7 strachů, které nás od dětství zbytečně ničí a potřebujeme je porazit

Boj se!
- Reklama 4 -

Daroval jsem krev. Vedle lékař začal chystat „aparaturu“ pro ženu, která přišla poprvé.

Pojednou se roztřásla a rozplakala. Sklonil se k ní: „Uklidněte se, prosím. Jestli nechcete, nemusíte darovat.“

Omluvila se. „Samozřejmě chci. Jen jsem najednou dostala strach. A málem mi neumožnil udělat to, co považuji za správné.“

Stín dětství. V tomto vydání magazínu FC mu věnuji celých 13 stran. Odkud se strach dostává do naší hlavy? Jak to, že mu věříme? Proč jsme schopni kvůli němu odmítnout to, co přitom považujeme za důležité, až nezbytné? Jak ho pochopit? Jak ho přemoci?

Počkal jsem na tu ženu a odcházeli jsme společně. Pořád kroutila hlavou. Představovala si, jak by se asi cítila teď, kdyby strach nahradila nejprve úleva, a pak lítost. „Vzpomněla jsem si na dětství. Jako malá jsem se bála doktorů a injekcí. Krev přece byla vždycky známka bolesti – rozbitého nosu nebo kolena…“ Ale já neviděl to, co ji brzdilo. Viděl jsem to, co právě překonala.

1 / 10

Všichni se odmalička učíme bát. Současně však slýcháme, že strach má velké oči. A když vyrosteme, měli bychom se přestat bát. Stačí se podívat do dlouhodobých statistik (ostatně, sami si takové můžeme vést).

  • Jen jedna z deseti obav, které nás straší, se opravdu uskuteční.
  • Jen jedna z deseti obav, které se opravdu uskuteční, se naplní v takové míře, jakou si dopředu představujeme.

Jinými slovy: Z více než 90 procent se bojíme zbytečně. Naopak kdykoli se strachu vzepřeme, to znamená uděláme přesně to, čeho se bojíme, posílíme.

Proč se tedy bojíme, když strachem pouze oslabujeme? Proč strachu věříme, když zkusit a neuspět je normální proces nabývání zkušenosti? Kdo nezkusí, zůstává bez zkušenosti.

Monstrum

U pračlověka měl strach fyzickou podobu. Nejčastěji to bylo velké divé zvíře, které ho chtělo zakousnout. Naše strachy však mají převážně psychickou podobu. Reálně neexistují, jen v naší hlavě. Jen proto, že jim věříme. Jen proto, že jim přikládáme takový význam. Co by se stalo se strachem, kdybychom mu přestali věřit?

Ve Vánočním Speciálu, který právě dokončuji, budu překonávání různých strachů věnovat celou sekci. Budu ukazovat, odkud se strach vůbec bere, proč mu máme porozumět a jak se ho zbavovat. Ale to ve Speciálu, přece jen je to průvodce na celý rok 2019.

Jakých sedm monster nás tedy v hlavě nejvíc děsí?

A proč nás děsí úplně zbytečně?

„Boj se, že jsi horší než ostatní“
  • Jsi moc šedivý. Jsi moc tlustá. 
  • Jsi moc jiný. Jsi moc stejná. 
  • Zkrátka: Jsi někdo, kdo nemáš být. Koukni támhle, zkus být jako ten nebo ta!

Už odmalička to do nás učitelé hustí: Umíš toho míň! Máš horší prospěch! Podívej na Frantu, jak krásný kotoul dělá! Chovej se jako všichni ostatní!

Už odmalička máme strach nebýt horší. Výsledkem je, že ti, kteří mají horší výsledky než my, nás nenávidí. Ve skutečnosti tak nejsou peskováni ti, kteří jsou horší, ale ti, kteří jsou lepší. Jsme jako hřebíky. Jakmile některý z nás vyčuhuje, hned ho zatlučou.

Přitom lidé nejsou ani lepší, ani horší. Jsou jen jiní. A tato celospolečenská hra Nebuď horší je jen iluzí, v níž si nakonec poměřujeme příjmy, šaty, auta a partnery, ačkoli my sami jsme neporovnatelní.

Pokud si chceme barvit šediny, shazovat nadváhu, trumfovat dovolenkovou destinací nebo ohnivější show v restauraci, dělejme to kvůli sobě, ne kvůli jiným. Pokud přistoupíme na hru, že musíme být lepší než všichni ostatní, skončí to prohrou. Vždy se totiž najde někdo jiný, kdo na tom našeho pohledu bude líp. Ne proto, že by na tom líp byl, ale proto, že na každém člověku najdeme něco, co sami nemáme. Tak jako každý člověk na nás najde něco, co on sám nemá.

Buďme sami sebou. Naučme se to. Směřujme více pozornosti k sobě než k druhým. Věnoval jsem tomu celé toto vydání magazínu FC (v tištěné podobě už je vyprodané).

„Boj se, že nemůžeš být lepší“
  • Nejsem dost dobrý na to, abych s tímto mohl začít.
  • Bojím se, že to nedokážu.
  • Raději se do toho nebudu pouštět, odložím to.

Než se moje partnerka začala učit anglicky po telefonu, byla přesvědčena, že „je na to stará“, že „to při dvouletém dítěti nezvládne“, že „takový už je osud“.

Věřila, že se nemůže zlepšit – a měla naprostou pravdu. Skutečně se nezlepšovala. Protože tomu věřila, nic pro zlepšení nedělala. Proč taky, když na to přece „nemá“?

Fascinují mě lidé, kteří věří, že se nemohou zlepšit. Patrně jsou dokonalí – jen dokonalí lidé se přece už nemohou zlepšit. Ti, kteří NIC neumějí, se přece naopak mohou naučit VŠECHNO.

Moje partnerka po půlročním kurzu po telefonu „zázračně“ mluví anglicky velmi obstojně. Celý zázrak přitom spočíval v jejím jednání. Dala si šanci, a tak se zlepšuje. Heuréka!

Když jsem byl ještě kluk, měl jsem sen. V něm jsem potkal svůj strach. A on mi povídá: „Kdo si myslíš, že jsi, když věříš, že tohle dokážeš?“ Odvětil jsem: „A kdo si Ty myslíš, že jsem, když se domníváš, že tohle nedokážu?“

Byl to jen sen, ale od té doby se snažíme, aby to byla realita.

„Boj se, že není ten správný den“
  • Cítíš, že změna je nevyhnutelná. Že musí přijít. Že ve stávající situaci Ti není dobře a jen ztrácíš čas.
  • Současně se však té změny bojíš. Máš strach, že i když Ti teď není dobře, může Ti v budoucnu být ještě hůř. A tak dál čekáš. A ztrácíš čas.

Kdo četl mou knihu Protože, pamatuje si ten příběh. To doufání, že se něco samo změní, že nás něco samo pobídne a změnu uskuteční. Nic takového se ale nestane.

Ve Vánočním Speciálu se budu obsáhle věnovat překonání partnerských fobií a způsobům, jak se přimět nečekat na lepší teď, protože nic jiného než teď v životě nebude. Celý náš život je pouze teď a přítomnost. A my se musíme naučit jednat v teď.

Na pozitivní změnu nepotřebujeme čekat. A pokud čekáme na den, kdy budeme mít vůbec nejvíc zkušeností v životě, pak si počkejme do posledního dne života. Tehdy budeme vůbec nejzkušenější. Otázkou je, jestli nám zbývající jeden den na změnu a radost z ní postačí.

„Boj se, že nemáš dostatečnou hodnotu“
  • Nestojím za nic. Zasloužím si špatné jednání. Nezasloužím si dobré jednání. 
  • Když druzí říkají, že nemám žádnou hodnotu, nejspíš opravdu žádnou nemám.
  • Jak se mohu zavděčit všem? A proč, když se o to snažím, se vždycky cítím zle?

Celé aktuální vydání magazínu FC je o tom, jak objevit sám sebe, jak obejmout své přednosti, jak je využít, jak zvýšit svou hodnotu v očích druhých, jak se přestat ponižovat, podbízet, zesměšňovat, a místo zeslabování posilovat.

Toto vydání můžete koupit samostatně nebo v rámci předplatného

„Boj se, že nedokážeš všechno ovlivnit“
  • Proč se ke mně druzí chovají tak špatně? Jak mohu změnit kolegu, partnera, rodiče?
  • Proč mi život tolik nakládá? Jak mohu zabránit negativním událostem?
  • Kolik špatného mě ještě čeká?

Straší nás to, co bylo. Bojíme se toho, co bude. Čím nepřesnější informace máme, tím jsme nejistější. Co když…? je naše nejčastější otázka.

Co když to nevyjde? Co když mi dnes někdo ublíží? Co když se zítra ráno už neprobudím? Nebo co když se něco špatného stane mým blízkým? Ve Vánočním Speciálu se budu obsáhle věnovat i tomu, jak zvládat těžké chvíle; jak se vyrovnávat s nelítostnými ranami života, s náhlými propady na dno, s dílčími porážkami a překážkami, jejichž opakování v našem životě vždycky nemůžeme ovlivnit, vždycky však můžeme ovlivnit to, jak k nim přistoupíme. O uklidnění, motivaci a překonání bude celý Vánoční Speciál, unikátní dárek pro Vaše blízké a přátele do roku 2019. Více o něm zde

„Boj se, že to krásné je už za Tebou“

Zdá se to úsměvné. Ať potkávám -náctileté, které právě opustila první láska, nebo -cetileté či -desátileté, které právě opustila poslední láska, pokaždé říkají totéž:

  • Bojím se, že nikoho už nebudu milovat tolik.
  • Co když už nikdo lepší nebude?
  • Co když… skončil můj život?

A úsměvným se to stává vždycky s odstupem času – to když ti -náctiletí, -cetiletí nebo -desátiletí se zamilují znovu. Pochopí, že to byl jen strach; že život měl s nimi SAMOZŘEJMĚ ještě další krásný plán. A když se pak opět rozejdou, znovu mi píšou:

  • Bojím se, že nikoho už nebudu milovat tolik.
  • Co když už nikdo lepší nebude?
  • Co když… skončil můj život?

Vážení a milí, život je změna a změna je život. Dokud dýcháme, žijeme. Dum spiro, spero. A dokud žijeme, jsme odsouzeni ke změně. Život nám nikdy nedovolí dlouho lenošit na jednom místě. Dostane nás do kolen, zatlačí ke dnu, jen aby nám už ve vlastní sebelítosti bylo nesnesitelně – a museli jsme vykonat pozitivní změnu.

Kdykoli prožíváme těžké časy, to krásné máme před sebou. Především jejich překonání a něco úžasného, co je hned za rohem. Dokud se ale rohu budeme bát, neuvidíme to.

Mějme neustále nějaké sny. Hýčkejme si je a rozvíjejme je. Jděme za nimi bez ohledu na situaci – ať se nám daří, nebo nedaří. Věřme v jejich uskutečnění. Víra nečiní uskutečnění našich snů snazším. Víra činí uskutečnění našich snů možným.

„Boj se, že to bude už jenom horší.“

Změna. Už to slovo obsahuje strach.

Anebo obsahuje vzrušení. To už záleží na našem životním přístupu.

Baví Vás pozitivní změna v životě? Jste rádi šťastnější, úspěšnější, naplněnější než teď? Tak za tou změnou vykročte.

Je blíž, než si myslíte.

POZOR! Vánoční Speciál 2018 budeme opět rozesílat pouze v omezeném termínu, aby se zaručeně stihlo doručení výtisku k Vám v dostatečném předstihu před Štědrým dnem. Získáte jej zde

© Petr Casanova

- Reklama 5 -