Tváří v tvář (člověku v) depresi: O bloudění v lese, lodi a hořícím okně

- Reklama -

Za 7 let, co dělám FirstClass, jsem potkal tisíce lidí, kteří se necítili ve své kůži, kteří si připadali na špatném místě životní mapy, kteří byli pod tlakem nejen zvenčí, ale hlavně zevnitř, a potřebovali odbornou pomoc.

Sami nedokázali svému okolí vysvětlit, že existují rány, které se nemusejí projevovat na těle, a přesto jsou hlubší a bolestivější než ty, které očividně krvácejí. Řadu příběhů, jež jsem řešil, provázela těžká a dlouhodobá agónie.

Naštěstí se správnou podporou a postupnou regenerací nitra mohl člověk zase začít sílit a vracet se k životu i práci.

Často se mě ptáte, co (s člověkem v silné úzkosti až nastupující depresi) dělat. Celé příští vydání magazínu FC jsem zaměřil na téma Jak být sám sebou, respektive co dělat, když sami sebou přestává být. Protože se na mnohé z Vás magazín nedostává, zkusím pomoci alespoň v několika bodech v tomto článku.

Samozřejmě, každý případ je individuální. Univerzální doporučení neexistuje. Abychom však pochopili vnitřní utrpení a možnosti řešení, k tomu nám pomohou hlavní fakta:

1. Deprese není stav, který by si člověk vědomě vybral

Představte si, prosím, že se ztratíme v hlubokém lese: Chvíli trvá, než nám vůbec dojde, že jsme se ztratili a co to skutečně znamená.

Zpočátku si to nepřipouštíme. Věříme, že za chvíli cestu znovu najdeme. Pak se začne stmívat, víc a víc, a my stále nemáme ponětí, kde jsme. Nechceme si přiznat, že jsme dezorientovaní, pořád a pořád míjíme stejný pařez a teprve potom uznáme, že vlastně nedokážeme říct už ani to, kterým směrem slunce zapadá a kterým vychází.

Fakta jsou: Jsme „někde“, nevybrali jsme si to a nevidíme cestu ven. Tak deprese působí na většinu lidí.

Ti se odlišují v tom, jak tento těžký emoční prožitek tráví. Někdo cizí zmatek, někdo beznaděj a někdo NIC. Prostě NIC – Sigmund Freud tomu říkal: „Být mrtvý zevnitř.“ Mnohdy nejste schopní pohybu, natož dělat věci, které by Vás těšily.

Tohle si nikdo dobrovolně nevolí a také to nikdo nedokáže ukončit lusknutím prstu – tak, že se rozhodne. Je to stav mysli, který se léčí dlouho a krok za krokem.

2. Deprese není hlubší stádium smutku

Smutek může spustit depresi, ale deprese není jeho druhá fáze. Deprese a smutek jsou dva jiné světy.

Deprese není racionální a emoční problém. Deprese není přímá reakce na situaci. Deprese především JE. Tak jako například aktuální počasí JE. My to počasí zažíváme, ale nemůžeme svou myslí nebo veselostí ovlivnit, jaké je.

Ano, někdo zažívá depresi při rozchodu, ztrátě zaměstnání nebo milované osoby. Tyto těžké životní zkoušky mohou vést k depresi, ale nevytvářejí ji nutně. Tyto těžké životní zkoušky jsou totiž spojeny se silnými emočními výkyvy. Jenže deprese je často plochá, nijaká, člověku naopak bere jakékoli emoce, racionalitu a naději.

Německý psychiatr Hans Prinzhorn definuje člověka v depresi takto: „Jedná tak, jako by se snažil zabít sám sebe – společensky, životosprávou, myšlením.“

Freud mluvil o člověku uvězněném na okenním parapetu hořící budovy. Tam, nebo zpět – všechno se zdá marné s nevyhnutelným bolestivým koncem.

Tady důležitou poznámku: Lidé, kteří skáčou z oken hořící výškové budovy, nemají menší hrůzu ze smrti. Není to ani víra ve šťastný dopad, co je přiměje skočit. Jsou to plameny. Ve chvíli, kdy bolestivě olizují jejich pokožku, smrt skokem se jim zdá jako méně strašná ze dvou strašných smrtí. Tolik příměr k depresi.

Kdo dole pod budovou křičí „Nedělej to, vydrž!“, skokanovi nerozumí. Musel by být sám uvězněn v okně, s pálivým ohněm za zády. Pak by pochopil motiv, který předchází skoku.

Proč se člověk v depresi „tak“ chová a jak mu stav neztěžovat?

Otočte, prosím, na 2. stránku.