Co opravdu víme o lidech, které soudíme?

Je tak snadné jedním slovem zničit celý život člověka, který ho už nepustí z hlavy...
- Reklama 4 -

V kupé ve vlaku cestovali tři lidé. Otec s asi dvacetiletým synem a zamlklý pán, začtený do knihy.

Mládenec vyhlížel z okna a co chvíli fascinovaně vykřikl. „Tati, ty stromy nestojí, utíkají dozadu!“ Nebo: „Podívej, ty mraky běží vedle nás!“

Pán s knihou nevydržel. Obořil se na otce: „Váš zaostalý syn mě neustále vyrušuje. To s ním nemůžete zajít k lékaři? Přece slyšíte, jak za neobyčejné považuje úplně obyčejné věci.“

Otec odpověděl: „Od lékaře právě jedeme. Můj syn byl od narození téměř slepý. Včera podstoupil náročnou operaci očí a poprvé vidí svět tak, jak Vám možná přijde obyčejné.“

(Petr Casanova, z knihy 100 nejkratších cest k Tobě)

Míváte někdy předsudky? Soudíte lidi na potkání, aniž byste je vůbec znali? Snažili jste se někdy na věci podívat jinak? Ne všechno vždy totiž musí být tak, jak se na první pohled zdá.

Co si o ní myslíš?

Co opravdu o ní víš?

Ta mladá holka, co sedí v metru, má sluchátka na uších, zavřené oči – podle spousty lidí prostě nafrněná slečinka, která nechce pustit nikoho sednout.

Nikoho už nenapadne, že právě tahle slečna trpí fobií spojenou s úzkostmi, a pokud by si nesedla, mohla by vestoje omdlít.

Co o téhle víš?

Co o téhle víš?

A tahle holka bez vlasů, na co si hraje – to si myslí, že když si oholí hlavu, najednou bude zajímavá, nebo co?!

Přitom ta holka trpí alopecií. Nemocí, při které člověk (lékařům zatím není původ této nemoci znám) začne postupně ztrácet veškeré ochlupení na těle včetně vlasů.

Co si myslíš o tom dítěti?

A co o ní víš?

A koukněte na tamtu mámu, co neustále nosí své dítě, i když na to už dávno podle názorů ostatních nemá věk. To ale bude rozmazlený fracek, nikdy nebude samostatné!

Kdyby ale věděli, že to děťátko má Downův syndrom a prvních deset měsíců života strávilo samotné ve sterilní kolébce, kde se nemělo ke komu přitulit.

Odsuď tuhle holku!

A co o téhle víš?

No a tohle je vrchol – holka, bože, měla bys trochu zhubnout, protože vypadáš hrozně, to ani nemůže být zdravé. Ještě nedávno měla tak o 10 kilo míň!

Jenže ta holka ještě před dvěma lety bojovala v nemocnici o život. Trpěla bulimií, málem jí selhaly orgány, žádné jídlo v žaludku neudržela. Vypadaly jí všechny zuby, téměř všechny vlasy a teď, po roce léčby, její tělo konečně přijímá živiny.

Kdybychom každý na svém čele nosili nápis s osobní diagnózou, vyhnuli bychom se mnoha nepříjemným situacím a nechápavým lidem, kteří odsuzují na potkání. Na druhou stranu by naše životy byly asi víc naplněny soucitnými a lítostnými pohledy, a o to nikdo nestojí.

Pamatuj: Je fajn se na věci dívat objektivně

My lidé jsme často zahledění do sebe. Po ulicích chodíme s hlavami sklopenými k zemi, přemítáme o tom, co dnes bylo, co bude, co nás čeká, a pokud nám někdo tuhle naši bublinu nějak naruší, je hned zle. Například to křičící dítě v MHD, které pobíhá sem a tam. My za sebou máme náročný den v práci, šéf se po nás svezl, nic se nám nedařilo, teď se snažíme přemítat nad řešením, a stále nemáme klid. Všechno v nás vře a máme chuť na to dítě a jeho maminku zařvat, ať se už konečně uklidní.

Odsuď tu maminku!

Ale nedochází nám, jak se asi cítí sama ta maminka, na kterou teď máme ukrutný vztek, že neumí své dítě ani pořádně vychovat. Vidíme jen negativní projevy chování, které ovlivňují nás samotné, a nejsme schopni si připustit fakt, že zrovna tohle dítko trpí těžkou formou ADHD a ta maminka už je z toho hrozně vyčerpaná a neví, co si počít.

Pamatuj: Stačí jedna minuta k tomu zlepšit někomu den a jedno jediné slovo k tomu zničit někomu život.

Opravdu je důležité se v určitých situacích ovládat. Pokud byste na maminku v MHD zakřičeli, ať si to své nevychované dítě uklidní, mohlo by ji to zlomit. Slova chvály si často nebereme tolik k srdci jako slova kritiky a ta, která nás zasáhnou někde hluboko. Taková věta se s člověkem může nést opravdu celý život – opravdu to stojí za to?

Uvažujme předtím, než kolegyni v práci nebo spolužačce oznámíme: „Ty jsi nějak přibrala.“

Tahle slova se mohou vrýt tak hluboko do morku kostí dané osoby, že to může mít fatální následky. Kolegyně přijde domů, začne se prohlížet v zrcadle, bude se cítit hrozně, protože sama dobře ví, že přibrala, ale nedávné období pro ni bylo velice těžké. Měla náročnou situaci v rodině a vlastní problémy, místo aby se někomu svěřila, se rozhodla řešit jídlem. Ale nemyslela si, že přibrala až tak moc.

Ty jsi ale fuj!

Teď jí vrtá hlavou, že asi ano a že by s tím měla nejspíše něco dělat. Sedne si k počítači a vyhledá pár diet. Hned od zítřka začne jednu z nich držet. Začne hubnout. Začne se jí to líbit. Po čase přijde věta: „Tyjo, Ty jsi nějak zhubla, Ty jsi ale kočka.“ Líbí se jí to, a tak stále nemá dost. Začne být natolik posedlá hubnutím a svou krásnou novou postavou, že si nevšimne, že se to vymyká její kontrole…

Po několika měsících má viditelnou podváhu a jí stále méně a méně jídla, ale ve svých očích je stále stejně tlustá – spadla do mentální anorexie, nemoci, která může v té nejtěžší fázi být život ohrožující a musí se léčit.

Opravdu chceme, aby naše jedna nevhodně prohozená poznámka zničila někomu život?

Pamatuj: Nesuď, pokud nechceš být sám souzen.

Sami nemáme rádi, pokud nás někdo kritizuje, škatulkuje a soudí. Přitom to sami děláme, to nedává moc logiku, ne? Ono se ne nadarmo říká, že to, co vysíláme, se k nám vrací. Škatulkujeme ostatní, a přitom se divíme, že ostatní stále škatulkují nás, i když se nám může zdát, že k tomu nemají důvod.

Veškerá změna musí začít u nás. Musíme přestat škatulkovat a kritizovat ostatní a rázem zmizí i kritika na naši osobu, všem se najednou bude mnohem lépe dýchat.

Zákon přitažlivosti totiž nefunguje pouze na věci hmotné, ale také na naše myšlenky a činy. Kolem nás denně proudí různé energie a vlny, které i my sami vysíláme. Představme si veškeré naše myšlenky a činy jako bumerang. Jakmile je jednou vypustíme do světa, budou v něm a vrátí se i k nám, a je jedno, kdy a v jaké formě, ale vrátí se. Proto vysílejme jen takové energie, které chceme, aby se vrátily nám samotným.

Pokud se začneme na věci dívat tak, že se nám jednou vrátí, budeme se mnohem více kontrolovat, co a jakým způsobem pouštíme do světa my. Chovejme se k ostatním tak, jak chceme, aby se ostatní chovali k nám.

„Kéž by lidé ochutnali svá slova, dříve než je plivnou po jiných.“ Z knihy 250 zákonů lásky

Nikdy se neposmívejme lidem kvůli jejich vzhledu. Vzhled je věc, kterou si nevybíráme, a ruku na srdce, pokud bychom dostali všichni šanci si vybrat, jak vypadáme, myslíte, že by existovali lidé s různými deformacemi? Nikdo si nepřeje narodit se s postižením či vadou. Tak proč se děti už od školky posmívají dalším jen proto, že jsou trochu jiné?

Vzkaz všem rodičům:

Uvědomme si, že chování našich dětí se odráží od toho, co vidí doma. Veďme své děti k tomu, že být jiný není špatné, že je to přirozené. Že to není důvod k posměchu. Jak by asi bylo nám a našim dětem, kdyby se někdo smál jim? Oblečme si někdy cizí kůži.

Dávejme si pozor na jazyk, protože slova opravdu umějí hodně ublížit. Mysleme víc objektivně a snažme se být víc empatičtí.

A hlavně dbejme o to, co sami vysíláme, protože to se nám vždy, ale opravdu vždy, vrátí.

Víte o lidech, kteří se trápí pro slova druhých? Dejte jim pod stromeček ten nejlepší dárek, jaký ocení nejen o Štědrém večeru, ale hlavně ve všech následujících dnech: Vánoční Speciál FC 2018. Vše o tomto unikátním dárku je zde

Najdete v něm i životní příběh autorky tohoto článku.

© Karol Čmielová, Silačky

- Reklama 5 -