Jak přijmout vrozenou vadu, které se všichni vysmívají aneb O Tvé síle za slzami

Jana Šibalová. Narodila se s celkovým oboustranným rozštěpem, jednou z nejtěžších forem obličejového rozštěpu.
- Reklama -

Pokud jde o Váš vzhled, záleží Vám na názoru druhých?

Dokážete i sami sebe nenávidět, jestliže se lidem v okolí „nelíbíte“?

Jste schopni sami sebe „měnit“, tu kvůli vkusu jedné, tu kvůli vkusu druhé osoby?

Nebo dokonce věříte v existenci „dokonalé krásy“?

Mnohokrát mě zvali do poroty soutěží krásy. Já tu volbu ale nechápal. Několik porotců hodnotilo několik žen. Ve výsledku tvrdili, že vybrali tu nejkrásnější ženu v zemi. Přitom se řídili jen svým vkusem. Většina měla pokaždé jiný názor. Ne proto, že by většina jako celek měla jiný vkus než porotci, ale proto, že KAŽDÝ ČLOVĚK má jiný vkus. Co muž, to jiná Miss. Co žena, to jiný Missák.

Tím jsem definoval to nejdůležitější ohledně člověka. Předně, neexistuje nic jako dokonalost nebo norma. Každý jsme JINÝ. Nejbližším synonymem pro slovo „lidstvo“ je „odlišnost“. Nikdo z nás nemůže být dokonalý a nikdo ani nemůže být hezčí, nebo ošklivější než druhý, protože jsme – JINÍ. A pokud my sami někoho označíme jako hezčího, nebo ošklivějšího, je to jen naše osobní preference, jedinečný názor, nic víc a nic míň.

A přesto jsme, my lidé třetího tisíciletí, posedlí kultem krásy. Chceme být lepší, než nás příroda stvořila. Příroda je totiž z našeho pohledu nýmand a neumětel. To my se umíme doupravit lépe, tvrdíme. Je to k smíchu?

Ne, není. Kdo četl poslední vydání magazínu FC, ví, že potkávám mnoho lidí, kteří trpí pro to, jak vypadají. Ti lidé si myslí, že když vypadají jinak než ostatní, nebo jinak než si ostatní přejí, jsou horší. Domnívají se, že mají „zapadnout“, odpovídat nějaké normě, průměru, že „být průměr je dokonalost“. Nezapomenu na Coco Chanel, která prohlásila: „Kdo chce být nenahraditelný, musí být JINÝ. Stejní lidé jsou nahraditelní.“

A tak se ptám ještě jednou:

  • Vadí Vám, když Vás okolí posměchem, závistí nebo pohrdáním označuje za „jiné“?
  • Jste schopni přestat být sami sebou a nenávidět se, když Vám na sociální síti někdo pomluví Váš přirozený vzhled?

Pokud jste odpověděli dvakrát ano, představím Vám Janu.

Jana Šibalová

Už jméno pro mnoho lidí z jejího okolí bude novinkou. Jménem ji totiž neznali. Už jako dítě slyšela spíše na přezdívky „křivá huba“ nebo „zaječí ksicht“. Okolí ji mělo za postiženou jen proto, že se narodila s obličejovým rozštěpem.

„Od dětství jsem se trápila. Podstoupila jsem několik plastických operací a snažila se být pokud možno neviditelná,“ vzpomíná. „Lidé měli jen dva přístupy. Buď mě litovali, nebo odsuzovali. Všichni ale odvraceli oči a štítili se mi podat i ruku. A když měl někdo potřebu být zlý, zasmál se, od koho jsem dostala přes hubu. To holce na sebevědomí nepřidá.“

Schovat se, to je první instinktivní reakce. Před okolím se to snad může povést, ale… „Před sebou jsem se schovat nemohla. Každé ráno jsem se viděla v zrcadle. Před spaním zase to zrcadlo. Měla jsem snad přestat chodit do koupelny? Nebo rozbít všechna zrcadla?“

Nová Jana – verze 1

Malá Jana cítila, co ji bolí. Nechtěla bolest. A tak se rozhodla neposlouchat ostatní. Zacpat si uši. Sklonit hlavu. Nevidět gesta. Přehlížet i sebe v zrcadle. Jenže…

Jen proto, že skutečnost přehlížíme, neznamená to, že přestává existovat.

Ale, co jiného měla malá Jana dělat, když tento přístup měli i její vlastní rodiče? „Některé rodiny těžce nesou narození dítěte s vadou. Některé maminky, když se dozvědí o zvýšeném riziku postiženého plodu, raději jdou na potrat. Moje maminka šla na potrat také, když zjistila, že je podruhé těhotná. Prohlásila, že už nechce druhou takhle postiženou holčičku…“

Chtěli byste to jako dítě slyšet?

Nová Jana – verze 2

O mně, Petru Casanovovi, se v této souvislosti vědí dvě věci.

Předně, žil jsem s TAKZVANĚ handicapovanou partnerkou. To slovo zdůrazňuji, protože já ji tak nevnímal. Naopak, po jejím boku jsem si jako handicapovaný připadal sám. Neměl jsem zdaleka tolik vnitřní síly, odvahy a schopnosti překonávat překážky jako ona.

A pak se o mně ví, co považuji za nejkrásnější na ženách. Že tím nejlepším make-upem je pro mě úsměv. Nemám jeden vysněný. Miluji úsměvy všech žen na světě. Protože každý je jiný. I ten Janin. A co je jiné, je zajímavé. Všechny ženy by tohle měly vědět.

Pak totiž dokážou udělat to, co Jana Šibalová: „Jednoho rána jsem otevřela oči, pořádně si prohlédla svůj obličej v zrcadle a řekla jsem si, že už nechci vést nešťastný život. Přestala jsem ctít všeobecná pravidla.“

  1. Nesmíš se fotit moc zblízka!
  2. Nesmíš moc mezi lidi, raději se drž stranou!
  3. Nesmíš o tom mluvit!

Tohle všechno Jana porušila. „Všechna ne jsem otočila na ano. Ne že nesmím, UŽ SMÍM! Ba dokonce MUSÍM! Protože TOHLE JSEM JÁ, dospělá žena s vrozenou vývojovou vadou.“

Jen pohlédněte do jejího obličeje. Pěkně zblízka! Uvidíte hodně, ale nikdy nepochopíte všechno, co Jana musela prožít.

Ano, má celkový oboustranný rozštěp, jednu z nejtěžších forem obličejového rozštěpu. Nesrůstem tkání jsou zasaženy ret, čelist a patro. Tam všude chybí tvrdé i měkké tkáně, části čelistní kosti a zuby. Není to život ohrožující vada, ale ani maličkost, kosmetická vada. Léčba je dlouhodobá a celoživotní. Znamená navštěvovat specialisty z plastické chirurgie, ortodoncie, stomatologie, logopedie, otolaryngologie, genetiky, pediatrie, psychologie, protetiky a implantologie. Musíte překonávat fyzickou bolest. „Ale žádná fyzická bolest není tak velká jako bolest psychická – když nepřijímáte sami sebe.“

  • Prožíváte to Vy kvůli jakékoli vzhledové vadě nebo nedostatku?
  • Unavuje Vás už Vaše vnitřní neštěstí?
  • Jak dosáhla Jana vyrovnanosti s osudem i okolím?

Projděme si postupně 5 kroků.

Pokračujte, prosím, ve čtení na 2. stránce.