5 způsobů, jak naložit s vysavači energie ve své rodině

Když Vám ubírá energii kamarád, kolega, šéf, vždycky můžete odejít. Dokonce si nového kamaráda, kolegu, šéfa můžete vybrat. Ale copak můžete mít jinou rodinu?
- Reklama 4 -

Rodina. Mělo by to být naše útočiště, spása. Náruč, kam můžeme vždycky utéct, když se potřebujeme schoulit před světem. Jenže někdy je to místo, kde zažíváme nejbolestivější bodnutí. Ne do srdce, ale do zad.

Když nás sráží šéf, kolega, kamarád, koneckonců i životní partner, vždycky můžeme odejít. Šéfa, kolegu, kamaráda, koneckonců i životního partnera si totiž můžeme vybrat. Jenže příbuzné si nevybíráme. Rodiče ani děti.

Přitom i oni jsou lidé. I oni mají své zraněné vnitřní dítě, své převzaté rodičovské vzorce, své duchy minulosti. I oni potřebují hromosvod pro své blesky, i s nimi zmítají emoce, a pro ně jsme často ti první, kteří se nabízíme – protože jsme nejbližší.

Právě od nich tak můžeme slyšet:

  • „Nedokážeš to…“
  • „Nemáš na to…“
  • „Jsi nula…“
  • „Jen já vím, co je pro Tebe nejlepší…“

Jak se vyrovnat s ubíráním energie, odrazováním od svých cest, snů a hodnot, nedůvěrou a citovým vydíráním právě u lidí, kteří by nás před tím vším měli naopak chránit?

Protože nové vydání magazínu FC je věnováno sebehodnotě, než Vám přijde do schránky, prosím, zamyslete se nad těmito základními tezemi:

1. Někteří lidé nejsou špatní, ale ani správní pro nás právě teď

Psychologie zná pojem „pozitivní zlo“. Zní to jako protimluv, ale právě na rodičovských či příbuzenských vztazích se dobře vysvětluje.

To zlo je totiž skryto za starost a dobrý úmysl. Blízkým lidem opravdu může záležet na tom, abychom byli šťastní a úspěšní. Mají svou pravdu, danou svými zkušenostmi a rozhledem. Podle nich to, co nám nakazují, je opravdu „to nejlepší“.

Nemá smysl jim to rozporovat, protože oni mají svým způsobem pravdu. Pro ně je to nejlepší. Ale pro nás to být nemusí.

Každý máme jiný život, hodnoty, cíle i cesty, kterými potřebujeme kráčet. Svět si lze představit jako Mount Everest, na který vede osm miliard cest. Každou jde někdo jiný. Všichni mají jeden cíl – být šťastni a naplněni –, a je normální, že druzí tu jejich cestu nechápou.

Přitom nemusí být nesprávná. Půjdeme-li na kopec se starcem, ten patrně půjde pozvolnější, byť delší cestou. My, mladí duchem, to vyběhneme přímo srází. Obě cesty vedou na jeden vrchol, ale přesto nejsou správné pro všechny.

Pokud nám tedy blízcí vnucují svou cestu, nečilme se, poděkujme za jejich dobrotu, ale zkusme jim vysvětlit, že my nejsme oni. Pochopí to? Někdo již ano.

2. Pozor na pasivní agresi

Pasivní agrese je neverbální agrese. Energii ubírá beze slov, jen třeba výsměšnými gesty. Druzí tak nevyjadřují ústy, co jim vadí nebo co je zneklidňuje, jen nás popichují. A pak, když dáme najevo rozčilení, se ještě vysmějí, proč jsme negativní, když oni „nic neřekli“.

Tady už můžeme začít tušit nepříjemnost a komplikaci vztahu. Proč?

Pasivní agrese není vrtoch, je to už znamení o člověku, jeho charakteru. Většina zdravých lidí nemá důvod k jakékoli formě agresivity, jestliže se cítí bezpečně a ve své kůži. Pasivní agresoři jsou v jádru nešťastní lidé. Nehrají otevřenou hru, protože se obávají kritiky. Ale zároveň si nemohou pomoci. Tak jsou slabí.

Slabí lidé si neumějí poradit se sebou. Vadí jim jejich neštěstí, které si uvědomují díky srovnání s druhými. Jestliže oni se mračí, zatímco druzí se smějí, uvědomují si, že druzí mají něco, co oni nemají. Chtěli by to taky, ale nevědí jak. A protože se cítí negativně, uvažují negativně a jednají negativně. Zatímco pozitivní člověk by se soustředil na sebe a chtěl svou situaci ZLEPŠIT, oni se soustředí na druhé a chtějí jejich situaci ZHORŠIT.

Nic víc v tom není, nic osobního.

3. Nepředstírejme, že špatné chování je v pořádku

I když jde o rodinu, vymezme si mantinely (viz moje kniha 250 zákonů lásky). Pokud nedáváme najevo své limity, lidé se vůči nám chovají bez limitů. Není to jejich chyba, ale naše.

Vyjadřujeme-li svou mlčenlivostí: „Klidně do mě kopej, já to přejdu“, budou do nás druzí kopat. Budou si totiž myslet, že pro nás je to v pořádku a povolené. I v rodině, dokonce bych řekl tam tím spíš, bychom měli jasně určit, co už je přes čáru. V rodině by totiž mělo být prioritou neubližovat druhému, tedy nejít přes čáru. Tedy, ve funkční rodině.

Pokud lidé znají naše hranice, a přesto je nectí, je to informace o nich, ne o nás. Buďme za ni vděční. Alespoň víme, s kým máme tu čest. Bez přetvářky.

Kdo sportuje, zná tu poučku: „Každý hraje tak, jak mu soupeř dovolí.“ Nenechme si ubližovat. To, co si vůči nám mohou dovolit, neurčují druzí, ale my. Kdykoli se této výsady vzdáme, nemáme nárok poté jedovaté lidi kritizovat. Oni dělají jen to, co jsme akceptovali.

Vždycky mějme před očima loď v oceánu. Tu loď nepotápí voda, která je všude kolem ní, ale voda, která pronikne do ní. Je-li nám z činů nebo slov druhých lidí špatně, pak jsme do sebe nechali proniknout jejich zlo. Vzali jsme si to osobně.

4. Neznehodnocujme se jen proto, že se nás snaží znehodnocovat druzí

Skutky druhých vůči nám mají jen zřídka souvislost s námi. Laskavě se k nám chovají ti, kteří jsou přirozeně laskaví. Zahořkle se k nám chovají ti, kteří jsou v jádru zahořklí.

Samozřejmě, v určité malé míře my svou akcí můžeme vyvolat reakci. Jenže ta reakce už nezáleží na nás. Spíše odhalí charakter člověka.

Pokud řekneme „idiote“ dalajlamovi, pravděpodobně jeho reakce bude jiná než od jiného čelního představitele (například našeho státu). A pořád půjde o jednu naši větu.

Učme se, ať je to v případě rodiny těžké, nebrat si cizí slova a činy vztahovačně. Chtějí-li nás zranit, pak primárně proto, jací jsou oni, ne jací jsme my. Kdyby totiž záleželo na tom, jací jsme my, pak nás budou chtít zranit úplně všichni lidé, které kdy na světě potkáme. Ne, jsou to jen někteří – ti, kteří nás zranit CHTĚJÍ.

Jak píšu v novém magazínu FC, náš život se zásadně promění, promění-li se prostředí, ve kterém žijeme. Pokud negativní lidi vyměníme za pozitivní, změní to naše pocity, myšlenky, činy i výsledky. Ačkoli jsme pořád tou samou osobou, můžeme se dozvědět, že pro tyto jiné lidi máme výrazně odlišnou hodnotu. Sakra, my jsme hodnotní!

I proto zdůrazňuji poslední bod:

5. Vracet jed znamená vnášet více jedu do svého života

Problém zlého chování vůči naší osobě nespočívá ani tak v nás, jako v prostředí, v jakém se nacházíme. To je naše odpovědnost. Co druzí říkají, to je jejich problém. Jestli ale věříme či věnujeme pozornost tomu, co říkají, to je už náš problém.

Vždycky nedokážeme ovlivnit to, co o nás druzí lidé soudí nebo tvrdí. Co ale dokážeme ovlivnit úplně vždycky, je to, co o sobě soudíme nebo tvrdíme sami. Respektive jak vůbec reagujeme na cizí soudy nebo tvrzení.

Jeden moudrý člověk jménem Mahátma Gándhí kdysi řekl: „Oko za oko, a celý svět bude slepý.“ Já bych dodal: „A hloupý.“

  • Přemýšlejme, čemu/komu věnujeme svůj čas, energii a pozornost.
  • Nevracejme negativní chování, pokud to není nezbytně nutné.
  • Vnášejme do svého života víc pozitiv; nenáviděním toho, kdo nám ubližujeme, se zraňujeme víc a víc.

Kdykoli budeme mít, i v rodině, sklon vrátit jed, který na nás někdo prskl, uvědomme si, že v tu chvíli kopeme dva hroby. Jeden pro svého nepřítele a druhý pro sebe.

Čas je jen jeden. Můžeme ho strávit negativně, nebo pozitivně. Já toho času nemám tolik, abych se zabýval negativními lidmi. A už vůbec ne, abych se zabýval pomstami. Nakonec, nejlepší pomstou je žít podle sebe, a být tak šťastný. Co může být víc?

Nezapomeňte:

  • Nikdy nemůžeme změnit jiné lidi.
  • Ale vždycky můžeme omezit styk s těmi špatnými.
  • Nikdy nemůžeme rozhodovat za druhé.
  • Ale vždycky se můžeme sami rozhodnout, že nedovolíme cizím lidem napadat naši naši víru, srdce a mysl.
  • Nikdy nemůžeme ovlivnit, kdo sezjeví po našem boku.
  • Ale vždycky můžeme ovlivnit, po čím boku budeme sami chtít jít dál.

Tištěný magazín FC lze získat v tištěnénebo elektronické verzi.

POZOR! Vánoční Speciál, unikátní dárkové vydání pro Vaše blízké a jejich naplněný rok 2019, není součástí předplatného, objednat si ho musíte zvlášť zde

© Petr Casanova

- Reklama 5 -