Z anděla ďáblem a zpět aneb Jak překonat citovou manipulaci

Když ví, že Tě jako ďábel nezíská, proč by nemohl předstírat, že je anděl?
- Reklama 4 -

Lidé, se kterými mluvím, často zapomínají na jedno:

Když jejich vztah s partnerem, kamarádem, rodičem nebo dítětem ztěžkne, tedy stane se náročnějším, než byl, ještě to nemusí znamenat, že dělají něco špatně. Naopak, když se snažíme porozumět, vést komunikaci, věnovat čas, hledat řešení, je to namáhavější, než nechat vztah odumírat – a přitom děláme všechno správně.

Ve své poslední knize Protože píšu, že lásku nám mnozí definují jako pocit a náš úkol jako hledání speciálního člověka. Ve skutečnosti láska je především čin, akce, jednání. A nejde o její nalezení, nýbrž o její investování.

Aby vztah fungoval, nestačí něco nalézt. Je nutné denně pracovat – investovat do sebe, do druhého, do vztahu.

V knize Protože se zabývám vztahy, které zvenku nikdo nechápe. Jak s ním může zůstávat, když se k ní chová tak hrozně? ptáte se. Ta je blbá! soudíte. Soudíte, protože nerozumíte. Kdybyste porozuměli, soudit byste přestali. A tato kniha slouží k porozumění.

Dnes Vám ukážu jeden z příkladů, který obecně často řeším a v knize není. Příklad anděla a ďábla v jedné osobě.

Vždycky Tvá vina

Roky to býval anděl. Náhle se změnil v ďábla. V někoho úplně opačného, než býval. A ještě do Tebe píchne prstem: „To je Tvá vina!“

A Ty od té doby přemítáš. Hledáš chybu jedině v sobě. Cítíš se strašně. A budeš se tak cítit neustále, dokud nepochopíš, o co v téhle hře jde. A vždycky šlo.

Budeš dál žít po boku ďábla ve víře, že se jednou vrátí anděl. Jenže ten anděl nikam neodešel. Ani není mrtvý. On totiž nikdy ani nežil. Ďábel vedle Tebe žil od začátku, ale skrytý. Protože kdyby byl od začátku vidět, nikdy by se nestal Tvým partnerem.

To, co dokázal tehdy, na začátku vztahu, byla přetvářka. To, co začal dělat nyní, má ale speciální jméno – citová manipulace.

Jak a proč

Citovou manipulaci obvykle okamžitě rozpoznáme. Je jako zápach.

Není však snadné určit, JAK vlastně vzniká. Máme zmatek v hlavě. Nemůžeme se spoléhat na vlastní úsudek, protože fakta a pravdy jsou druhým tak umně překrucovány, že působí proti nám. To my se cítíme provinile, dlužně, nabýváme přesvědčení, že my jsme vyvolali negativní „změnu“ druhého. A to je první vítězství citového manipulátora: tuto negativní „změnu“ postupně akceptujeme. Přijímáme fakt, že máme ďábla vedle sebe, ďábla, se kterým bychom si nikdy zkraje vztahu nezačali. Trpíme ho vedle sebe, protože náš závěr zní: „Ano, žijeme s ďáblem, ale toho ďábla jsme stvořili sami!“

To je cíl, ke kterému se od začátku vztahu posouvá citový manipulátor.

Ukažme si některé z technik, které tito zvláštní lidé používají. Pokud v nich rozpoznáte někoho ze své blízkosti, prosím, udržte si nadhled. Řešte méně to, CO tito manipulátoři dělají, a více JAK a PROČ to dělají. Opakuji: Než začneme soudit, naučme se porozumět.

1. nástroj: Zjednodušení

Psychologická teorie používá šílený pojem „oversimplifikace“. Přitom jde o něco tak bizarního, jako je převracení svobodných osobních rozhodnutí v morální odsudky, které nás mají zaškatulkovat mezi ty špatné. Příklad: „Kdybych udělal to, co Ty, už bych nikdy nedokázal žít se svým svědomím.“

Oversimplifikace tedy znamená zbagatelizování třeba i komplikované situace na pouhou černou a bílou, dobrou a špatnou. Jinými slovy: Pokud nesouhlasíme s postojem citového manipulátora, jsme automaticky očerněni. Nejsou akceptovány žádné odchylky, žádné alternativy. Buď kývneme, nebo jsme špatní.

2. nástroj: Polarizace

„Tohle, co jsi mi provedla Ty, bych Ti já NIKDY neudělal.“

Nikdy. Vždycky. Dvě slova, která speciálně prohlubují náš pocit viny, méněcennosti, potřebu se omluvit, přikrčit, doznat. Jako kdyby stál kat proti hříšníkovi. Soudce proti obžalovanému. Policista proti pachateli.

„Proti“ je klíčové slovo. Jde tu o polarizaci, ne o vztah. Jde tu o dva lidi stojící proti sobě, ne vedle sebe. Tento typ citového vydírání je podobný pozici pána a psa. „Buď půjdeš u nohy, nebo Tě sešlehám řemenem. Ty jsi oběť, já vykonavatel trestu.“

Ve svých knihách zdůrazňuji, jak důležité je uvědomit si postavení partnerů. Jsme spolu, nebo proti sobě? O co se snažíme my? A o co ten druhý? Usilujeme o totéž, nebo máme přesně opačné představy o soužití?

3. nástroj: Zveličování

Citový manipulátor používá úplně jiný slovník. Dvakrát opakovaná prosba je v jeho výkladu už „obtěžování“. Naše běžné gesto je vyhodnoceno negativně. Poznámka, která nám příležitostně vyklouzne, je interpretována jako důkaz chyby v charakteru. Je jedno, zda mlčíme, nebo mluvíme; zda se druhému přibližujeme, nebo vzdalujeme; zda se snažíme dát mu najevo, jak je pro nás nepostradatelný, nebo zda se bez něj dokážeme obejít. Pokaždé je definice našeho chování negativní.

Zažil jsem muže, který si vyslechl kritiku: „Ve společnosti se ke mně nikdy nechováš galantně!“ Při příští příležitosti si tedy dovolil galantně jí odsunout židli. Schytal to. „Chceš snad dát najevo, že jsem něco méně, když jsem žena?“

A v rámci zveličování hned dodala: „Copak necítíš, jakou újmu jsi mi teď způsobil?“

Copak necítíš, na jakém dně jsem? Copak necítíš, jak se mě Tvé jednání dotklo? Ty to opravdu necítíš? Jsi takový necita? – To všechno jsou ukázky, jak se dají události interpretovat takovým způsobem, aby zdůraznil hloubku jednostranné bolesti.

Ptáte se, proč to citový manipulátor dělá? S každým úspěšným počinem získává další ústupky. Navíc tím, jako černým dehtem, který už nejde smýt, víc a víc natírá druhého hlubším pocitem viny. Pak už stačí jen zvolat: „Dnes je mi (Tvojí vinou) tak zle! Nemůžeš pro mě udělat ASPOŇ tohle?“

A jen zkuste v takové chvíli naznačit, že i Vám je dnes zle. Kdykoli se pokusíte promluvit o svém vlastním problému, budete ignorováni. Citový manipulátor je středobodem vašeho „vztahu“.

První problém: Jak v takové situaci, kdy trpí naše city, vpustit do hry náš rozum a uvědomit si, že nejde o naši vinu?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -