Mezi Neronem a Diokleciánem: 5 nejdůležitějších vět, které muži ve vztahu potřebují slyšet

Vytlouct klín klínem. Dobrý pokus. A dobrá zkušenost. Klín klínem vytlučeš, ale člověka člověkem ne. Lidé jsou totiž různí a nikdo Ti osudový vztah nenahradí.

Slyšeli jste někdy mluvit průměrné mužské ego?

Jeho zranění jsou zásadně větší než druhých. Jeho pravdy jsou zásadně nedotknutelné. Jeho kritiky zásadně neopodstatněné.

Chyby průměrné mužské ego nedělá. Tudíž je nemusí přiznávat. Tudíž průměrné mužské ego se nemusí ani vracet, žádat o odpuštění a samo odpouštět. To všechno si totiž průměrné mužské ego vykládá jako slabost.

A průměrné mužské ego nikdy není slabé. To slovo – slabé – v souvislosti s průměrným mužským egem nikdy nepoužívejte.

Pořád však mluvíme o průměru. Ale jaký je zbytek mužských eg? A co je pomáhá rozvíjet, aby nebyla průměrná, ale nadprůměrná?

Pro ty, kdo čtou magazín FC, je otázka lidských eg do značné míry otázkou, jak moc být „sami sebou“ – kdy si ještě prospíváme, a kdy už škodíme, protože ve skutečnosti přestáváme být sami sebou a jen se tváříme jako někdo, kým reálně nejsme.

Tento článek je o pohledu do mužské hlavy. O pochopení motivací a procesů, které jinak obsáhle řeším v knize Dvanáct srdcí.

Zrod zla v člověku

Povím Vám jeden příběh.

Když bylo Luciu Domitiu Ahenobarbovi pět let, jeden příbuzný mu řekl, že je nedostatečný. Ten den se v Luciovi zrodil krutovládce, později známý jako Nero – římský císař a tyran, který mezi nařízenými popravami a sebevraždami odsouzenců proslul zločiny na vlastní krvi. Zabil svou matku, manželku, adoptivního bratra i vychovatelku.

Jiného malého kluka s potěšením tloukl jeho otec-opilec. Než zemřel v hospodě s láhví v ruce, vmetl tehdy třináctiletému synovi, že ženám bude vždycky pro smích, protože má to, čemu se dnes říká hypospadie. Chlapcova močová trubice ústila jinde, než měla. „Tvé ruce budou vždycky počurané.“ To byla věta, na kterou ten dospívající kluk nikdy nezapomněl. Od té doby s fatálně špatným školním prospěchem, neschopný navazovat sexuální vztahy a stále si umývající ruce, posléze poslal na smrt více než padesát milionů lidí. Jmenoval se Adolf Hitler.

Kdykoli jdou vyšetřovatelé a historici zpětně po stopách diktátorů, atentátníků a agresorů, nalézají ke svému údivu opak toho, co by čekali. Žádní frajeři, borci, Spartakové. Objevují malého zraněného nebo vystrašeného kloučka. Vidí mindrák, který onen, k vnitřní slabosti odsouzený muž nedokáže setřást jinak než zlem. Proto také v magazínu FC neustále připomínám, že negativní pocity vedou k negativním myšlenkám, negativní myšlenky k negativním činům a negativní činy k negativním výsledkům.

„Jsem své ego,“ svorně provolali Nero i Hitler. Dva zdánlivě mocní muži, ve skutečnosti nemocní. Dva zdánlivě silní muži, ve skutečnosti slabí. Toto, prosím, fixujme.

Slabí muži si myslí, že projevované zlé ego je znakem síly. Mýlí se, je to naopak – projevované zlé ego je znamením slabosti, nedostatečnosti. Všechny velké války vyvolali muži s potřebou mít „alespoň něco většího“ – ovládnout jiné, když nedovedou ovládnout sami sebe…Všichni do jednoho věřili, že potom dosáhnou i své vlastní spokojenosti. Nedosáhli. Dosáhli jen sebezkázy. Štěstí nikdy nebylo za hranicemi státu, nikde kolem nich, řešení pro lidi hledající štěstí je vždy jen v lidech samotných.

Platon řekl, že tak jako ženy dostaly od přírody velkou výzvu – zvládnout mateřství, muži obdrželi celoživotní výzvu – zvládnout sebe, své ego.

Dioklecián byl první, kdo opravil Nerona. „Toto je skutečná moc,“ pronesl výchovně ke svým dvěma synům a muže odsouzeného k popravě před jejich očima OMILOSTNIL.

„Moc není přivolat smrt,“ prohlásil, „ale odvolat smrt. Mocí není mít možnost ublížit a tu možnost využít, skutečnou mocí je naopak mít možnost ublížit a tu možnost nevyužít. Skutečnou mocí totiž není ovládnout druhé, ale ovládnout sebe.“

Nedotýkej se drátů na zem spadlých

Z magazínu FC všichni, nejen muži, vědí, co je ponížení. Známe to z vlastní minulosti. To ponížení nám zkoušeli přivodit jiní slabí lidé – rodiče, učitelé, „kamarádi“. Mnohdy nás i úspěšně zranili. Ve svém magazínu učím dívat se správně na zraněné ego. Ne jako na brzdu, ale jako na akcelerátor svého charakteru.

Aby ženy pochopily muže, potřebují si v první řadě uvědomit, že tak jako ženu mateřství, ani muže ego dlouho nepouští. Je-li zraněné, rádo se připomíná – v zaměstnání, sportu, vztazích. Průměrné ego vykřikuje s prohrami. S každou rozsévá pochybnosti, projevuje malost, provádí (sebe)ubližování.

Nejbližší lidé bývají první na ráně. Doslova. Čím blíže těmto průměrným egům jsou, tím více inkasují. Jako by chtěly raněného člověka obejmout a podržet drát – a ten drát byl přitom pod proudem. Nedotýkat se drátů spadlých na zem – tak by mohla znít cedulka přilepená na egu průměrných zraněných mužů. Jenže žádná tam není. Příroda totiž ženy, které jsou nablízku těmto mužům, vybavila mateřským pudem. Touhou pomoci „slabým“. Dobře to zařídila. Proto slabí muži potřebují silné ženy, tak jako slabé ženy potřebují silné muže.

Všichni umíme být slabí. Všichni děláme chyby a trápíme se pro ně. A všichni sílíme, jak je překonáváme. My muži to děláme i kvůli egu. A právě ve chvílích, kdy se nám hroutí svět a kdy sršíme zlou elektřinu, potřebujeme podporu. Nakonec, tak jako ženy.

Nepochopitelné Proč

Když se potkávám se čtenáři svého magazínu, ženy se mi často svěřují, že se jim mnohé mužské chování jeví nevyzpytatelné. Nevědí, proč si hrajeme na hrdiny, když jsme uvnitř natrhlí jako čajový sáček. Nevědí, proč nejvíc ubližujeme tehdy, když bychom potřebovali obejmout. Nevědí, proč najust odmítáme komunikovat tehdy, když bychom se naopak tolik potřebovali ze všeho vypovídat. Nevědí, proč říkáme Kdepak, jsem nad věcí ve chvíli, kdy nad věcí nejsme vůbec.

Ženy nerozumějí mužskému egu. Našim vnitřním prohrám, od kterých neumíme utéci, protože si odmítáme přiznat, že si je neseme všude s sebou. Našim vnitřním výčitkám, že jsme možná špatní partneři, a proto svou vinu za zpackaný vztah raději házíme na druhé. Našim nevěrám a agresím, na které dochází ve vrcholné slabosti, kdy se bojíme, že jsme naopak přehlížení a nedostateční – tehdy je v nás více Nerona než Diokleciána.

Jsem poslední, kdo by průměrné muže moralizoval. I já jsem v životě poznal nejtemnější dna svého ega. Až jsem zjistil, jak snadné je zahnat stíny.

Stačí rozsvítit. S rozedněním zmizí tma. Naopak se soumrakem se všechny stíny dlouží.

Protože FirstClass.cz čtou o něco více muži než ženy, ale k veřejným diskusím se muži (což je pro ně typické) nepřipojují, neradi před všemi mluví o svých slabinách a problémech, ale v soukromí představují okolo 80 % mých schůzek, dnes chci za ně promluvit k ženám. Vím, že možná nezískám pochopení, ale věřím, že kde není pochopení, může být alespoň přijetí.

Jaké věty pomáhají mužům k přerodu z Nerona v Diokleciána? Jaká připomenutí v těžkých chvílích potřebují? Jak se dá zlé ego oslabit?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.