že každý den začínáme s novým čistým štítem. Nemusíme vzdávat dnešek jen kvůli tomu, jak věci dopadly včera. Naopak, můžeme všechno napravit.

Žádná vteřina není promarněná, pokud žijeme dneškem. Naučme se užívat si dnešek. Užívat si svou životní cestu, i když na ní jsou časté objížďky.

Oceňujme každou událost, která nám zpestřuje život. Ať přináší cokoli, nezapomeňme, že buď je to úspěch, nebo zkušenost.

omluvy

V životě ovlivníme mnohé, ale dvě věci ne:

  1. Okolnosti, které nám vstupují do života.
  2. Chování druhých lidí vůči nám.

Bod 2) si, prosím, přečtěte tolikrát, než si ho vytesáte do hlavy: Neovlivníme to, jak se k nám druzí chovají. Proto se tím nemá smysl trápit. Kdybychom se tím trápili, neděláme v životě nic jiného. A staneme se věchýtkem, rukojmím druhých.

Pokud si berete osobně, jak se k Vám druzí chovají, naučte se malý trik: odpustit jim, jako by se omluvili. (Vše o této dovednosti je v magazínu FC.)

Já omluvy tak nějak vypouštím. Jednak jsou zbytečné, protože všichni víme, že jsme omylní. A jednak všichni plnoletí jsme odpovědní za své činy. Pokud jsme provedli něco špatného, pak jediný, ke komu bychom měli promlouvat, jsme my sami. Abychom to už neopakovali. Tečka.

Proto mi absolutně nezáleží na tom, jestli se mi někdo omluví, nebo ne. Natož abych se sužoval tím, že protistrana ješitně mlčí. Představím si, že se mi omluvila. A uleví se mi. Poděkuji jí.

Ostatně mám jí za co poděkovat. Každý, kdo nám ublíží, nám předává užitečnou zkušenost. A lidé, kteří se k nám kdy chovali jako pes ke kosti, bývají těmi nejdůležitějšími učiteli.

vděčnost

Ať se nám cokoli nepovede, ať něco fatálně pokazíme, ať nás někdo strašlivě poškodí, věřme, že jediná cesta ze všeho negativního je POHYB směrem k vytvoření něčeho pozitivního.

Postup:

  1. Předně si uvědomme, že nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Nic.
  2. Každý prožitek je školou.
  3. Každou situaci zlepšuje vděčnost.

Úspěšní lidé dlouhodobě neřeší, co ztratili. Vycházejí z toho, co jim zůstalo. Protože jen s tím mohou konstruktivně pracovat.

Naučme se tedy být vděčni – za všechny problémy, které nemáme. Kdykoli budeme mít sklon stěžovat si, že život není tak dokonalý, jak jsme si přáli, nezapomeňme pootočit čočkou úhlu pohledu. Začněme se soustředit na to, co se nám povedlo. Když tak začneme vidět svůj život, náhle nám začne připadat dokonalejší. Úspěšnější. Šťastnější.

Přístup je totiž maličkost, která dělá velký rozdíl. Neříkali jsme to tak na začátku?

Jak změnit svůj život tak, abychom byli naplněnější a šťastnější? Jak dokázat odpustit? Jak začít budovat takovou budoucnost, kterou si zasloužíme? O nových začátcích je tento magazín FC.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -