Jak uzdravit své „vnitřní dítě“ a překonat ozvěnu minulosti

Podívejte se do svých očí. Je tam vnitřní dítě, úložna všeho důležitého, co jste zažili a co je klíčem k Vašim dnešním pocitům, strachům, slabinám.
- Reklama 4 -

Možná jste vyrostli v agresi, ponížení, neúctě a negativním ovzduší. Dnes máte potíže ve vztazích, neumíte vyjadřovat nebo přijímat lásku, věřit sobě nebo druhým.

Možná v materiálním nedostatku a neustálém strachu, že nebude na jídlo nebo nájem. Nedokážete sebeméně finančně riskovat, opustit špatné zaměstnání a zkusit, byť částečně, nezávislost na živnostenský list. Panikaříte z představy existenční nejistoty.

Je mnoho stínů minulosti, které ovlivňují naši přítomnost. Jak je pomalými krůčky opouštět?

Fotografický pásek

Možná jste už zaslechli pojem „vnitřní dítě“. Možná jste jej považovali za filozofický blábol, ačkoli jde o psychologický terminus technicus už řadu let. Naše vnitřní dítě je ozvěna dítěte, kterým jsme kdysi byli.

Všichni máme specifickou historii. Všichni jsme na dlouho dopředu ovlivňováni prostředím, událostmi a osudovými lidmi. Naše vnitřní dítě je úložnou těchto vzpomínek, které na nás mají fatální dopad.

Až do věku šesti let fungoval náš mozek relativně pomalu. Frekvence mozkových vln théta (ještě máme alfy, bety, gamy a delty) byla mezi čtyřmi až sedmi cykly za sekundu, což znamená velmi vnímavý stav. Představme si dětský mozek jako starý fotoaparát, který používali ještě naši dědečkové. Uvnitř je film citlivý na světlo. Stiskem spouště se film osvítí. Čím delší je doba, po kterou světlo působí na film, tím prokreslenější je výsledný obraz. Na filmu jako v podvědomí.

Takzvaná rozhodnutí

Od té doby činíme „rozhodnutí“ na podvědomé úrovni. „Rozhodnutí“ o tom, jací bychom měli být a co bychom měli dělat, abychom byli vnímáni jako spořádaní, chválení a mohli tak zůstat a „přežít“ v prostředí své rodiny, kamarádů, školy. Slovo „rozhodnutí“ dávám do uvozovek proto, že to ve skutečnosti naše rozhodnutí ani není. Je to přesvědčení, která nám vtisklo do mysli naše okolí, událost nebo i nahodile potkaný člověk.

Podvědomí přitom ovlivňuje nejen přítomnost. Utkává i budoucí nit. Vytváří vlastní „scénář“, jak by měl vypadat náš život, abychom v prostředí obstáli. Tyto dětské scénáře a rozhodnutí si neseme do dospělosti, kde mohou ovlivňovat až 90 procent našeho času.

Proto jsem se rozhodl Vám v příštím vydání magazínu FC pomoci přezkoumat Vaše zážitky a zkušenosti z dětství. Představit Vám dítě, kterým jste byli, ukázat, kde Váš dětský scénář utvářel Váš život, a jaká zbytečně rozvíjená dramata v sobě pořád opakujete.

Velká spousta lidí se snaží umlčet tyto dávné a hluboké nahrávky alkoholem, drogami, promiskuitou, hazardem, utrácením, přejídáním, workholismem, sebepoškozováním a dalšími činnostmi, které jim pomáhají odpoutat se od skutečných potřeb, jež vlastně mají. Potřeb, které si neumějí plně uvědomit nebo objevit způsob, jak je dostatečně uspokojit.

Historie

Kdy náš příběh vlastně začal? Některé asijské kultury slaví narozeniny ne k datu porodu, ale mnohem dřív. Je to ve větším souladu s poznatky psychologů, kteří vědí, že ovlivňováni prostředím jsme už v matčině lůně. Zvuky kolem nás, hladina stresu naší matky, hojnost nebo nedostatek hormonů, které zostřují naše vnímání, především neuropeptidů (umožňují vzájemnou komunikaci neuronů, nervových buněk), kvalita a dostatek výživy, komplikace, prostorové omezení dvojčetem, příval alkoholu, drog, infekce – to všechno hraje roli v našich pocitech bezpečnosti a jistoty po narození.

Pak je tu samotná zkušenost s příchodem na svět, míra péče o nás v raném věku, emoční dostupnost především matky, která byla naším domovem už od početí. A následuje příjem zkušeností s působením členů našich rozvětvených rodin, různě se střídajících pečovatelů (tetiček, babiček, kamarádek maminky, která ten den zrovna nemohla), přátel našich rodičů…, pak nových kontaktů v předškolních a raných školních letech, případně vliv náboženských institucí.

Ve všech těchto etapách jsme pro události ještě neměli slova, ale emočně jsme si je zaznamenávali. Své podvědomí tak můžeme vnímat jako rybník, jen málokdy křišťálově čistý. Podle míry kontaminace prostředím je méně nebo více špinavý, a pokud se jím brodíme, možná až po kolena cítíme husté bahno.

Ten rybník napájí naše sebevědomí, reflexi o našem těle, oživuje v nás vztahová traumata, hanby. A především způsobuje náš zmatek v takzvaných tajemstvích. Jako by v nás byly komnaty, kterým nerozumíme. Jsou zamčené, protože rodiče o nich nikdy nechtěli mluvit, ale my z nějakého důvodu máme z něčeho strach. Tu z hluboké vody, tu z výtahu, tu z uzavřených prostor, tu z některého typu lidí.

Pokud nás někdo v našem přítomném životě nutí potápět se v tom rybníku, nořit se do jeho bláta, dusí nás – zahlcuje enormně negativními myšlenkami a emocemi, pochybnostmi o sobě. Cílem mých doporučení, které s Vámi podrobně proberu v příštím magazínu FC (číslo 5/2018, zasíláme jej už od konce září), bude citlivé postupné čištění veškeré této špíny, a to ať tím, že to uděláme sami, nebo se k tomu odhodlají ti, kteří v našem vnitřním dítěti zanechali vlastní špínu, když si v nás umývali ruce nebo svědomí.

Znamení, že je naše vnitřní dítě zraněné

Projevy jsou nízká sebeúcta, špatné přijímání vlastního těla, náladovost, respektive emocionální nerovnováha, problémy s vnitřními hranicemi (jsou buď příliš slabé, takže nás druzí mohou snadno zneužívat, nebo příliš silné, takže jsme pro druhé naprosto nepřístupní a uzavření), poruchy stravování, sebepoškozování, psychosexuální potíže, falešnost, přetvařování se, problém s vlastní identitou, sklony k rebelii, týrání nebo naopak roli trvalé oběti, neschopnost důvěřovat, rozhodovat se, nedostatek sebevědomí, kriminální chování, přehnané obětování se druhým, chorobná soutěživost, nemohoucnost vybudovat si dlouhodobé vztahy na všech úrovních, posedlé chování, strach z autorit, manipulativní přístup, agresivita nebo naopak pasivita (nečinnost) při zažívání agresivního chování ze strany druhých lidí.

Ano, je to dlouhý seznam. To všechno jsou zranění způsobená rodiči nebo jinými důležitými lidmi našeho života, jejichž tvář ani jméno si už možná nevybavujeme. Co však nezapomínáme, je náš pocit. Máme rány, které navenek nekrvácejí, a lidé procházející naším současným životem ani netuší, že je v sobě máme a že někdy, když se ozvou, ukrutně bolí. Musíme je uzdravit.

Jak?

Za každým z našich výše uvedených chování je jedna nenaplněná potřeba našeho vnitřního dítěte. Jedno velké zranění.

A my to dítě tak nemůžeme nechat. Není to minulost, jsme to my. Jsme pořád to dítě, jen mezitím uběhlo několik let. Čas ty rány nevyléčil, jen nás učil – tu více úspěšně, tu méně – s nimi žít.

Každý z nás se může naučit toto zraněné dítě zachránit a „adoptovat“. Koneckonců, sami jsme pro to určeni. Sami jsme jedinou osobou, o které můžeme zaručeně říct, že nás do konce života neopustí.

Popíšu jen základní kroky, které – pokud magazín FC odebíráte a i tento výtisk máte zajištěný – Vám pomohou do konce září nemarnit čas a už něco málo pro své vnitřní dítě udělat.

Stojíte o to? Svůj výtisk si zamluvíte zde. A pro první základní kroky obraťte na 2. stránku a čtěte, prosím, dál.

- Reklama 5 -