Proč děti, které mají (skoro) všechno, padají do drog aneb Příběh dívky, která přežila peklo

"Jak se to mohlo stát, když moje dítě mělo všechno?" Promiňte, a CO je to Vaše "všechno"?
- Reklama 4 -

„Když dítě ztratí rodiče, jako by ztratilo minulost. Když rodič ztratí dítě, jako by ztratil budoucnost.“ Petr Casanova, kniha Protože

Předmluva

Nemožné. To slovo se v souvislosti s drogami skloňuje většinou dvakrát. Poprvé tehdy, když rodiče odmítají, že by se zrovna jejich dítěti mohlo něco takového stát. „Vždyť mu dáváme všechno!“ Ale já se ptám, co je to VŠECHNO?

Někdy rodiče dávají dětem ze svého pohledu opravdu všechno. Poslední model iPhonu, luxus, peníze. Jenže to se může ukázat jako zoufale málo. Všechny děti totiž potřebují víc. Co? Hádejte. Nic to nestojí, přesto je to k nezaplacení.

Šárka F., dcera snaživé podnikatelky, do drog spadla. Slovo „nemožné“ pak Šárce svítilo v hlavě šest let. „Nemožné“, aby se ze závislosti dostala. Kolem ní padali kumpáni jako šachové figurky. Přesto nemožné vybojovala. Dnes je vděčná za to, co většina populace v této zemi přehlíží: Mít úplně obyčejný život. Mít dítě. Smát se. Těšit se na každý den. Zdá se Vám to málo? Jenže čas je někdy víc než dost.

Když v magazínu FC hovořím o úspěchu, mnozí za něj zkratkovitě považují jen peníze. Ale Šárčin úspěch není moc o penězích. Je o něčem, co je mnohem důležitější. O víře v sebe. O odhodlání překonat peklo. O úsilí nevzdat se. Tím spíše, když jde o holý život.

1. část: Cesta samoty

 

„A nakonec zjistíš, že tím hrdinou, na kterého celou dobu čekáš, aby Ti zachránil život…, musíš být Ty.“ Petr Casanova, kniha Protože

Kdo viděl český seriál desetiletí Pustina, mohl by nabýt dojmu, že toto téma se týká pouze dětí z vyloučených lokalit. Šárka se ale usmívá. Sama pocházela z velmi dobrých poměrů. „Drogy ve vysokém procentu potkávají děti, kterým rodiče dávají všechno v čele s penězi. Tedy skoro všechno. Poněkud zapomínají na společně prožitý čas. Na kvalitní lásku. Právě tu každé dítě potřebuje nejvíc.“

Její maminka podnikala, měla krejčovství. A po svém boku navíc muže, známého v okolí jako nejhodnější a nejmilejší člověk. Rodinu navíc doplnil ještě bratr. Nikde žádná hrozba katastrofy, zdálo by se. Jenže Šárce bylo tehdy patnáct let a měla své citové spády… „Připadalo mi, že nic vlastního nesmím. Jenom do školy a pak ze školy k mámě šít. Cítila jsem se víc jako levná pracovní síla než jako její dcera. Nakonec o tom, co se dělá při první menstruaci, mě musel informovat taťka, mamka zrovna neměla čas.“

Dospívající děti jsou jako melouny, nevidíš do nich. Šárka, aniž to dávala dost najevo, měla dojem, že musí žít pouze mámin sen. „Zdálo se mi, že pro mámu nikdy nejsem dost dobrá. Stále bylo něco špatně. I oblékat jsem se musela tak, jak chtěla ona. Třeba jsem nesnášela tesil, ale musela jsem ho nosit; zakládala si na oblečení. Než jsem vyšla ven, tajně jsem se převlékla do sportovního ve sklepě.“

Tehdy začala fáze revolty. Touha žít jakkoli, jen ne podle rodičů. „Ani si nevzpomínám, jak všechno začalo. Šla jsem s kamarády na pivko a jen vím, že mi řekli: ,Dáme si piko.‘ A já myslela, že to je nějaká čokoláda.“

Poprvé zakusila pervitin. Jak je to jednoduché, přímočaré a… to slovo, které rodiče nejvíc děsí, teprve Šárka použije. „Bylo to – nádherné.“ S kamarády vyjeli na koncert. Protančili celou noc. „Vůbec jsem nevěděla o světě. Zmizely problémy. A hlavně to bylo zakázané.“

Alespoň chvíli nemusela být ta hodná holka, která jde ze školy hned k nitím. A ten únik do „pokojného světa“ se jí zalíbil. Chtěla ho co nejdříve zažít znovu. A z opakování se stalo železné pravidlo. „Nejprve to byly jen víkendy. Pak dny v pracovním týdnu. V té chvíli mě zajímalo jedno jediné: že nemyslím na to, co mě trápí. Na to, že tápu a že si mě nikdo nevšímá. Že jsem pro rodiče vzduch a nikdo mě nemá rád.“ Kroutíte hlavou nad jejími pubertálními úsudky? Tady je Šárčina odpověď: „Pro mě nebylo podstatné, zda to, co si myslím, byla objektivní pravda. Podstatné bylo, že jsem to jinak neuměla vytlačit z hlavy. Zatímco těmito úniky jsem to mohla vygumovat…“

2. část: Jednosměrka, ve které se necouvá

„Prožili jsme nejtěžší dobu našeho života a bylo to kruté v tom, že se to týkalo naší dcery. Je těžké popsat, jak se cítí rodiče, kteří se snaží vychovávat své dítě, jak nejlépe umějí. Jak pak prožívají bezesné noci plné pláče a bezradnosti. Nikomu nepřeji ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout, co dělat. Co prožíváte, když se rozhodnete, že dceru vyhodíte z bytu, a přitom se modlíte, aby přežila další den.“ Šárčin tatínek

Co by mělo být varováním pro všechny děti, které se do špatné společnosti přimotají?

Jaké vůbec jsou možnosti pro jejich rodiče, když „není možné“ dítěti pomoci?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -