Proč chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba, ale rozhodnutí

Kdo zažil, rozumí.
- Reklama 4 -

Často mi píšou dva typy lidí. Někdy tvoří i jeden vztah.

  • První typ lidí se trápí pro partnera, který se netrápí pro ně.
  • A druhý typ lidí si hodnotu toho, co má, neuvědomí, dokud o to nepřijde – pak to, co měl, najednou chce zpátky.

Obě zkušenosti jsou velmi bolestné, ale důležité. Proto také vzniklo nové vydání magazínu FC o sebehodnotě, abych oba typy lidí s touto MOMENTÁLNÍ bolestí uklidnil a ukázal jim možnou cestu vpřed.

Pro představu – jeden takový případ…

Život s mrtvou květinou

„Promiň. Nebudu zalévat ,mrtvou květinu‘,“ vmetla mu do obličeje a odešla.

On se cítil zrazený. Ano, dělal chyby, ale každý přece děláme chyby. A tak si každý přece zasloužíme novou šanci – říkal.

Teď seděl proti mně a chtěl vysvětlit, co znamená být mrtvou květinou.

„Ženy nás neopouštějí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb. Ale proto, že stejnou chybu uděláme vícekrát,“ vysvětlil jsem mu.

„Ale i opakovaná chyba je přece pořád chyba!“ hlesl. „A lidé chyby dělají.“

„Ne!“ oponoval jsem. „Chyba, kterou uděláme podruhé, není už chyba. Je to dobrovolné rozhodnutí. Jestliže opakujeme chybu, pak přece víme, co k ní vede i jak drahá bude. Pokud ji přesto opakujeme, není to omyl, ale volba. A šanci na budoucnost má nikoli ten vztah, ve kterém se nedělají žádné chyby, protože takový neexistuje, ale vztah, ve kterém se jedna chyba nedělá dvakrát.“

Svěsil hlavu.

„Lze oživit mrtvou květinu?“ zeptal se mě už více srdcem než mozkem. Mozek musel vědět, že oživit mrtvou květinu je nemožné.

„Samozřejmě, že to možné není,“ ujistil jsem ho. „Ale můžeme zasadit novou… Třeba i podobného druhu.“

„A mohou,“ nakousl a mně bylo jasné, na co se chce zeptat, „zasadit novou, zdravou rostlinu dva stejní lidé?“

„Ne,“ rozesmutněl jsem ho. „Dva STEJNÍ lidé by znovu zalévali jen mrtvou květinu. Aby lidé stejného rodného čísla i jména vypěstovali zdravou květinu, alespoň jeden musí být v páru jiný. A jen na Tobě záleží, jestli být jiný dokážeš.“

Život s duchem

Teď seděla proti mně ona. Udělala prospěšný krok. Vytrhla a zahodila mrtvou květinu.

Nebylo jí lépe. A divila se tomu.

„Jak by Ti mohlo být lépe, když jsi přišla o květinu?“ zeptal jsem se jí. „Máš přece ráda květiny! Chybí Ti!“ Přikyvovala. „Ale upřímně: Chybí Ti mrtvá květina?“

Kdykoli si vzpomněla na to zlé, co s ním prožívala, bolelo ji srdce. Stejně tak ji ale bolelo, když vzpomínalo na vše dobré. „Chybí mi,“ odpověděla, „ale…,“ nedokázala to formulovat.

„Já vím,“ usmál jsem se. „Chybí Ti ZDRAVÁ květina.“

Jak připomínám v novém magazínu FC, někdy ten, koho nejvíc milujeme, se paradoxně stává tím, kdo nás nejvíc zraňuje. Paže, které dosud objímaly, se paradoxně mění v ty, které nás od této chvíle odstrkují.

Jako bychom tomu nechtěli uvěřit. Snažíme se držet za ruku přízrak, který přitom v naší blízkosti už není. Jeho chyby nás bolí, ale nedokážou změnit naše pocity, protože mysl se pořád bude vztekat a srdce bude pořád chtít o něj pečovat. Mysl bude stále racionálně radit a srdce bude stále doufat.

„Proč tu dnes sedím, když mě zradil tolika stejnými chybami? Proč tu dnes sedím, když je přece správné, že jsem ho opustila?“ složila hlavu do polštáře z dlaní.

„Protože,“ usmál jsem se, „nezáleží na tom, jak naštvaní jsme. Nakonec stejně skončíme tak, že odpustíme lidem, které milujeme.“

Láska někdy znamená milovat nemilovatelné. Odpuštění – prominout neprominutelné. Víra –věřit v neuvěřitelné. Naděje – doufat v to, co vypadá beznadějné.

„Jako bych žila s duchem, s někým, kdo byl jen v mých představách. A já s duchem žít nechci,“ dodala znovu umíněně. A znovu zraněně. Tolik by si přála, aby se duch zhmotnil. „Jak tomu mám pomoci?“ obrátila na mě prosebné oči.

„Ale Ty jsi tomu přece už pomohla,“ udivil jsem ji.

„Jak?“ zeptala se.

„Tím, že jsi ho nenutila, aby Tě miloval. Naopak jsi ho donutila, aby se od Tebe vzdálil. Teď se ukazuje, jestli Tě opravdu miluje, nebo jestli Ty miluješ jeho. Ten, kdo opravdu miluje, zůstává, i když je tisíce kilometrů vzdálený. Jen podívej – Ty jsi ,odešla‘, a přitom jsi s ním ve skutečnosti zůstala. Co když je to s ním stejné?“ řekl jsem.

Ten, kdo zůstane, je ten, kdo opravdu miluje – opakovala si.

Nazítří jsem u stolu seděl opět s ním. Abych mu vysvětlil, v čem se odlišuje život a film…

Obraťte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -