Proč nás srdce drží ve vztazích, ve kterých už rozum nechce být

Jak je možné, že rozum ví, že bychom měli odejít, a srdce to odmítá udělat? Jak to, že tyto dva orgány mohou být v jednom těle a neshodnout se? A kterým se tedy řídit?
- Reklama 4 -

Dobře to víte. Kdo miluje, ten neubližuje. A kdo ubližuje, ten nemiluje.

Víte to. Vědí a vidí to i lidé okolo. Každý Vám to říká.

Jenže Vy i toho, kdo Vám ubližuje, milujete a nechcete odejít.

Jak je možné, že dva smysly v jednom těle (rozum versus cit) se neshodnou?

Copak je příroda šílená, že to takto zařídila, že jde mozek proti srdci?

Proč to, co víme, nás vede k naprosto opačnému závěru než to, co cítíme?

A čemu máme dát přednost?

Nemůžete mi porozumět…

Tak zní většina Vašich povzdechů. Jistě, kdo se rozhoduje srdcem, ten vypadá jako bez rozumu. A kdo Vás posuzuje rozumem, ten Vám může připadat jako bez srdce.

Od vydání posledního čísla magazínu FC Jak i v těžkostech být sám sebou (zbývají poslední kusy, které můžete objednat zde), mi svěřujete své zamotané příběhy, jimž Vaše okolí nerozumí nebo je ihned hotovo se soudy. Jenže já dobře chápu ten zvláštní dialog v těle:

„Jak to, že je Srdce tak slepé a naivní, že nás nutí zůstávat v něčem, co celému tělu ubližuje?“ rozčiluje se Rozum. „Je snad Srdce naším nepřítelem?“

A Srdce mlčí. Jen bolí. Je mu líto, že ho nikdo nedokáže pochopit.

Srdce to s námi totiž vždycky myslí dobře. Srdce se nikdy nemýlí. Pouze jeho spády nejsou Rozumem vždycky pochopitelné a slovy postižitelné.

Já se tyto srdeční spády přesto pokusím racionálně vysvětlit… Jak je tedy možné, že nás srdce nutí zůstat ve vztahu, ve kterém se necítíme dobře, a přitom to s námi myslí dobře?

1. důvod: Chce nám pomoci

Rozumu tohle zní šíleně: Jak si může srdce myslet, že nám pomáhá tím, když nás nechává ve vztahu, který nám činí evidentně špatně? Copak špatné může vést k dobrému?

Kdokoli slyší náš příběh, že se neumíme odpoutat od špatného člověka, ba dokonce že takovou osobu MILUJEME, si musí ťukat na hlavu. Ťuká si tam, kde nás soudí – ťuká si na mozek. Ale zapomíná nás soudit tím, čím se rozhodujeme my – srdcem.

Ano, zůstávat se špatným člověkem není rozumné. A přesto je to krok, který v určité fázi vývoje nejvíce potřebujeme…

Vžijme se, prosím, do svého těla.

Když nám tělo chce sdělit, že žijeme nezdravě a chce nás naučit vážit si zdraví, co udělá?
Když nám tělo chce sdělit, že žijeme nezdravě a chce nás naučit vážit si zdraví, co udělá?

Tělo neumí mluvit. Ani srdce ne. Přesto nám občas potřebuje něco důležitého vzkázat.

Jestliže si dlouhodobě nevážíme svého zdraví (přepínáme své síly nebo se řízeně ničíme špatnou životosprávou), tělo nám prostě zdraví vezme. Onemocníme.

Jestliže si dlouhodobě nevážíme svých přátel a zapomínáme na blízké, život nám je prostě sebere.

Teprve když přijdeme o základní hodnotu, která pro nás byla už tak nějak samozřejmá, až jsme ji ignorovali, si zdraví/přátel zase začneme vážit. Radikálně se změníme. Začneme na sebe více dávat pozor. Tělo samo nás srazí na dno – abychom se ode dna odrazili. A vůbec nejraději v nás zanechá stopu – abychom si to pamatovali.

Lidské tělo je součástí přírody a v přírodě to funguje stejně tak. Čeho si nevážíme, o to určitě přijdeme. Je to jediný způsob, jak zaslepenému člověku pomoci. Ano, je drsný, ale právě proto ho nezapomeneme.

Neptejme se tedy života: Proč mi to děláš?

Znamenalo by to, že jsme jeho lekci přeslechli a potřebujeme další.

Všimněme si, že kdykoli nám život „ublíží“, kdykoli nás srazí na dno, začneme dříve nebo později oprašovat základní hodnoty, na které jsme v posledních letech zapomněli…

A na jakou základní hodnotu zapomíná člověk, který zůstává ve špatném vztahu?

Co má společného s rajčetem nebo džbánem plným mléka?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -