1 překvapivá věc, které 117letá žena vděčila za dlouhověkost

Emmě Morano žila ve skromném domě s výhledem na jezero Lago Maggiore.
- Reklama 4 -

Podle Guinnessovy knihy rekordů byla prokazatelně nejstarším žijícím člověkem na Zemi. Dožila se 117 let, 4 měsíců a 15 dní. Právě dnes by jí bylo 119 let.

Chci na ní zavzpomínat. Nejen proto, že tu byla dlouho, ale že tu dokázala být i dlouho šťastná.

A jedno jediné tajemství její dlouhověkosti? K tomu se dostaneme.

Předně, abychom se zorientovali. Narodila se 29. listopadu 1899. Tedy ještě v 19. století.

Bylo to ve stejném roce, kdy Guglielmo Marconi poprvé vyslal rádiový signál přes kanál La Manche.

Pamatovala, když Itálie byla ještě monarchií, sedmdesát republikových vlád a dvě světové války.

Po první z nich, v devatenácti letech, jí lékaři diagnostikovali chudokrevnost a doporučili zvláštní léčbu. „Tři syrová vejce denně. Jím je dodnes,“ říkala s tím, že od té doby snědla přibližně 100 000 vajec – bez jakékoli stopy po zvýšeném cholesterolu. „V poslední době jsem dávku snížila na dvě, už přece jen tolik nejím.“

Zbytek jejího každodenního jídelníčku tvořilo mleté maso, těstoviny a banán. To jen pro pořádek.

Když jste se jí ale zeptali, co podle ní nejvíce přispělo k její dlouhověkosti, odpovídala překvapivě: „Myslím, že to, že jsem od svých devětatřiceti let nepřipustila, aby mě někdo ovládal.“

Zvláštní věta, že?

Co se tehdy, v roce 1938, stalo?

Nastavit si mez

Když jsem nové vydání tištěného magazínu FC zaměřoval na nové začátky, mnozí se divili. Emmin příběh je ale dokladem, jak je to při naplňování vlastní spokojenosti důležité.

Co se tedy stalo u Emmy Morano v roce 1938: Utekla od manžela. Utekla, doslova.

„Bil mě dlouhé roky. Bil mě, protože jsem nemohla otěhotnět. Pak mě bil, protože jsem otěhotněla. Bil mě, když se synek narodil. A bil pak i jeho.“ Synka pochovala, když mu bylo šest měsíců. „Byl to domácí teror.“

Horší tím víc, že tehdy byla separace manželů velmi vzácná, ba nemožná. Ve velmi pobožné zemi co Bůh jednou spojil, člověk neměl rozdělovat. Rozvod v Itálii byl legalizován až v roce 1970.

Emma, bez ohledu na objektivní okolnosti, byla ta, na niž si lidé ukazovali prstem a kterou opovrhovali. Ona si však v hlavě sestavila nové Desatero (o něm už za malou chvíli) a začala odlišně žít.

„Stanovila jsem si hranici – že už nikdy nebudu v takovém vztahu, kde mě někdo bude ovládat nejen svými příkazy, ale také svými náladami a očekáváními; že nikdy nebudu v takovém vztahu, byť pracovním, kde mě bude ovládat vrtkavý člověk a nutit mě, abych uvěřila, že pokud neudělám to, co mi říká, klesne moje hodnota; že nikdy nebudu v takovém prostředí, kde budu muset dělat to, co se líbí druhým a ne mně.“

Od svých devětatřiceti let byla sama (v jejím Desateru za okamžik zjistíme, proč jí žádný partner nechyběl.) A to prý měla spoustu nápadníků.

Až na vajíčkovou léčbu se odmítala podřídit i doktorům. „Párkrát jsem byla nemocná, ale do nemocnice bych nevkročila,“ zaříkávala se. I krevní transfuzi a šití tak podstupovala doma. Od její devadesátky za ní pravidelně docházel domů lékař, Carlo Bava: „Jednou měsíčně, jen tak pro kontrolu. Je v dobrém zdravotním stavu.“

Jak znělo její Desatero? Z jakých životních omylů a naivních domněnek se ponaučila?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -