Proč hladová srdce spolknou lež a vykročit do neznáma je vždy lepší než zůstat tam, kde nic není

"Promiň, Tvé dítě mi začalo vadit."
- Reklama 4 -

Když jsem byl mladý, považoval jsem za nejsnazší kořist matku s dítětem. Říkal jsem jim „hladová srdce“. Je-li žaludek hladový, přijme cokoli. Je-li srdce hladové, spolkne kdejakou lež.

„Miluji Tě.“ „Vezmu si Tě.“ „Samozřejmě, že mi Tvé dítě nevadí. Přijmu ho jako své.“ – stačilo říct. Od začátku to byla lež, ale účel světil prostředky. „Patřila“ mi matka, „patřilo“ mi dítě. Dvě hladová srdce, která toužila být milována a čím méně lásky ode mě dostávala, tím závislejší na mě byla. A když jsem se nabažil, bylo tak snadné o dům dál říct: „Miluji Tě.“ „Vezmu si Tě.“ „Samozřejmě, že mi Tvé dítě nevadí. Přijmu ho jako své.“

Byly to časy, o kterých jsem psal svůj druhý bestseller Dvanáct srdcí. Časy, kdy jsem neměl ponětí, jak mohu zranit ženu i dítě; časy, kdy jsem sledoval jen svůj zájem; časy, které mi mnohokrát později karma vrátila. Časy, kdy jsem si uvědomil, jak snadno se dělá životní chyba, jak těžce se vrací a napravuje, jak lehkovážně se ztrácí člověk, který opravdu stojí za to – a jak tvrdě to chlapa, který chybami vyzraje, jednou dožene.

Je to i jeden z nejčastějších případů, které v poslední době řeším. Kvůli nim jsem psal i poslední bestseller Protože, aby co nejméně lidí opakovalo mou chybu. V čem vlastně spočívala? Zažíváte ve své blízkosti příběh, kdy je matka-samoživitelka závislá na muži, který si s ní jen hraje?

Co platilo, už neplatí

Dostojevskij napsal, že láska začíná na nic a končí pro cokoli. Ženské srdce, které se upne na „prvního zodpovědného chlapa“, dětské srdce, které jako by konečně našlo opravdového tátu. Na jedné straně touha, potřeba, prosba, na druhé chlad, lež, vypočítavost.

„Promiň, ale vadí mi, že to dítě není moje.“ „Nedokážu s Tebou zůstat, neunesu, že pořád (kvůli dítěti) komunikuješ s někým jiným.“ Heuréka! Co muž vždy věděl, udiveně objeví.

A dvě zlomená srdce znovu hladoví. Žijí jako na horské dráze. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Slovy Cimrmana: Neustále se střídá prvek očekávání s prvkem zklamání. Zase nový muž, „tentokrát určitě je to on“, ale pak znovu marný boj, ponižování, vysvětlování, prosení.

Co se stalo s rozumem

„Veškeré city, veškeré naděje, veškerou lásku vložíte do člověka, který pak odejde. Ve Vás zbude jen prázdno, po srdci, které mu celé dáte, a on s ním uteče. Tolik potřebujete lásku, pro dítě, pro sebe. Tolik věříte, že máte právo na štěstí. Ale rozum Vás napomíná stále víc: Proč by někdo měl chtít dva cizí lidi? Proč zrovna nás? A tak, když jste svým způsobem sama a dítě svým způsobem samo, rádi spolknete další lež,“ popsala mi dnes svůj další pád jedna ze čtenářek.

„Co dělám špatně? Jak mám tu horskou dráhu zastavit? Proč nikdo nestojí o ženskou s dítětem?“ řekla, její oči dostaly skelný povlak, kapiláry zčervenaly a rozetřená slza zničila jinak dokonalé líčení. V kapesním zrcátku pak vnímala zase o den staršího člověka, o den kratší šanci.

Mnohé ženy v takové chvíli bojují. Bolí je představa, co když už nikdo jiný nepřijde. Udělají cokoli, jen aby (ještě okamžik) zůstal. Dovolí mu všechno, sobě nic. Peskují dítě, kdykoli příliš obtěžuje. Je-li dítě mužovým argumentem, proč chce odejít, jsou schopny ho odložit na víkend, dovolenou. „Dělám to pro dítě,“ říkají ty ženy paradoxně a co v dětech vytvářejí, o tom píšu v knize Protože.

Jiný úhel

„Bojím se, že zůstaneme sami,“ řekla mi jedna žena, která před vychytralým mužem už zcela popírala sama sebe a obětovala i své dítě – protože ho muž nemohl vystát, nechávala ho celé dny u „tety“, kamarádky, a odbíhala za ním, jen když byl muž v práci nebo spal. „Nebyla jsi u toho malého smrada, který má všechny špatné vlastnosti po jeho otci?“ ptal se jí pokaždé. A ona, s hrozným pocitem viny, zavrtěla hlavou.

Konce, do kterých se dostávají tyto snahy, jsou někdy až tragické. A všechny plynou z jedné iluze: Že stojí za to bojovat o člověka, který nám nedává lásku. Že stojí za to obětovat lidi, které milujeme, pro lidi, kteří nás nemilují. Že stojí za to dát všechno někomu, kdo nám dá jedinou věc – bolest.

A přitom bychom si mnohem více měli položit jinou otázku: Proč touto zkušeností musíme projít? Co od nás život chce, abychom se naučili?

A teď mluvím nejen o ženách, ale i o mužích. Mě to život naučil. Tu zkušenost mohu shrnout do šesti slov:

„Nepotkáš silného člověka se snadnou minulostí.“

Vždy jsem si přál silnou partnerku. Podobně jako si ženy přejí silného partnera. Vztah je totiž jako řetěz. Ze slabých článků pevný řetěz nevytvoříte.

Když jsem byl mladý, moje vztahy se ženami s dítětem nikdy nevydržely. A nikdy ne jejich vinou. Vztah je opravdu jako řetěz. A každý řetěz praskne tam, kde nevydrží nejslabší článek. A tím jsem byl já.

Kdykoli jsem ze vztahu odcházel, považoval jsem se za silného. Nedošlo mi, že odcházím proto, že nedokážu budovat – že jsem tak slabý, že neunesu těžkosti.

A stejně tak jsem nerozpoznal největší chybu. Opouštěl jsem ženy, které už překonaly spoustu těžkostí. Ano, ženy, které byly velmi silné.

Když jsem od nich odcházel, myslel jsem, že já jsem ten silný a ony ty slabé. Dnes vím, že to bylo naopak. Že jsem přišel o mnoho skvělých žen, které dokázaly milovat a budovat. A že ony nebyly ten, kdo ztratil. Přišly jen o člověka, který milovat a budovat nedokázal. To není žádná ztráta. Ztrátu jsem časem poznal já. Potkat člověka, který Vás bezpodmínečně miluje, ba dokonce Vás miluje i jeho dítě, to byly ztráty, které jsem těžko vydýchával.

Ale na to, abych si je uvědomil, jsem je nejprve musel zažít. Pochopit je, vyzrát, ponaučit se. Ovšem to z mých knih už víte.

Kdykoli jsem u ženy odmítal její komplikovanou přítomnost, nevěděl jsem, že neexistuje silný člověk se snadnou minulostí. Tak jako neexistuje slabý člověk s těžkou minulostí.

Z mé poslední knihy Protože víte, že je adresovaná rozumu, aby pochopil srdce, které dokáže současně milovat i nenávidět člověka. I já jsem jako mladý slyšel ten nejšílenější protimluv „Ty hajzle, vrať se!“ A když se později, už prozřelý, vrátit opravdu chtěl, slyšel jsem už „Protože jsi hajzl, naopak se už nikdy nevracej!“ A to bylo moc dobře.

Moje místo mezitím zaujal člověk, který už věděl, jakou úžasnou dvojitou lásku ve dvou hladových srdcích získává. A nepohrdl jí. Tak jak jsem jí od té chvíle už nepohrdl já.

Jak to strávit?

Hladové srdce opravdu spolkne cokoli, třeba i lež. Jak ji ale má strávit? Jak najít druhý den pozitivní cestu vpřed? Protože to z mé knihy Protože znáte, objasním alespoň základní body. Žádný z nich není snadný. Já nepíšu o ničem, co je snadné. Píšu o tom, co v životě stojí za to pochopit a překonat.

Pojďme si to vysvětlit pomalu, krok za krokem…

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -