10 vět na protažení zaváté komunikace mezi dvěma lidmi

- Reklama 4 -

„Pozor, komunikace je zavátá!“ – zahlásili v rádiu a já hned věděl, kudy cesta nevede. Je to tak nejen na silnici, ale i v životě.

Komunikace je totiž cesta, spojující body A a B. Nebo lidi A a B.

Klíčové na této větě je jedno slovo. Víte, které?

SPOJUJE. Komunikace spojuje. Zatímco nekomunikace rozděluje.

Proč nemluvíš?

Jedním z důvodů, proč jsem psal Vánoční Speciál, je NIC. Mlčení, které bolí víc než slova. Mlčení, které nedává odpovědi, ale další otázky. Mlčení, které vytváří bolestivé domněnky a bere soustředění, které potřebujeme na jiné činnosti, práci především.

Stačí málo. Krátká zákopová hádka, trucování, krize, a komunikace zapadá. Pár k sobě ztratí cestu a jeden čeká na druhého, co se bude dít. Jenže ve vztahu neexistují žádní silničáři, kteří by komunikaci protáhli. Jedinými silničáři na své komunikaci jsme pouze my dva.

Fajn, to bychom si ujasnili. Ale kde vzít vhodný posypový materiál? Jak po zamrzlé komunikaci dojít k druhému, aniž bychom si přivodili další zranění?

I ve vztahu existuje posypová sůl. Jsou jí správná slova. Díky nim lze obnovit komunikaci, přiblížit se druhému, aniž bychom si natloukli.

Ano, ta „sůl“ může v ranách bolet. Ale uvědomme si, že léčí. A že cestu, kterou nebudeme příliš dlouho udržovat, jednou už prostě nezprůjezdníme.

Sněží…

Statistiky říkají, že průměrný muž řekne denně asi 2000 slov, zatímco průměrná žena asi 7000. Na kvantitě ale nezáleží tolik jako na kvalitě. Není důležité, KOLIK toho říkáme, ale CO říkáme. Navíc význam slovům nedávají jen písmena, nýbrž i lidé, kteří je vyslovují.

Se slovy je to jako s přáteli. Nepotřebujeme jich mnoho. Potřebujeme však ty správné. Podstata vztahu spočívá v porozumění. Ani jeden člověk nechce být nešťastný. A je velká škoda, pokud si uvědomíme, co jsme ztratili, až v okamžiku, kdy už to nejde vrátit (viz například 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přichází ženské NIC).

Uvědomme si, že krize jsou v pořádku. Jsme odlišní lidé. Máme jiné pohledy, názory, momentální emoce. Musíme se „rozcházet“, ale nemusíme se rozejít. Naše odlišnost nemusí znamenat, že k sobě nepatříme, ale naopak může znamenat, že se doplňujeme. Ale abychom to zjistili, musíme spolu mluvit.

Řeším velmi těžký případ páru, který se po sedmi letech rozhádal. Z malicherné příčiny. Protože mlčení vytváří zeď, která lidi rozděluje, oba se uzavřeli do svých domněnek. Oba čekali u té zdi v naději, zda ji druhý rozbije. Oni sami to však neudělali.

Muž pak pojal domnění, že už ho žena nemiluje. Tak si našel jinou. Šokovaná žena, která muže přitom pořád miluje, se cítí zrazena a přesvědčená, že ji muž nemiluje, jinak by si jinou nenašel. Ale on ji také pořád miluje. Jen si to nejsou schopni říct. Je to stále těžší. Protože je dělí už obří sněhová závěj.

Na začátku bylo slovo

„Jak máme začít?“ zoufalí si dva partneři, stojící na opačné straně závěje. 

Přitom to slovo znají. Všichni ho známe.

Kdykoli jej slyšíme, zpozorníme. Kdykoli jej vyslovíme, jako bychom naladili konstruktivní frekvenci. Je to nejhojivější, nejmelodičtější i nejopomíjenější slovo na světě.

Děkuji.

Snad všichni v životě procházíme třemi etapami. V té první, ještě v mládí, si přejeme hlavně takového partnera, který nám toto slovo bude co nejčastěji říkat. Ve druhé si začneme přát naopak partnera, kterému budeme chtít toto slovo co nejčastěji sami adresovat. A v poslední etapě pochopíme, že nejdůležitější je chovat se k druhému tak, aby pro něj bylo naprosto přirozené nám ho co nejčastěji sdělovat.

Když pracuji se čtenáři mých magazínů a knih, používám při obnově vztahové komunikace především těchto deset solí. Kéž by pomohly i Vám:

1. „Děkuji Ti za to, že obyčejné chvíle měníš v neobyčejné.“

Když jsme sami, tak neobyčejné chvíle jsou něčím zvláštní. Když jsme ve vztahu, tak neobyčejné chvíle jsou někým zvláštní.

Mimořádnými se stávají proto, že je vytvářejí mimořádní lidé. Možná pro jiné mimořádní nejsou. Možná to od nikoho jiného neslyší. Ale od nás by měli. Protože jsou mimořádnými pro nás.

2. „Děkuji Ti za to, že mě posouváš dopředu, když to potřebuji.“

Dnes ráno jsem viděl starší ženu o holi, jak uklouzla na náledí a sama se nemohla postavit na nohy. Lidé ji míjeli, neměli čas. Navíc si říkali: Není opilá? Není těžká? Co když má něco zlomeného a bude nutné přivolat záchranku a zůstat u ní – nezdrží mě to příliš?

Obejít obloukem člověka, který nás potřebuje, je velmi snadné. Podat mu ruku a věnovat mu čas je vždy těžší. Nicméně co je nesnadné, obvykle má smysl. Nejen pro druhé, i pro nás.

Zkušení lidé už vědí, že dáváním ve vztahu nikdo nezchudne. Protože partner, kterého zvedáme a podporujeme, svým uklidněním zhodnotí celý vztah. Partner je součástí vztahu. Se zvýšením odolnosti jednotlivých článků roste i odolnost celku. Investicí do partnera vždy investujeme do vztahu, jehož jsme sami součástí.

Co dělat, když mi na druhém vadí něco zásadního?

Co dělat, když nechápu jeho jednání, přístup, a obávám se, jak to se mnou ve skutečnosti myslí?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -