Měli jste těžký týden? Může být.

Važme však myšlenky, které si necháváme projít naší hlavou. To, na co myslíme, se může stát tím, čemu věříme. A to, čemu věříme, vytváří úhel pohledu – realitu našeho života.

Člověk je výrazně tvořen vodou. Voda je vodič a myšlenky připomínají elektrické impulzy. Myšlenky z mozku tak ovlivňují celé naše tělo. Jen kvůli nim jsme schopni i onemocnět – jestliže si myšlenkami „otrávíme svou vodu“.

Proto i když jsme měli těžký týden (respektive PRÁVĚ PROTO, že jsme měli těžký týden), neztěžujme si ho ještě sedmi myšlenkami. Které člověku nejvíce škodí?

„Jsem hlupák…“

Ne! Nikdo učený z nebe nespadl. Chybami se učíme.

Co prožijeme, je zážitek. Angličtina má pro zážitek výraz experience.

Stejný výraz má pro zkušenost. Angličtina je moudrá. Zážitek je totiž zkušenost.

Jak zdůrazňuji v magazínu FC, ať je zkušenost dobrá nebo špatná, je prospěšná. Protože je to lekce, kterou v dané chvíli potřebujeme. Kdybychom ji nepotřebovali, neudělali bychom chybu.

Naučme se být za chyby vděční. Posouvají nás – i když bolí.

Ostatně, podívejme se někdy na miminka. Brečí. Protože jim například rostou zoubky. Cokoli bolí, cokoli nás nutí k pláči, je ve skutečnosti náš růst.

„Nejsem dost dobrý…“

Máme-li si představit svět a celou populaci, představme si obraz složený ze sedmi miliard dílků puzzle. Co dílek, to člověk. Vyjmeme-li kterýkoli dílek, není dokonalý. Někde něco přebývá, jinde chybí. Najít jednu takovou kostičku odloženou doma, vyhodíme ji – co s ní? Přitom žádná jiná tak přesně nezapadne do celé mozaiky.

Uvědomme si dvě základní pravdy:

Za prvé: Nikdo z nás není dokonalý.

Za druhé: Každý jsme jiný.

Proč to tak příroda zařídila? Abychom se jeden bez druhého neobešli. Nikdo na světě neumí všechno. Nikdo na světě nerozumí všemu. Díky tomu jsme ovšem nezaměnitelní a jedineční. Všichni.

Všichni jsme dost dobří na to, abychom posouvali své přednosti a vyrovnávali se s nedostatky. V žádné chvíli nejsme schopni udělat víc, než v dané chvíli dokážeme. Život netrvá jeden den, tudíž na sobě můžeme dlouhodobě pracovat. Jsme nikoli to, co jsme byli předevčírem, včera, ale to, čím se z dneška stáváme na zítřek.

V každém okamžiku jsme tak dobří, jak umíme, a prožíváme přesně to, co potřebujeme pro svůj rozvoj.

„Jsem horší než…“

Nalijme si čistého vína: Nikdy neuděláme práci jako někdo druhý. Protože my nejsme někdo druhý.

Nejsme tím horší. A nejsme ani lepší než kdokoli druhý. Jsme prostě JINÍ.

Abychom se mohli s někým objektivně poměřovat, museli bychom mít stejné předpoklady, geny, výchovu, projít stejnou životní cestu a nasbírat na ní shodné zkušenosti. Proto se také na zahraničních školách udělují dětem dvě známky: první za obecnou úroveň znalostí (tak jako u nás) a druhá za snahu – boj s vlastním nenadáním na daný předmět. Přitom více se cení ta druhá.

Člověka nedělá to, co zvládne levou zadní, ale to, co dokáže překonat. A v tom jsme neporovnatelní. Každý totiž překonáváme speficické vnitřní překážky a všichni je máme jiné. Pokud je překonáváme, jsme všichni obdivuhodní.

Proč jsme někdy hromosvodem druhých lidí a vybíjejí si zrovna na nás svůj vztek? Proč to kazí náladu nám a ne jim?

Otočte, prosím, na 2. stránku.