Proč vždy akceptujeme takovou lásku, o které si myslíme, že si ji zasloužíme

Byl na mě zlý. Nejspíš si to zasloužím. Nejspíš je vina na mé straně. Proto zůstávám. Dlužím mu to.
- Reklama 4 -

„Změní se? Jsem naivní? Proč neodejdu?“ ptala se mě žena, která žila ve vztahu, jaký nikdo v jejím okolí nechápal.

Muž ji tloukl. Bil i její děti. Když jsem se ji, tak jako její přátelé, ptal, proč s takovým mužem zůstává, řekla: „Protože ho miluji.“

„A milujete taky své děti? A sebe?“ zeptal jsem se.

Odpovědí mi bylo jen mlčení a její sklopené oči.

Kdo už nahlédl do mé knihy Protože, ví, že se nečte snadno. Je určena rozumu, aby pochopil srdce, které dokáže současně milovat člověka a nenávidět jeho činy. Je určena těm, kteří jednají proti svému rozumu a nedokážou si to vysvětlit. Kniha jim klade otázky, aby začali přemýšlet také rozumem, nejen srdcem.

„Protože ho miluji.“ To je nejčastější odpověď, jakou slýchám. Ano, je fajn milovat druhého. Ale nesmí to být jediná láska, kterou cítíme.

V knize učím v první řadě sebelásce. My totiž rádi naříkáme, že nám někdo jiný ubližuje, ale skutečnost je taková, že nikdo nám nedokáže ublížit tolik, jako jsme schopni si ublížit my sami. Už to, že to dovolíme, už to, že neodcházíme, už to, že akceptujeme jednání, které nám ubližuje, vypovídá o míře naší sebelásky – o tom, jak milujeme sebe, jakou sami pro sebe máme hodnotu, jak sami sebe přijímáme nebo odmítáme.

Kdykoli nám někdo ublíží, a my přesto zůstaneme, kdykoli tolerujeme, jak špatně se k nám někdo chová, jak nás zraňuje, pokořuje, jedná jako se špinavým hadrem, pokaždé jako bychom uvnitř sebe říkali: „Zasloužím si to. Nejsem dost dobrý. Mohu být rád, že se mnou vůbec je.“

Navenek možná zvoláme: „Tohle si nezasloužím.“ Ale zůstaneme. Proč?

Sebeláska

Nejzraňovanější lidé mají potřebu být milováni, ale zároveň nedokážou milovat sami sebe. Selhávají v sebelásce. Přitom čím více sebelásky máme, tím méně dovolíme, aby nám někdo ubližoval. Čím více lásky máme ke svým dětem, tím méně dovolíme, aby někdo ubližoval jim.

  • „On tluče Vaše děti?“ zeptal jsem se.
  • „Ano, když se napije.“
  • „A Vy to dovolíte?“
  • Odmlčela se. „Možná si to zasloužily,“ znovu sklopila zrak, aby se mi nedívala do očí. Věděla, že to je výmluva. Že to neříká ani její rozum, ani srdce. „Já od něj nemohu odejít,“ řekla po chvíli, „protože bych to sama finančně neutáhla. A proto…“ té myšlenky se až lekla, „vlastně prodávám bolest svých dětí za střechu nad hlavou.“

Tu větu nezapomenu. A tu ženu nesoudím. Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí. Kniha Protože je o porozumění. O pochopení jednání, které nikdo v okolí nechce přijmout; pro které nás kdekdo zatratí; pro které zůstáváme osamělí a rezignujeme. A já nechci, aby lidé, kteří si nejvíce zaslouží lásku, na lásku rezignovali. Ne, nikdy.

Knihou se snažím, aby za tou láskou šli. Aby, když ji nemohou najít nikde kolem sebe, ji objevili v sobě. Sebeláskou začíná šťastný život. Opakem je sebehana, sebepoškozování duše, sebeodmítání.

Proč zůstáváme ve vztazích, které nám dlouhodobě ubližují? Proč si myslíme, že nejsme hodni lásky a úcty a nikoho lepšího už určitě nepotkáme? Proč se pak před sebou i před dětmi cítíme hloupě, špatně, bezcenně? Proč ještě více nenávidíme sebe?

Hranice

Tak jako v sobě všichni máme práh bolesti (určuje, jakou bolest ještě sneseme, a jakou už ne), máme v sobě i práh ubližování. Vytvořil je vnitřní kritik, ten hlas, který nás při každé příležitosti zpochybňuje. Míra sebehanění je přitom úplně stejná, jakou ještě tolerujeme od druhých.

Když se k nám někdo chová hůř, než se k sobě chováme my sami, obvykle od takového člověka odcházíme. Když se k nám někdo chová lépe, než se k sobě chováme my sami, obvykle takového člověka tolerujeme, vztah s ním nepřerušíme a snášíme ho stále dál, i kdyby jeho chování navenek působilo jako velké ubližování.

Jinými slovy: To, jaké jednání vůči sobě sneseme, ukazuje našemu okolí, jak moc se máme rádi či neradi my sami.

Manipulátorům, mezi které se řadí i agresoři, pak stačí vyvolat v nás přesvědčení, že nejsme dost dobří a že si nezasloužíme mít se rádi. Nebo že naše děti nejsou dost dobré a zaslouží si trestat. Pak tiše přihlížíme manipulátorům, jak ubližují nám či našim dětem. A ještě si říkáme: „Zasloužíme si to.“

Agrese však nemusí být jen fyzická. Může být citová. Neustále jsme ten špatný, ten druhý, ten chybující. Citová agrese je horší než fyzická. Zlomenou kost můžeme vyléčit. Zlomenou mysl, podlomené sebevědomí mnohem hůř. Ale jde to.

Knihou Protože se snažím upozornit na lidi bez srdce, kteří to naše zneužívají; na lidi, kteří se nám nikdy neomluví za své ubližování, protože omluvit se mohou za vědomou chybu, jenže tito lidé nechybují, oni jsou během ubližování ve skutečnosti sami sebou. Knihou Protože se snažím mobilizovat lidi k tomu, aby nedovolili se sebou zacházet jako s hadrem jen proto, že druhého milují. A aby to nedovolili ani vůči svým dětem.

„Protože ho miluji.“ To často říkají lidé, kteří tolik touží po lásce, až si nechtějí připustit, že to z druhé strany není láska. Věří, že ubližování je druh lásky. Není. Láska nebolí. Láska neubližuje. Láska nelže. To, co lidi bolí, je právě neopětovaná láska, ubližování a lež.

Přesto nesoudím. Rozumím lidem, kteří ve špatných vztazích zůstávají. Vím totiž, proč to dělají a kdy to dělat přestanou.

Máte ve svém okolí někoho, kdo v takovém vztahu trčí, a neumíte si to vysvětlit? Otočte na 2. stránku, porozumíte.

Nebo jste snad Vy tím, kdo ví, že pokračováním v takovém vztahu nejedná správně, ale srdce Vás prostě nepouští? I Vy otočte na 2. stránku.

Objasníme si to.

- Reklama 5 -