Proč nemůžeme najít pravého člověka a pravý člověk nemůže najít nás

Je to příběh světla a stínu. Jedné z nejdůležitějších lekcí, které nám dává život.
- Reklama 4 -

Když usedl ke stolu v kavárně, jako by to byli dva lidé.

Tomu prvnímu bylo třiatřicet a celé mládí prorandil se zástupem různých žen. Nyní, v třiatřiceti, se rozhodl usadit. Najít jedinou životní partnerku, která by mu mohla ukázat, co znamená být v hlubokém, monogamním a trvalém vztahu.

Ve svém rozhledu dospěl daleko. Bylo přece tolik žen, které potkal a ze kterých mohl vybírat. Znal mnohé kvality. Žádná však nebyla taková, kterou hledal. Až pak, když už přestával věřit, že ji vůbec najde, ji objevil. Byla dokonalá. Měla všechno, co kdy chtěl po ženě. A právě proto, kolik žen v životě potkal, si uvědomoval, jak vzácná je a jak šťastný může být, že tu jehlu v kupce sena nalezl. „Dokončil jsem svůj projekt,“ řekl si. „Tahle je ta správná pro mě.“

Přísahám, že jsi přesně ta, kterou jsem hledal!

Pak tu však seděl ještě jeden muž. Bylo mu sedmatřicet. Vyprávěl mi, že jak šly dny, týdny a měsíce, zjišťoval, že ta žena má k dokonalosti daleko. Objevil například, že má problémy se sebevědomím, že občas vypadá směšně, když se snaží působit vážně, a že je taky docela nepořádná. Začal o ní pochybovat, také o sobě, hlavně o vztahu.

Aby potvrdil nebo vyvrátil své pochybnosti, začal ji testovat. Nepřetržitě hledal nedokonalosti v bytě, v její povaze, v její tváři i pokožce. Začal si vycházet s přáteli na divoké party, aby poznal, jak je někdy apatická („Bože, jí na mně nezáleží? Co když má jiného?“) a jindy zase žárlivá („Bože, ta mě nenechá dýchat? Co je to za stíhačku?“). Usoudil, že spolu mají problém s důvěrou.

V lecčems se ji snažil provokovat, čekat na její reakci a poznávat, že stále více selhává, že stále méně zapadá do jeho představy o dokonalosti. A pak TO udělal. Začal se – v rámci porovnávacího testu – scházet se ženami z minulosti. Náhle prozřel, že ony jsou mnohem zkušenější, mnohem sebevědomější a mnohem schopnější vést vážné konverzace, aniž by byly k smíchu.

A tito dva muži v jednom těle seděli proti mně na křižovatce. Ptali se mě: „Máme pokračovat ve vztahu se ženou, o níž jsme si někdy mysleli, že je dokonalá, ale v průběhu vztahu jsme objevili takový nedostatek požadovaných předností, kterými naopak oplývají jiné ženy? Nebo se snad máme vrátit k divokému výběrovému řízení a riskovat, že znovu prostřídáme několik prázdných vztahů?“

Světlo a stín

Takhle to začalo… Jak Ty jsi v tom světle krásná!

Kavárna, do které rád chodím, je příznačná svým přítmím. Lidi nerozptyluje jejich vzhled, jsou v rozhovoru plně oddáni slovům, nebo – sedí-li u kávy sami – svým pocitům. Oči téměř nepotřebují, mohli by je klidně zavřít. Tady se nejlépe vciťuji do druhých.

V té kavárně ale také mají reflektor s prudkým a jasným světlem. Můžete si ho zapnout, pokud chcete. Zapnul jsem ho a obrátil na sebe.

„Jednou z nejdůležitějších lekcí, kterou se učíme v životě, je poznání světla a stínu,“ řekl jsem těm dvěma mužům v jednom těle.

Když potkáme nového člověka, jako bychom byli přitahováni oslňujícím světlem, jimiž ho zalijeme. Všechno je světlé! Světlo je vše, co vidíme! Je tak jasný a krásný!

Po čase však – jakmile se naše oči v té záři trochu rozkoukají – začneme vidět něco nežádoucího. Totiž že světlo je provázeno stínem. Často velkým stínem, skrytém za tou osobou.

Jak to, že jsme ho neviděli???

Jakmile objevíme ten stín, máme dvě negativní možnosti. Buď se od té doby budeme soustředit na ten stín a znepokojovat se jím, nebo tu osobu s ošklivým stínem opustíme a budeme hledat dál – jiný dokonalý objekt bez stínu.

Odejít se nám ovšem dlouho nechce. Jsme jako můry, přitahované světlem. Nechceme uvěřit, že k člověku, kdysi tak dokonalému, patří nějaký stín. Když se rozhodneme lépe se přesvědčit, jdeme k němu. Ještě si přisvítíme, abychom lépe viděli. Jenže čím silnějším světlem z větší blízkosti ho zalijeme, tím více se stíny za jeho osobou dramaticky prodlouží. Jsou mnohem větší a temnější, než byly. Fuj, pryč od něj.

A tak to může být s každým.

Každý se po čase zdá neperfektní. Se svým světlem můžeme jakoukoli osobu klidně obcházet ze všech stran a vždy najdeme nějaký ten stín.

„Existuje jediná výjimka,“ řekl jsem tomu dvojjedinému muži. „Když to světlo, tu lásku, namíříme na ten stín. Pak stín jakoby zmizí.“

Světlo bez stínu

Dokážeš přijmout to, že druhý není dokonalý? Ba dokážeš dokonce připustit, že bez té nedokonalosti by to nebyl on?

Jistě, kde je světlo a objekt, je i stín. Neexistuje světlo bez stínu. Přijmeme-li však, že lidská přirozenost není dokonalá a že i nedostatky někdy stojí za přijetí, pak nezměníme člověka, se kterým žijeme, ale sami sebe. Staneme se někým, kdo je schopen milovat i nedokonalost, ba toužit po ní. Opačný přístup, permanentní snaha po nalezení člověka bez stínu, končí vždy zklamáním.

Jak píšu v magazínu FC, který pro Vás připravuji každé dva měsíce, v životě existují dvě těžké výzvy: přijmout lidi takové, jací jsou, a přijmout sebe takovým, jaký jsem.

Každý jsme jiný. Všichni máme jinou představu o dokonalosti, ale nikdo dokonalý nejsme. Láska je možná pouze tehdy, když dovolíme lidem, aby byli sami sebou, a nesnažíme se je napasovat do svých egoistických iluzí o tom, jací by měli být. Pokud se snažíme o to druhé, trestem za to je vztah, ve kterém žijeme nikoli s druhým člověkem, ale se svou vlastní fantazií. A trest je to proto, že se zcela připravujeme o krásu konkrétního člověka. Neperfektního člověka, zdůrazním.

Moje doporučení

Schopnosti vyrovnat se s tím, jací jsou nejen druzí, ale i my sami, budu na Vaše přání věnovat celé příští vydání magazínu FC. Alespoň telegraficky několik malých doporučení:

Že nemáš ráda treky za polárním kruhem? Fajn, přijmu tuto Tvou nedokonalost. A co kdybychom se tedy spolu podívali tam, kde to rádi máme oba?
  • Místo hledání toho, co ve vztahu nefunguje, přemýšlejte i o tom, co funguje. Nakonec, víte, že na co se soustředíte, to roste.
  • Místo snahy měnit druhé zvažme, zda je můžeme podpořit v tom, jací jsou, případně je vést k pozitivní změně vlastním příkladem. Pokud je v jejich chování něco, co byste rádi, aby časem zmizelo, uvědomte si, že se to samo nestane. Jestliže ale tu změnu akutně potřebujete, buďte upřímní a vyložte karty na stůl, tak aby druhý věděl, co potřebujete a proč. Pokud mu na Vás záleží, změnu minimálně zváží, případně i vykoná.
  • Místo uzavírání se, izolování, vzdalování se druhému, když věci nefungují tak, jak si představujete, se naopak snažte otevřít, propojit, přiblížit druhému. Izolace fyzická je nezřídka následována izolací emoční (sejde z očí, sejde z mysli). Pokud si s někým hrajete na schovávanou, může se stát, že Vás přestane hledat. Pokud někoho dlouhodobě ignorujete jen proto, že umíněně trucujete, ve skutečnosti ho učíte žít bez Vás.
  • Místo očekávání, že všechno půjde lépe, počítejte s tím, že to může bolet. I kosti, zuby, svaly, když rostou, pekelně bolí. Komunikace, porozumění, kompromis, to všechno je náročné. Opakujte si však: „Stojí to za to! Ten druhý mi stojí za to! Jsem šťasten, že ho mohu mít ve svém životě!“ Pokud Vám opravdu za to stojí…

Pamatujte

Víte to z mých knih i magazínu. Jen vzácně vztahy fungují 50 : 50. Jsou dny, kdy jste to Vy, kdo vkládá 100 procent energie. A pak jsou zase období, kdy nepřispíváte vůbec, protože jste na dně, vysátí, vyčerpaní (například z pracovních vztahů), a je to ten druhý, kdo Vás zkouší zvedat.

Proto nakonec máme vztah. Nepotřebujeme, aby druzí byli dokonalí, bez vad, bez krizí, bez pádů. Protože my jejich temná období vykryjeme svou energií. Tak jako oni by měli naše temná období vykrýt tou svou. Tomu se potom říká vztah.

Dokonalý není vztah dvou dokonalých lidí, takoví neexistují. Naopak za dokonalý můžeme považovat vztah dvou nedokonalých lidí, kteří jsou však odhodláni dát druhému v reálném čase to, co potřebuje – dát do vztahu trochu víc v době, kdy mu druhý dokáže dát jen trochu míň.

To je láska. Každodenní projev upřímnosti, komunikace, akceptace, odpuštění, velkého srdce i zranitelnosti.

Každodenní zář světla, které míří na stín.

Pak jsme pro druhé ti praví. Anebo ti druzí najednou praví pro nás.

© Petr Casanova; mé knihy i magazíny naleznete pouze zde

- Reklama 5 -