Sdílejme s dětmi těchto 10 pravd. Mohou jim změnit život

Rodiče z nás nedělá biologie, ale každodenní odhodlání učit se, pracovat na sobě, předávat ten nejlepší příklad.
- Reklama 4 -

Naše děti rostou tak rychle! Než si to uvědomíme, už jsou ve světě. A my jen doufáme, že jsme udělali dost pro to, abychom je připravili na všechno, co je může potkat.

Denně potkávám rodiče, kteří se o své děti bojí. Přemítají o tom, zda jsou šťastné, zda se učí, zda se nechytají špatné party, zda nejsou terčem kyberšikany, zda jsou v bezpečí, zkrátka zda se o sebe – v mezích dětských možností – umějí postarat.

A tohle cítí snad všichni rodiče, bez ohledu na věk, rasu, příjem. Ano, vlastně všichni rodiče na světě se kolektivně staráme o své děti. A všichni máme v hlavě dvě myšlenky:

  • Ten čas tak letí.
  • Je toho tolik, co s dětmi potřebujeme sdílet – nejsnáze, jak je to jen možné.

Dneškem počínaje mám svou „mateřskou dovolenou“ (a partnerka opravdovou). Budu jen se svým dvouletým synem a těším se. Miluji, jak na základě naší každodenní konverzace a her mění způsob, jak přemýšlí o sobě a místě, na které se narodil, jak stále transformuje způsob, jak žije.

Nikdy není příliš pozdě na to diskutovat s dětmi následující pravdy. Ve většině případů mají stejnou užitečnou hodnotu i pro dospívající, nebo – dokonce – dávno dospělé děti. Záleží nám na nich přece v každém věku.

Co tedy učím své děti?

1. JAK myslet je mnohem důležitější než CO si myslet

Nikdy svým dětem neříkám, co si mají myslet. Odmalička se snažím, aby vyrůstaly s porozuměním, že se musejí učit hledat dobrá rozhodnutí PRO SEBE, nikoli pro mě. A hlavně beze mě.

Velká část našeho života je přímým výsledkem rozhodnutí, které činíme. Pokud z nějakého důvodu nemáme rádi život, který žijeme, je čas na změny a lepší rozhodnutí.

Rodič v průběhu výchovy přestává být loutkař, stává se průvodcem, který vede osobním příkladem. Jak se dítě staví na nohy, nepotřebuje nitky, za které by dítě tahal. Dítě si musí v průběhu let uvědomit, že to, jak si formuje charakter a životní příběh, už je v jeho rukou. Ano, je svým vlastním loutkařem, nitky svého života drží v ruce samo.

Rodiče může od narození jít vedle dítěte, ale nikdy nepůjde v jeho botách. A jednou přijde čas, že ani nebude vedle dítěte. Dítě bude muset zvládnout samo chodit po přeplněných bulvárech a přemýšlet samo. Proto je důležité učit dítě, jak myslet, ne co si myslet.

2. Všechno je těžké, než se to stane lehkým

Jak děti rostou, učím je, aby dělaly věci pro sebe. Aby se snažily být silné a zodpovědné. Aby se cítily svobodné vytvářit si zážitky a zkušenosti podle sebe. Aby v sebe začaly věřit. A aby si uvědomily, že mohou být dobří lidé.

Učím je, že cesta je naučný a posilující proces. Že sílíme tím, jak životem jdeme.

Když jsem před lety mluvil s Richardem Bransonem, dnes šestým nejbohatším Britem, říkal, že nejvíce pro něj udělala maminka ve 4 letech. Tehdy se vztekal v autě, ona ho vysadila a odjela. Chtě nechtě musel najít cestu domů. „První chvíle byly děsivé. Pak jsem musel začít přemýšlet. Zjistil jsem, že se z problému dokážu dostat. Nakonec jsem na sebe byl tak pyšný! Od té doby se sám se sebou cítím bezpečně.“

3. Největší zklamání bývají výsledkem nesprávných očekávání

Vidím na dětech, jak legračně malá jsou jejich očekávání. Ach, co nepodstatného si přejí! Ovšem jak rosteme, naše očekávání se s každým rokem nafukují jako balon. I to má vliv na to, že přestáváme být šťastní tak jako děti.

I proto své děti učím, že nereálná očekávání, nejčastěji vyjádřená slovy „mělo by“, vedou ke zbytečnému stresu a frustraci. Naopak s pozitivním postojem a otevřenou myslí často zjišťujeme, že život nemusí být nezbytně snazší nebo těžší, protože ho bereme takový, jaký je. „Snazším“ nebo „těžším“ ho často dělají jen naše očekávání, které se buď potkají, nebo nepotkají s realitou.

Brát život, jaký je, a přijímat události, jak se dějí, činí život zajímavějším a dobrodružnějším, ale musíme být ochotni ho zajímavějším a dobrodružnějším vidět. (Více v tomto vydání magazínu FC, celém zaměřeném na pozitivní myšlení i v těžkostech.)

4. Strach je největší nepřítel vlastního rozvoje

Strach vysvětluji dětem jako dopravního policistu, který naše auto zastaví a varuje: „Jeďte opatrně. Tento úsek je zvlášť nebezpečný.“ Mnoho lidí bohužel vypne motor, vystoupí a dál už nejede. Usedne na krajnici a odloží radost ze života. Začne trávit čas výrobou představ, co hrozného by se mohlo stát, ačkoli tu cestu nevidí, neznají.

Pro děti je tohle úsměvná látka. Dobře vědí, že existuje mnoho lepších způsobů, jak použít svou představivost, než zrovna ke strachování se.

5. Postoj dokáže malou změnou způsobit velký rozdíl

Tohle baví zase mě! Dětem na mnoha příkladech, které znáte z magazínu FC, ukazuji, jak lze být snadno v životě efektivnější, stačí jen podívat se na události a okolnosti jinak – optikou pozitivního myšlení.

Pozitivní myšlení není o tom očekávat vždycky to nejlepší, co se může stát. Naopak je to o tom přijmout, cokoli se stane, a najít v tom to nejlepší pro nás.

Většina dlouhodobé frustrace a stresu neplyne z událostí, které se přihodily, ale z naší reakce na tyto události. Vzpíráme se jim, litujeme jich, toužíme se vrátit do minulosti a změnit je. Jenže všechno je marné. A hlava to ví. Proto tak bolí.

(Naučte se z magazínu FC, jak snadné je osvojit si pozitivní postoj, ať se Vám děje cokoli).

6. Uvědomování si toho, zač můžeme být vděční, nás činí šťastnějšími

Když jsem u pozitivního myšlení, děti učím pozitivní rutinu. Každý den provozovat mimo jiné okamžik vděčnosti (znáte to z mých diářů jako listy vděčnosti).

Už v devatenáctém století to zjistil Emil Coué, slavný psycholog a lékárník (1857–1926). Když si dospívající děti vedly takzvaný deník vděčnosti, kam si každý večer zapsaly pět událostí nebo zkušeností, za něž byly ten den vděčné, už po deseti dnech se cítily výrazně šťastnější, měly optimističtější výhled do budoucna a byly méně nemocné.

Nebylo to tím, že by měly jiný život než jejich vrstevníci. Ony si jen více uvědomovaly to dobré, co se jim děje nebo může stát. U jejich vrstevníků to časem začalo být opačné – každý večer více počítali to špatné, co se jim stalo. A život tím považovali za špatný.

7. Dlouhodobé štěstí potřebuje smysl

„Dnešní den měl smysl.“ „Dnes jsem pro někoho měl smysl.“ „To, jak žiji, má smysl.“ To je vodítko, které lidem pomáhá den co den pronásledovat štěstí.

Pronásledovat štěstí není totéž jako cítit se šťastný. Pocit je založen na momentálních okolnostech. Děti tohle mate. Zažívají šťastné okamžiky – ale pak také ty druhé. Myslí si, že slunce musí svítit, jinak je život špatný. Ale slunce na nás pořád nesvítí, tak jako okamžiky, které prociťujeme, nejsou jen šťastné.

Pronásledovat štěstí znamená vkládat smysl do každého dne. Každý den začíná s proč. Proč dělám to, co každý den dělám? Večer potřebujeme vědět, že vkládáme úsilí do něčeho, co má smysl.

Proto učím děti hledat své proč. A stejně tak je učím, že je v pořádku, když se odpověď časem mění. Protože i ony se mění.

8. Správná cesta je cíl

To nejdůležitější, co děti učím, je nevidět smysl života jen v dosažení toho, co chtějí, ale především v cestě za tím. I kdyby to, co chtějí, bylo poznat horizont, který je samozřejmě nedosažitelný.

Náš život vlastně takový je – naše cíle se mění, jak je pronásledujeme. Chceme mít vlastní pronájem, a když ho máme, chceme vlastní byt, a když ho máme, chceme vlastní dům, a když ho máme, chceme…

To je život – pohyb. Hlavní není to, čeho dosahujeme, ale co se cestou učíme. Jinými slovy: Představíme-li si život jako cestu vlakem, to nejdůležitější není v jednotlivých stanicích, ale v prostoru mezi nimi. Například v naší vášni, kterou objevujeme, v naší lásce, kterou nacházíme, v naší síle, kterou nabíráme, v našich vzpomínkách, které si vytváříme.

Tohle je život, cesta, cíl, které za to stojí.

9. Ten nejefektivnější způsob, jak se pohnout z něčeho, co nechci, je vykročit za tím, co chci

Máme jen jednu energii. Buď ji můžeme věnovat vztekání, mrzení, litování, závidění, nenávidění, sebezničování. Anebo odpuštění, ponaučení, vděčnosti a změně. Jedno, nebo druhé. Obojí však nejde.

Učí se to nejen děti, ale po většinu života i mnoho dospělých. Často zůstávají v tom, co si nepřejí, a diví se, že je to neopouští. Řada lidí očekává, že život bude takový, jaký si přejí, aniž pro to všechno udělají. Život ale tak bohužel nefunguje. Nedává nám to, co chceme, dává nám to, co potřebujeme k tomu, abychom začali jít za tím, co chceme.

Odhodlání člověka čelit těžkostem je PIN kód od dveří, za nimiž čeká nová příležitost. To hlavní, co děti učím, je přijmout v životě určitou úroveň diskomfortu, nepohodlí. Protože výsledky, které stojí za to, vyžadují námahu, nejistotu, úsilí, přizpůsobivost. A pokud se tomu všemu vyhýbáme, ty výsledky nás minou.

Děti mohou být sebenadanější, ale pokud je zastaví strach, nedostatek úsilí nebo nepřipravenost na změnu, své nadání, svůj potenciál naplno nevyužijí. A to je škoda.

10. Čin je vždycky hlasitější než slovo

To všechno ale dětem neříkám. Ukazuji jim to. Vím totiž, že děti na slova moc nedají. Děti nejsou dokonalé v poslouchání rodičů, ale jsou rozhodně dokonalé v imitování rodičů.

Proto jim na vlastním příkladu ukazuji, jak:

  • i sebedelší vzdálenost (sebevětší cíl) může být překonána sebekratšími postupnými kroky
  • i sebehonosnější cíle nedokážou způsobit pozitivní změnu v životě, jen každodenní činy, opravdové pozitivní rituály to dokážou
  • důvěryhodnost je základem jakéhokoli progresu ve vztazích – pokud lžeme svým nejbližším, nemůžeme se divit, že tím zruinujeme vztahy, ať v soukromí nebo práci
  • záleží na tom, kým se rozhodneme být – jakými lidmi se obklopujeme; zda volíme vztahy, které nám pomáhají, nebo ubližují; jestli máme kolem sebe ty, kteří ctí naše plány, cíle, životní styl, zkrátka kteří chtějí, abychom byli sami sebou, nebo zda jsme se dobrovolně rozhodli ze sebe udělat oběť tím, že jsme nadále se špatnými lidmi
  • někteří lidé s námi vždy budou jednat nefér, bez ohledu na to, jak féroví jsme – a že na nich nezáleží, záleží na nás.

Disney na závěr

Každý večer vyprávím malému pohádku. Miluji disneyovky a po celou dobu, co je říkám, mám v hlavě něco jiného, co Walt Disney pronesl. Vzkázal to jednou dospělým:

„Děti by měly vědět, že svět je složen ze světla a stínů. Z dobra a zla. Byli bychom k dětem strašně nefér, kdybychom před nimi předstírali, že stíny nejsou. Veďme je k tomu, že více může být dobra a že dobré věci představují sílu. Ale říkejme jim také, že jsou i zlé věci – nesnažme se je chránit před touto skutečností. Je důležité vysvětlit dětem, že mají volbu. Že se mohou rozhodnout, jestli v jejich životě bude více dobra, nebo zla. Když zvolí dobro, zlo v jejich životě prohraje.“

Jak se naučit do svého života přitahovat to dobré? Jak omezit strach, tlak zvenčí, jak být sami sebou? O tom je celá letošní série magazínu FC. Třetí číslo má téma Jak si udržet pozitivní myšlení, čtvrté číslo (zasíláme už za několik dní do Vašich schránek) má téma Jak být sám sebou.

Pro začlenění se mezi odběratele klikněte zde.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -