Tvoje hodnota neklesá s něčí neschopností ji vidět

Staré zprávy. Tolik citu. Tolik "navždy". Tohle přece nemohlo skončit.
- Reklama 4 -

„Na letiště, pane?“ zeptal se Mahindra, řidič, který mi byl na Mauriciu k dispozici.

Beze slov jsem kývl. Poznal, že zamyšleně.

Vracel jsem se „ze slunce do tmy“. Tak říkám každoročně nejtěžšímu období mé práce – závěru roku v Česku. Světla ubývá, tmy je víc a stíny se dlouží – i v lidských srdcích. Lidé se víc trápí a častěji dělají negativní rozhodnutí.

Z hotelu to bylo na letiště asi čtyřicet minut. Pozoroval jsem Mahindru ve zpětném zrcátku, úsměv mu z tváře nesleze. Je hinduista. „Naším prvním zákonem je respekt k lidem. Zvláště k ženám. Ženy totiž dávají život. Narozeným dětem dávají i mléko. Starají se o ně. Starají se o muže. Dokonce o finance, které muž vydělá. My muži máme jednoduchý život, jen pracujeme,“ smál se.

Já ne. Zapnul jsem Evernote a připomínal si případy nejbližších čekatelů na osobní setkání z řad mých pravidelných čtenářů. Většina má společného jmenovatele: Partner mi oznámil konec. Nejde to zvrátit, přijmout ani zvládnout. Co teď?

Potřebuješ cokoli, dostáváš nic

  • Proč odcházíš? Co dělám špatně? Co mohu zlepšit? Jak to mohu zachránit?
  • Pojď si promluvit. Pojď hledat společnou cestu. Nezahazujme minulost.
  • Ať se stalo cokoli, pořád Tě miluji. Co Ty?

Tak vypadá jedno z největších utrpení, jaké může člověk ve vztazích zažít: Žadonit bez vyslechnutí. Ptát se bez odpovědi. Milovat bez opětování. Škemrat za mez sebehanby, a pořád být ignorován. Být ochoten dát maximum, a stejně cítit, že to nestačí.

A přitom to tak dřív nebylo. Co se změnilo? Něco jsme museli pokazit my! – zní rychlý závěr. Neznamenám už nic. Jsem bezcenný člověk. A budu už pro kohokoli.

Kde není cena, není hodnota

Celé poslední vydání magazínu FC jsem věnoval sebehodnotě a jejímu budování. Vysvětluji takové samozřejmosti, jako že ponižováním se hodnota nezvyšuje, ale snižuje. Nebo že naše hodnota neklesá s něčí neschopností ji vidět. Nebo že z hlediska osobní hodnoty není ani tak důležité to, co si o nás myslí druzí, jako to, co si o sobě myslíme sami.

V Praze mě čekali lidé, kteří si o sobě mysleli, že nemají žádnou hodnotu. Pro své partnery ji neměli. A já jsem jim musel vysvětlit, co to ve skutečnosti znamená.

  1. Buď partner nevidí jejich hodnotu
  2. Nebo ji partner vidí, ale dostává ji zadarmo, je tedy pro něj bezcenná

Hodnota a cena jsou dva opačné pojmy. Hodnota je ve vztahu to, co dostáváme (například každé ráno nám partner udělá snídani, věnuje podporu, svůj čas, pomáhá nám). Cena je naopak to, co za tuto hodnotu platíme (jak mu jeho laskavosti opětujeme).

Co nemá žádnou cenu (za co nemusíme platit), postupně ztrácí hodnotu (přestáváme si vážit toho, že nám partner samozřejmě připravuje snídani, samozřejmě se stará o náš šatník, skoro nás až obtěžuje, když se zajímá o náš denní program, potřeby, starosti). Zkrátka co dáváme dlouhodobě samozřejmě, rutinně a stereotypně, to časem nudí.

Všechno, čeho si v životě vážíme, jsme někdy museli draze zaplatit. Lidé si často neváží zdraví do okamžiku, kdy o něj musejí bojovat. Lidé si často neváží lásky, dokud o ni nepřijdou. Lidé si často neuvědomují, co pro ně druzí dělají, dokud nenajdou odvahu to pro ně přestat dělat. Až tehdy každý z nás pocítí rozdíl – co jsme měli, co bylo tak samozřejmé, a my jsme to už ani nevnímali.

Z toho plyne, že abychom znovu měli pro někoho hodnotu, musí nás ztratit. Pak se ukáže. Pokud si naší nepřítomnosti ani nevšimne, pak pro něj naše přítomnost nebude mít žádnou hodnotu. Neznamená to ale, že bychom hodnotu neměli my. Jen ji nemáme v daném čase pro daného člověka.

A měli bychom odejít. Jinak se totiž staneme otrokem vlastní závislosti na něm bez toho, aby někdy naše city opětoval. Budeme dávat všechno, a nebudeme dostávat nic. Nebude to proto, že by naše všechno nemělo hodnotu, ale proto, že to všechno dáváme nesprávnému člověku. Nesprávnému v konkrétní chvíli. Nezralému, chcete-li.

Kdykoli je naší jedinou volbou někdo, pro koho sami jsme jen jednou z mnoha možností, zaděláváme si na tyto pocity – na strašné negace, protože se ocitneme v citovém deficitu (více lásky vydáváme, než přijímáme). V tomto vydání magazínu FC se obsáhle zabývám tím, jak ze zakletého kruhu ven. Protože na internetu nemám tolik prostoru, pak pro ty, kteří akutně řeší tento problém, mám alespoň 5 důležitých připomenutí.

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -