Teorie pěti míčků aneb Jak dosáhnout rovnováhy práce a života

Opravdu máš na prvním místě rodinu? Však i ona Tebe. Začneš ji mít na jiném místě? Nediv se, když i ona Tebe.
- Reklama 4 -

„Pořád jsem byl v práci. Dělal jsem to pro rodinu. A o tu rodinu jsem přišel,“ dodal dramaticky.

Mlčel jsem. Pořád jsem čekal na pointu. Aha, to byla ona – že když nevěnoval čas také rodině, o rodinu přišel.

Já když se nevěnuji kondici, o kondici přicházím. Cokoli, čemu nevěnujeme čas a energii, se přirozeně vytrácí. Život nás tím zbavuje toho, co pro nás zjevně není důležité. Proč se pak divíme?

Když někomu dlouhodobě nevěnuješ čas, nediv se, že ho naučíš trávit čas bez Tebe.

Když mě velké podniky zvou na přednášky, poslední dobou chtějí jedno téma: Ne aby lidé pracovali víc, ale aby pracovali míň. Aby to nepřeháněli s přesčasy, vybírali si dovolenou, nechodili do práce nemocní, víc odpočívali. To téma zní work-life balance, tedy vyvážení práce a života. Mnozí lidé si totiž myslí, že úspěch v práci jim zajistí rovnováhu v životě. Opak je pravdou – rovnováha v životě jim zajistí úspěch v práci.

V osvícených firmách mi často stačí jediná věta z Darwinovy teorie O původu druhů, která vysvětluje i evoluci člověka: „Základem je rovnováha.“ Chce-li totiž člověk efektivně chodit, běhat nebo plavat, musí vyvážit pohyb končetin. Chce-li zdravě jíst, musí vyvážit obsah talíře – mít na něm od každého něco. Chce-li sportovec nabírat svaly, musí nejen správně trénovat, ale také správně odpočívat. „Nepráce“ dává energii práci. Někomu to zní jako paradox, ale to jen tehdy, pokud zapomněl, že život je změna. Příliv a odliv, noc a den, čtyři roční období, to všechno posouvá přírodu, stejně jako člověka vyváženost jeho hodnot. Pokud příliš stavíme na jedné hodnotě, obvykle ji přetížíme a ona se zhroutí. A s sebou strhne i všechno ostatní.

„Haló, už jsem k dispozici! Aha, vy už ne?“

Ten muž totiž nejen přišel o rodinu, ale byl k nepoužití i v práci. Následkem toho ztratil kariérní pozici, které obětoval dosavadní život, složil se nejdřív psychicky, pak fyzicky. Psychologie tomu říká domino efekt. Stačilo povalit první kostičku – a složily se všechny.

Protože ne každý z Vás čte magazín FC, dám tu alespoň pět námětů k zamyšlení. Nejprve si ale vyjasněme adresáta. Komu píšu?

Jsi ten, kdo každý den mohl udělat víc

Touto větou na přednáškách definuji lidi, pro které mluvím. Bez ohledu na profesi nebo pozici jsou to ti, kteří si před spaním řeknou: „Dnes jsem mohl udělat víc. Sakra!“

A už se vazbí stres.

Takovým lidem se špatně spí. V nocí se budí a přemýšlejí o práci. Nebo jdou znovu k e-mailům, rozpracovávají projekty.

Hřeší na to, že tělo vždycky někde ještě vyškrábne sílu. Anebo nepostřehnou, že hlava už zpomaluje. Sedí nad prací, a čas nějak podezřele ubíhá. Mnoho neudělají, a den je pryč. Odcházejí strhaní, ale frustrovaní, že opět „mohli udělat víc“. Zacyklují se. Výsledkem jsou ale stále horší výsledky. Anebo fyzický kolaps.

Tělo získává energii změnou. Dlouhodobě setrvalý stav jej vyčerpává. Změna je život, stereotyp smrt.

Kdo v rámci své práce buduje týmy, určitě ví, že bude-li věnovat všechen svůj čas práci, paradoxně ztratí respekt a pozici vzoru. Nikdo z těch, kdo ho mají následovat, totiž nebude chtít žít jako on.

Základem pro to, aby se člověk naučil vyvažovat práci a život, je pochopení následujících pěti faktů. Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -