20 rozhodnutí, kterých můžeš za 20 let litovat

- Reklama 4 -

V den svých 24. narozenin jsem jel rychlovlakem z Francie do Švýcarska a cítil jsem na sobě něčí oči. Zpozoroval jsem muže, který si mě s úsměvem prohlížel, pak se osmělil a řekl: „Závidím Ti…“

Zatvářil jsem se nechápavě, a tak dodal: „Můžeš se vyhnout chybným rozhodnutím a za dvacet let na tom být lépe než já.“

„Jakým chybám?“ zeptal jsem se.

Včera, v předvečer svých 44. narozenin, jsem měl déjà vu – pocit, že jsem „to už někdy zažil“. Proti mně seděl asi čtyřiadvacetiletý kluk, zvědavý, jestli lituji v životě nějakých chyb, a kdybych měl možnost opakovat poslední dvě desetiletí, kterým bych se vyhnul.

Co jsem ve 24 letech nevěděl

Jistě, jsou chyby, které je dobré prožít. Píšu o nich v magazínu FC. Jsou však ale i kroky, bez nichž se vyplatí obejít.

Například když mi bylo o dvacet let méně, nevěděl jsem, že svým vlastním postojem mohu zruinovat svůj život víc, než to dokáže kdokoli jiný.

Stejně tak jsem si myslel, že mám na všechno spoustu času, že mohu letět na autopilota a nevadí, když letím špatným směrem – abych po dvaceti letech zjistil, že se musím otočit a letět dvacet let zase zpátky a ve 64 letech se tak ocitnout ve výchozím bodu. Promarnit tak čtyřicet let života.

Mnohokrát v posledních dvaceti letech jsem si přál, aby mi bylo zase čtyřiadvacet a mohl jsem některá rozhodnutí vrátit. Nešlo to a vzala mi spoustu času.

I já vím, že jsou chyby, které si musíme zažít. Ale také závidím všem čtyřiadvacetiletým, tak jako mně ten pasažér v rychlovlaku před dvaceti lety, že mají tu příležitost následujícím rozhodnutím se vyhnout:

1. rozhodnutí: Snažit se ve všem zavděčit svému okolí

Muž v rychlovlaku mě tehdy zaskočil hned první otázkou: „Kdo vlastně jsi?“

Rozpačitě jsem odpověděl také otázkou: „Nevím. Kým bych měl být?“

Z dětství jsem si myslel, že jsem tu v každém okamžiku hlavně proto, abych naplnil něčí očekávání – a že šťastný budu jedině tehdy, když mě někdo jiný pochválí.

Byl jsem veden k tomu, abych se stal lepší verzí svých rodičů, šel po cestách, které mi vytyčili, dosahoval snů, které mi stanovili.

„Jednoho dne zjistíš,“ řekl mi tehdy muž, „žes měl najít více odvahy osvobodit se a hledat také své sny. Lidé v okolí Tě od nich budou rádi odrazovat, protože pro ně bude důležitější, abys uskutečňoval jejich sny. Budou Ti říkat, že splnění Tvých snů je nemožné. A teprve po mnoha letech pochopíš, že většina snů se nenaplní jen proto, že v ně přestaneš věřit.“

2. rozhodnutí: Vyhýbat se všemu nepohodlí

Jako mladý jsem měl tuto logiku: Když se budu vyhýbat všemu nepohodlí, prožiju život v pohodlí. Muž ve vlaku se smál. Věděl, že tak to nefunguje. Všechny splněné sny, které nám dávají pocit naplněného a smysluplného života, jsou za hranicí zóny pohodlí. Ležení na gauči se stává pohodlným jen krátkodobě, po delší době už přestává vyhovovat, péra tlačí do zad, televizní program nudí. Protože změna je život.

„Překonávat nepohodlí, strachy a negace, je nepohodlné. Nicméně nejúžasnější zážitky nabýváš tehdy, když se snažíš jít proti tomu, čeho se sám bojíš. Tím posiluješ, tím zdoláváš sám sebe, tím nabýváš hrdosti.“ A dodal: „Strachu se nikdy nezbavíš, budeš-li se vyhýbat tomu, čeho se bojíš. Chceš-li mít relativně pohodlnou budoucnost, musíš investovat do svého dočasného nepohodlí. Tak jako chceš-li mít kondici, musíš ji namáhavě budovat.“

3. rozhodnutí: Čekat, čekat a zase čekat na zázrak

Jako čtyřiadvacetiletý jsem byl obložen životopisy úspěšných mužů. Myslel jsem, že jednoho dne budu jako oni, ale nic jsem pro to nedělal. Čekal jsem na zázrak.

Nevěděl jsem, že chci-li v životě něčeho dosáhnout, musím za tím vykročit. Zato jsem v každé chvíli věděl, proč nevykračuji. Měl jsem opravdu mnoho důvodů… „Ještě není ten správný čas. Ještě nejsem připraven. Ještě nejsem dost dobrý.“ Jako by se snad moje schopnosti měly jednoho dne samy od sebe zlepšit!

Muž ve vlaku mi řekl: „Časem zjistíš, že tím hrdinou, který přijde a zachrání Tě, jsi Ty sám. Ano, na sebe celou dobu čekáš!“ A dodal: „Jedině Ty musíš udělat pokrok. Jinak budeš celý život hořce sledovat, jak ostatní uskutečňují své sny, a přemýšlet, kde vzali tolik štěstí nebo odvahy… Proto přestaň čekat na to, že někdo vyvolá Tvé jméno. Už se stalo!!! Už je čas!!! Nikdo Ti neukáže cestu. Nikdo Ti předem nezodpoví všechny otázky. Nepotřebuješ znát ani celou cestu, ani všechny odpovědi. Důležité je udělat první nejmenší krok. Pak se první kus cesty i první odpovědi objeví.“

4. rozhodnutí: Navždy uvěřit, že to nedokážeš…

„To nedokážu.“ Kdykoli jsem o něco usiloval, těmito dvěma slovy jsem to vzdal. Zvykl jsem si na to. A byl vlastně rád, že jsem svou rezignací dokázal, že mám pravdu – že to vážně nedokážu; že to vážně „nejde dokázat“!

„Nehledej důvody, proč to nemůžeš dokázat. Hledej způsoby, jak to můžeš dokázat,“ řekl mi muž. „V každém okamžiku můžeš dosáhnout malého pokroku, částečného vítězství. A až se to stane, budeš litovat, že všechny výmluvy v Tvé hlavě byly lež. Můžeš promarnit život sebelimitováním. Přitom všechno, na co pomyslíš a čemu jsi ochoten něco obětovat, můžeš dokázat. Uč se vypracovávat každodenní pozitivní rituály, budovat postupně sebedůvěru. Každý velký cíl je složen z tisíců malých vítězství – krůčků, které určitě svedeš.“

Na tohle se ostatně zaměřuji v celém magazínu FC.

5. rozhodnutí: Bát se navždy vlastních omylů

Od první třídy základní školy mě učili, že se nesmím mýlit. Že za omyl je pětka, ostuda, výprask. Že když budu mít špatné známky (mnoho omylů), nikdo mě nebude mít rád. A tak jsem se bál cokoli zkoušet. Myslel jsem, že tak se vyhnu omylům. Netušil jsem, že se tím dopouštím vůbec největšího omylu v životě.

„Objevit vlastní rezervy, způsobit omyly a napravit své chyby znamená učit se,“ řekl mi muž. „Mýlit se a kvůli tomu nedostat od života to, co v dané chvíli očekáváš, je někdy to největší požehnání, protože se Ti otevřou dveře k poznání a Ty dostaneš místo toho, co chceš, to, co potřebuješ. Podstoupíš lekce a získáš zkušenosti, které bys jinak minul.“

Tehdy ve vlaku jsem pochopil, že mám přijmout i špatné dny a události ve svém životě. Že život je jako puzzle. Některé díly sice vypadají ošklivé, ale bez nich by obraz nebyl celistvý. Dokonce ty nejošklivější kousky dávají celé mozaice smysl.

Čím mě oslovil Mahátma Gándhí a proč jsem se naučil mluvit?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -