Jak nedopustit, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho sami jsme jednou z možností

Čekáš. Nepíše, nevolá. On ví, že čekat budeš. Čím víc si bude dávat na čas, tím víc oceníš, že napsal nebo zavolal; tím závislejší na něm budeš a tím více budeš přemýšlet, co bylo špatně, co máš udělat víc a lépe.
- Reklama 4 -

„Miluješ mě?“ zeptáte se, ale tu odpověď byste nejraději neslyšeli.

„Já nevím.“

Zjistíte, že člověk, který je pro Vás jedinou volbou, váhá, má více možností.

Zjistíte, že už déle existuje někdo, kdo navrtává jeho vztah k Vám. Jako pylon mostu, který se pak v neočekávané chvíli zřítí.

Máte jen dvě možnosti:

  1. Nechat ho jít/sami odejít k někomu, kdo „bude vědět“.
  2. Čekat. Doufat, že „začne vědět“, případně ho aktivně přesvědčovat, že také on má milovat Vás. Jinak řečeno: Získat u něj „víc bodů“, když ty dosavadní nestačí.

Ani jedno není snadné. Jedno i druhé vyžaduje hodně síly.

S první cestou se dostaví otázky:

  • Co když jsme to uťali předčasně?
  • Co když už nikoho nebudu tolik milovat?
  • Co když byla chyba na mé straně?

S druhou cestou to není snazší:

  • Co když čekám zbytečně?
  • Jak dlouho ještě? A jak to mám vydržet?
  • Nedělám nějakou chybu? Nemám se mu ozvat? Nebylo by lepší… (doplňte cokoli)?

A obě cesty provázejí shodné lítosti:

  • Copak pro něj nic neznamenám?
  • Není lepší vrátit to, co bylo, a hlavně nezažívat tuhle osamělost?
  • Co když už nikdy nikoho nenajdu?

Většinou nezáleží na tom, jestli člověk zvolí první, nebo druhou cestu (alespoň při pohledu zvenčí), protože na obou zůstává sám. Sám se sebou, nebo sám vedle druhého. A v obou případech chce také nejprve bojovat. Nerozumí tomu, proč by měl vzdát to, v čem se on osobně cítí dobře, do čeho hodně zainvestoval, co mu vyhovuje. Snaží se přehlížet, že ve vztahu je fakticky jen sám. Snaží se věřit – že přestane být jednou z možností, jestliže i druhý pro něj je možností jedinou. Přání je otcem myšlenky, říká se.

Kdo četl mou knihu Protože, ví, že konkrétní typy chování ve vztazích odlišuji pracovními šiframi. Tomuto typu říkám Vytáčení. Odstřižený partner je jako mobilní telefon, který opakovaně vytáčí jedno a totéž číslo a ve sluchátku pořád zní: „Volaný účastník je nedostupný, opakujte volání později.“

Vydržte na lince. Nezavěšujte, jste v pořadí.

Kde je Tvá mez?

Budeme-li čekat na to, až se z mnoha možností staneme tou jedinou, můžeme pročekat samozřejmě celý zbytek života. Také není zrovna posilující uvědomit si, že jsme nakonec tak trochu „zbyli“.

Ano, také se může stát, že odchodem přijdeme o partnera, který teprve později dozraje a své „nevědění“ přehodnotí. Otázkou je: Opravdu dozraje? A pokud ano, kdy? Budeme ještě naživu?

Samuel Beckett, irský dramatik, napsal divadelní hru Čekání na Godota. Celé představení se čeká na postavu, která nakonec vůbec nepřijde. Stojí nám to za to riziko? Stojí nám za naše ANO člověk, který momentálně říká NE, NEVÍM, DEJ MI ČAS, ROZMYSLÍM SI TO?

Z mých knih víte, jak probíhají osobní setkání a konzultace se čtenáři. Že jsem si vědom toho, že každý máme jiný práh bolesti. Někdo vydrží čekat mnohem déle než jiný. Někdo zažil teprve první velkou lásku, a tak si neumí představit jinou; někdo naopak zažil už tolik ran, že působit si další už rozhodně nehodlá.

Mám-li tedy lidem, do jejichž hlav a srdce nevidím, něco doporučit, začínáme především jedním příkladem. Od Becketta přeskočím k Destinnové.

Její portrét známe z dvoutisícikorunové bankovky. Proč ji lidé mají mít na očích? Proč je příznačné, že je na bankovce druhé nejvyšší hodnoty? Protože si na své vysoké hodnotě sama zakládala. A to až drsně.

Kde byla mez Emy Destinnové

Původně se jmenovala Emilie Kittlová (1878–1930), Ema Destinn byl její umělecký pseudonym, který vyjadřoval „osudová Ema“.

Pěvkyně s nádherným lyrickým sopránem byla osudová pro jednoho muže. Dvořil se jí a při svém bohatství, moci a zástupu ctitelek ani na sekundu nepochyboval, že uspěje a ohnivou Emu si podmaní. Byl to císař Vilém II.

Karty byly rozdány jasně:

  • On byl pro ženy jasnou volbou.
  • Ona pro něj jednou z mnoha možností.

Jejich vztahová hra ale podle rozdaných karet neprobíhala:

On přišel na jedno její představení. Ona ho ignorovala.

On tedy začal chodit na každé její představení. Ona ho ignorovala.

Když jednou zpívala Carmen, on přišel do lóže dokonce oděný v kostýmu Dona Josého, a chtěl cítit, že Ema zpívá už jen pro něj. Ona ho ignorovala. Zpívala dál pro všechny.

On nevydržel. Vtrhl po představení do její šatny, rozhodnut její „nestoudnost“ zlomit bohatstvím, mocí, zdůrazněním toho, že:

  • on je pro ženy jasnou volbou, zatímco
  • ona pro něj jednou z mnoha možností.

Jenže… Ona se mu vysmála. Protože ve skutečnosti v té chvíli:

  • on pro ni nebyl jasnou volbou, zatímco
  • ona pro něj byla jedinou možností.

Karta se obrátila. A císař to pochopil při následujícím rozhovoru:

On: „Chci, abyste zítra přijela na mé panství a zpívala tam pouze pro mě. Jakou sumu žádáte?“

Ona se ušklíbla. Vyslovila nehoráznou cenu. Tak vysokou, aby císaře šokovala. Ba popudila. Stalo se.

On: „Vyloučeno. Tolik peněz vyplácím pouze svým maršálům!“

Nato Ema pokrčila rameny, zdvořile se uklonila a otočila k císaři zády se slovy: „Potom Vám ovšem, Vaše Veličenstvo, budou muset zpívat Vaši maršálové.“

Tento příběh Emy Destinnové vyprávím proto, že chci, aby si lidé uvědomili dvě věci:

  1. O naší hodnotě nerozhoduje nikdo druhý, pouze my sami. Pokud si dokážeme sami sebe vážit a dáme najevo svou hodnotu, druzí ji akceptují, nic jiného jim ostatně nezbývá. A pokud si sami sebe vážit nedokážeme, neváží si nás ani druzí. Stáváme se jen jednou z možností, často pro případ nouze.
  2. To, že nyní jsme pro někoho jednou z mnoha možností, vůbec neznamená, že tak to zůstane. Situace se může záhy úplně obrátit a ten, kdo námi pohrdal, se může stát tím, kdo nás začne prosit. Co je ovšem pro to důležité?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -