Od slabosti k síle aneb O dospívajících dětech a bolesti, kterou nikdo nevidí

Karolína Čmielová si těch cyklů prožila spoustu: „Jsem neschopná.“ „Nikdy to nevydržím.“ „Jsem tlustá.“ „A odporná k tomu.“ Ti všichni, co mě nazývají špeku, velrybo, tlusťoško měli pravdu. I ti, co říkali, že jsem neschopná a nic nedokážu."
- Reklama 4 -

Máte děti? Napadlo Vás někdy, co jim vlastně běhá hlavou, do které nevidíte?

Máte přátele, kteří se i v potížích smějí, a občas se bojíte, jestli úsměv není jen fasáda, která překrývá skutečné trápení?

Kolik je vlastně v lidech bolesti, o které nemluví a nikdo druhý neví?

S kolika problémy se lidé zdráhají svěřit někomu dalšímu?

Když jsem nové vydání magazínu FC věnoval sebehodnotě, sebejistotě a sebepřijetí, měl jsem před očima jednu vzpomínku. Zhroutil se chlap jako hora. A když jsem mu pomáhal několika sezeními, došlo mi, jak to na pohled silní lidé mají těžké. Nikdo se jich totiž nezeptá, jestli něco nepotřebují.

Víme vůbec, jestli něco nepotřebují lidé kolem nás? Myslím ty nejbližší – rodiče, děti? Co když to, že se s ničím nesvěřují, neznamená, že nic nepotřebují, ale jen to, že si o pomoc nedokážou říct?

Dnešní příběh nechť je mementem. Začíná ve třinácti letech. A unikl všem blízkým KAROLÍNY ČMIELOVÉ.

1. část: Všem na obtíž

Byla v sedmé třídě základní školy, když poprvé zaznamenala zvláštní negativní projevy. „Sama sebe jsem začala poškozovat. Třeba ve škole kružítkem. Nebo jsem doma sáhla po žiletce. Neuměla jsem si vysvětlit proč, ale cítila jsem, že to musím udělat.“

Karolína totiž vyrůstala v prostředí, kde se děly dvě věci:

  • rodiče se denně hádají
  • rodiče žijí odděleně

Jak je to možné? Ačkoli se totiž její rodiče rozešli, nadále bydleli ve stejném dvojdomku. „Mamka byla v takové konstelaci hodně nešťastná, ale chtěla mi umožnit, abych nadále měla taťku nadosah. Být to jen na ní, určitě by nezůstávala. Vlastně se mi obětovala.“

Jako problém to vnímal i táta. A třináctiletá Karolína si to neodpustila. „Připadala jsem si všem na obtíž, nechtěná a že já jsem zdrojem jejich potíží.“ A tak začala sama sebe ničit…

„Sice jsem měla starší sourozence, ale na tohle jsem byla sama. Sama na sebeodmítání, sama na sebepoškozování, sama na pocit, že se s tím nemám komu svěřit, a vlastně že bych se nikomu ani svěřovat neměla.“ Už takhle přece „byla na obtíž“…

„Pak, jak jsem rostla a rozšiřovala si obzory, mi došlo, že trestat se mohu i jinak než jen s pomocí předmětů. Třeba mohu přestat jíst. Ostatně, pořád jsem na sobě hledala, v čem jsem špatná. Jak se pubertou tělo začalo měnit, připadala jsem si tlustá a byla přirozeně nespokojená. Takže se to hodilo…“

2. část: Pořád dokola

Spadnout do anorexie bylo snadné. Stačilo zkoušet všeobecně populární diety.

„Všechny byly různé, ale vlastně stejné. Pokaždé byly založeny na tom, že se má jíst dokola to samé. Proto mi nakonec vždycky bylo špatně.“ A dodává: „Myslela jsem si, že je mi špatně z toho, co jím. Nenapadlo mě, že je mi špatně z toho, co nejím. A tak jsem jedla čím dál míň, abych to, co mi vlastně nechutná, nemusela jíst.“

Stala se gumovým míčkem, který narazil do tvrdé zdi (anorexie), ale jen proto, aby se odrazil a stejnou silou bouchl do protější stěny – osmi let záchvatového přejídání. Tak se zkrátka při jednostranných dietách mentálně skáče z extrému do extrému.

„V té druhé fázi jsem zkrátka veškeré negativní emoce a myšlenky zadupávala jídlem, a to až do stavu, kdy jsem pocítila jako nutnost zase výrazně shodit. V praxi to vypadalo tak, že jsem zhubla až na 45 kg a během měsíce měla zase 15 kg nahoře.“

Tehdy se změnilo ještě něco. Karolínin problém přestal být limitován pouze její myslí.

3. část: Posměch okolí

Karolíně bylo patnáct let, když se její trápení rozšířilo. Už totiž nebylo jen o tom, co si o sobě myslí sama. Měla o problém víc – co o ní soudí druzí.

„Hlavně kluci v tom věku umějí být dost zlí a posmívat se kdečemu,“ vzpomíná na období, kdy bylo jedno, jestli se nachází právě ve fázi ubírání, nebo přibírání. Už tím, že bojovala se sebou, byla druhým pro smích. „Do té doby jsem byla zvyklá vyrovnat se s problémy sama. Najednou jsem se začala stydět za to, že vůbec jím. Druzí na mě totiž hned ukazovali, smáli se. Brala jsem to tak, že pokud jím, je to moje slabost. Výsledkem bylo, že naoko jsem se před ostatními tvářila, že nejím vůbec, nebo že jím zdravě. Pak jsem přišla domů, zamkla se a vyjedla tam všechny zásoby, které jsem našla. Chipsy a sladkosti jsem si pro jistotu vždycky cestou koupila…“

Seděla na kolotoči, který se jmenoval opakované poruchy příjmu potravy a který se nedal zastavit. A do toho přišla další rána – nešťastný partnerský vztah. Karolíniny pochybnosti o sobě a vlastním vzhledu se prohloubily. „Přítel mi denně podkopával sebevědomí slovy: ,Kdo jiný by Tě chtěl?‘, ,Co to máš na sobě hrozného?‘ ,Začni se sebou něco dělat!‘ Korunu tomu nasadila jeho nevěra. Po ní jsem uvěřila, že jsem celkově špatná…“

4. část: Už dost!

„Nebyla jsem schopna normálně fungovat. Musela jsem jít k doktorce pro antidepresiva. Aniž to kdokoli věděl, v hlavě jsem to měla takto nastavené: Všechno pro mě je ztracené, nemám jediný pevný bod, o který bych se mohla opřít. Bylo mi osmnáct a já si připadala jako troska, která je zbytečná a že takhle nemá cenu žít.“

V tom jediném jsem s ní souhlasil: TAKHLE opravdu nemá cenu žít. A Karolína si tu větu naštěstí vyložila ze správné strany. „Řekla jsem si dost – TAKHLE už opravdu nebudu žít: Už se dál nebudu litovat.

Rozhodnout se pro jakoukoli pozitivní změnu je samozřejmě fajn, avšak rozhodnutí samo o sobě nestačí. Musí se především jednat, byť krůček po krůčku.

Karolína Čmielová se tou cestou vydala.

Společně jsme definovali sedm kroků, které jí pomohly. Zajímají Vás? Prožívá někdo ve Vaší blízkosti něco podobného? Nebo přímo Vy?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -