Má to smysl? 8 mezí zdravého vztahu

- Reklama 4 -

Nejvíc o vztazích jsem se naučil jako kluk.

Tehdy jsem si přál psa. Sousedova fena vrhla čtyři štěňata. Když jsem přišel, byl jsem druhý na řadě. Přede mnou si vybíral nějaký chlapec.

„Všechny mají dobrý původ. Ať ukážeš na kterékoli, neprohloupíš,“ říkal soused. „Tedy,“ zarazil se, „až na tamhleto štěně. To nemá dostatečně vyvinutou jednu tlapku.“

Chlapce právě to štěně zaujalo.

„Ale,“ zdůraznil soused, „s ním bys nemohl běhat a hrát si jako s ostatními třemi.“

Chlapec se usmál. „Právě to potřebuji. Měl jsem vážný úraz a sám nemohu běhat. A tenhle pes potřebuje, aby mu někdo rozuměl.“

Potřebuje, aby mu někdo rozuměl…

Ta slova mi dodnes znějí v hlavě. I proto jsem psal knihu Protože – aby lidé dokázali porozumět i sebezáhadnějším chováním ve vztazích. A aby přes veškerou odlišnost, jaká mezi lidmi je, dokázali najít to společné, co je povede bok po boku životem.

Rozumíš mi, prosím?

Otázka kardinální pro vztah. Rozumíme tomu, co partner chce a dělá? Rozumí on nám? Víma oba, kam směřujeme? Komunikujeme dostatečně?

Na světě nepotkáme stejného člověka, jako jsme my. Každý má jiné touhy, potřeby, zkušenosti, názory a hlavně prahy bolesti. Může unést méně, nebo více než my. Nelze univerzálně říct, co je správné, protože (pro nás) správné je jedině to, co za správné považujeme my sami.

Zdravý vztah tak není o nalezení dokonalého člověka, protože takový ani neexistuje. Zdravý vztah je o nalezení nedokonalého člověka, který s námi bude pracovat na zdokonalování vztahu.

Pracuj na tom se mnou!

Mnoho lidí je po vstupu do vztahu očekává dokonalost. Věčnou romantiku. Věčnou vášeň. Věčné pochopení. Ale úspěšný vztah, tak jako jakákoli jiná forma úspěchu, nepadá z nebe, musí se denně budovat a udržovat. Je jako zahrada.

Jsou však meze, za kterými budovat a udržovat už nemá smysl. Snažíme se kropit to, co je už uschlé.

V zahradě to poznáme na pohled. Ale jak ve vztahu?

V knize 250 zákonů lásky jsem popsal 250 pravidel, jejichž oboustranné dodržování vede k dlouhodobě šťastných vztahům. Ani ony nejsou bez práce. Především však dokážou ctít 8 mezí, za nimiž vztah už nefunguje a stává se spíše vazbou dvou solitérů, které nežijí spolu, ale vedle sebe.

Ačkoli každý vztah je jiný, univerzálně platí těchto osm mezí, kdy budovat a udržovat zahradu má ještě smysl…

1. mez: Oba ještě respektují své rozdíly

Staré pořekadlo říká, že protiklady se přitahují. Není nezbytné, aby partneři byli úplně protikladní, stačí, že jsou jiní. A to jsou vždycky. Všichni lidé na světě jsou totiž různí. Nemůžeme spolu ve všem stoprocentně souhlasit, když máme jiné geny, výchovu, minulost, zážitky, zkušenosti, touhy, práh bolesti i jinou metodiku rozhodování. Hranice vztahu je vždy tam, kde spolu lidé dokážou nesouhlasit. Dokážou se v maličkostech rozejít. To vůbec nevadí, rozdílné názory jsou jen kořením diskuse.

Co je nutné mít sladěné, jsou životní cíle. Táhnout za jeden provaz. Oba nemusejí držet jedno pádlo, ale musejí pádlovat jedním směrem.

Proto neočekávejme, že partner schválí všechna naše rozhodnutí a my ta jeho. Máme svou pravdu, on také. Úspěch vztahu je ale v tom respektovat názor či přání druhého. Ve vztahu nikdy nelze druhého přehlasovat. Existuje buď jednoznačná shoda (oba pro/proti), nebo jednoznačná neshoda (jeden pro a druhý proti). A je to dobře. Partneři jsou nuceni nalézat konstruktivní řešení, výhodné pro oba.

Jako když dva sousedé mají pozemky spojené jedním plotem a scházejí se vždy u branky.

To je nejlepší. Protože to je pro oba vždy na půli cesty.

Vítej na půli cesty!

2. mez: Oba ještě přehodnocují původní předpoklady

Dám Vám příklad:

Partner A vyrostl v láskyplné rodině. Všichni si neustále dávali najevo, jak moc se mají rádi. Tento partner tedy rád říká, jak druhého miluje, a také to od druhého vyžaduje.

Partner B vyrostl ve věcně založené rodině, kde se na křehká slova nikdy nevynakládala energie. Tento partner na nějaká objetí, vyznání, natož dárky „nemá čas“, a také od druhého vyžaduje odstup.

Jak bude partner A interpretovat přirozené chování partnera B? Jako jeho lhostejnost? Nelásku? Odtažitost? Nebo dokonce nevěru?

Všichni vstupujeme do vztahu s tzv. předpoklady. Na základě své výchovy a minulosti očekáváme, jak se k nám druhý bude chovat, protože to odpovídá vzorci, v jakém jsme žili. Jiný neznáme. Podporují nás v tom i kamarádi. Logicky. Kamarádi přece tvořili naši minulost, naše vzorce. Pokud chceme udělat velkou chybu, před kamarády řešme svého partnera. Samozřejmě na něm nenechají nit suchou, protože se chová „tak nepochopitelně“.

Přitom na vině není náš partner, ale především naše předpoklady, které nemusejí mít vůbec nic společného se skutečností. Co když partner vůbec není lhostejný, nemilující nebo nevěrný? Co když je to prostě JEHO způsob lásky? A JEHO způsob lásky není o nic méně pravdivější než NÁŠ.

Chceme-li se dostat ze začarovaného kruhu nejistoty, zda nás partner opravdu neignoruje, položme si klíčovou otázku: Jaká jsou fakta? Faktem není pocit. Například tento: „Já ho miluju, ale on mě asi tolik nemiluje.“ Nikdo nemůže vědět, jak ho druhý miluje. A už vůbec to nemůže soudit jen na základě počtu objetí (možná falešných), vyznání (možná prázdných), dárků (možná alibistických). Nic z toho nemusí mít vypovídací hodnotu. Ostatně, i láska je jen slovo, než přijde člověk, který tomu slovu dá význam.

Přemýšlejme tedy o tom, jestli tím, co zabíjí vztah, není spíše náš předpoklad než náš partner.

Proč si tolik partnerů myslí, že jim druhý vidí do hlavy?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -