Proč mě bolí přítomnost s Tebou i bez Tebe

Jak se v tomhle vyznat, když nedokážeme žít s ním ani bez něj?
- Reklama 4 -

„Nemohu žít s ním,“ řekla.

Přikývl jsem. To se stává.

„Ale ani bez něj,“ dodala.

A já pochopil, že tohle je střet dvou říší. Rozumu a srdce.

Když se druhý vzdálí, srdce bije na poplach. Když je druhý nablízku, jako by srdce ničil. A rozum jednou volá: „Dál od něj!“ A podruhé: „Koho jiného vedle sebe můžeš mít?“

Jak je možné, že si dva orgány jednoho těla tak nerozumí? Proč má rozum sklon držet se spíše tam, kde už srdce, byť nešťastné, investovalo své emoce? A proč naopak rozum neumí pochopit opakovanou šanci, které je schopné jedině milující srdce – to srdce, které dokáže současně milovat člověka i nenávidět jeho činy?

To jsou proč, na které jsem zaměřil svou knihu Protože.

Trpěla kvůli srdci, které vždy vnímá to, co je. Rozum málokdy žije v přítomnosti, věnuje se minulosti, budoucnosti, domněnkám. Jak ale věřit rozumu, když máme jasné emoce – špatné pocity, když se nedaří, a dobré pocity, když se daří? A na druhou stranu, jak neslyšet rozum, který v každé situaci, ať se cítíme dobře, či špatně, je schopen dodat: „A co když… (to bude zítra obráceně)?

Říkají nám homo sapiensčlověk rozumný, bohužel ne homo sensitis. Proto jsme tak zmatení, když máme jít za srdcem – to je přece tak nerozumné. Když však jdeme za rozumem, pak nám zase vyčítají, že jsme jako bez srdce.

Jak se tedy vyznat v situacích, kdy nedokážeme žít s partnerem, ani bez něj? Protože tomu věnuji část knihy, zdržím zde alespoň pěti modelovými situacemi:

Partner si na nás dělá čas, jen když mu to je příjemné.

SRDCE NÁM NAMLOUVÁ: Nejsme pro partnera dost dobří. Musíme se více podbízet, doprošovat, mít pro něj větší hodnotu. Rozchod znamená náš osobní pokles.

ALE ROZUM KŘIČÍ: Naopak, nesmíme se ponižovat = snižovat svou hodnotu! Copak lze snižováním jakékoli hodnoty zvyšovat její hodnotu?

Nemá na nás čas. Vnímáme to osobně. „Nejsme jeho priorita,“ soudíme.

Jsme až za jeho prací, zájmy, kamarády. Srdce ho chce, ale rozum varuje.

Když totiž znovu přistoupíme na vztah, jsme nešťastní. Stejně jako když odejde. Není po našem. Rádi bychom ho změnili. Kdybychom to však udělali, bude partner trpět vůbec nejvíc – přestane být sám sebou, žít život tak, jak mu vyhovuje. Bude nás mít za brzdu.

Proto: komunikujme. Říkejme, co nám vadí. Nechme i partnera, ať si řekne své. Pokud neladíme, neznásilňujme vztah. Dopřejme partnerovi, ať se vzdálí a žije si svými prioritami. Třeba mu začneme chybět. Pokud mu naše nepřítomnost nebude vadit, pak pro něj naše přítomnost nebude mít žádný význam. A my alespoň budeme moci nalézt partnera, který nám čas bude věnovat nejen tehdy, když bude mít volné okno a náladu.

Jistěže to srdce bude bolet. I rozumu chvíli potrvá, než pochopí, že není možné někoho nutit, aby si pro nás udělal místo ve svém životě. Pokud mu na nás záleží jako na prioritě, to místo a čas udělá sám. Spíše si my zvažme: Dokážeme nebýt prioritou? Pokud ne, to znamená pokud víme, že bychom byli nešťastní a ztráceli sami sebe, učme se přát druhému jeho vysněný život. A sobě ten svůj také. Byť s někým jiným.

Partner používá minulost proti nám.

ROZUM NÁM NAMLOUVÁ: Vlastně má pravdu. V minulosti jsme opravdu chybovali. A za své chyby musíme pykat pokaždé, když je nám někdo připomene.

ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, kdo nepřijme naši minulost, nemůže s námi přece spojovat naši přítomnost, natož budoucnost!

Je to nesnesitelný vztah. Když jsme spolu, druhý nám vytýká naši minulost. A když jsme od sebe, toneme v sebelítosti, protože důvod rozchodu vidíme ve své minulosti. Tolik si tedy přejeme, aby se vrátil, neboť si myslíme, že tím akceptuje naše minulost. A tolik si přejeme, aby odešel, když ve vztahu naši minulost akceptovat neumí.

Uvědomme si, že jsme lidé. Lidé chybují. Jejich minulost je plná chyb. Jestliže se ze svých chyb ponaučujeme, musejí za námi být chyby. Kdo se dívá do minulosti, vidí naše Já, které už neexistuje – ze kterého vzešlo naše současné Já. Jestliže kritizuje naše tehdejší Já, pak kritizuje bytost, která už není.

Ano, nasekali jsme spoustu chyb. Ale právě proto jsme jiní lidé. Nejsme to, co jsme byli, jsme ti, kteří to špatné překonali. Čím těžší byla naše minulost, tím větší uznání si zasloužíme, pokud jsme ji zvládli. Neznám silného člověka se snadnou minulostí. Zato znám mnoho slabých lidí, kteří v životě o nic nepřišli, měli vždy umetenou cestu a ve skutečnosti si neváží nikoho, kdo se vyrovnal s těžkostmi. Ten nejjednodušší způsob, jak mohou vyzrát, spočívá v tom, že o něco důležitého přijdou. Třeba o člověka.

Pak zjistí, že i oni udělali chybu. Ale ta je nedefinuje. Chyby přece děláme všichni. Každého člověka definuje pouze to, jak se svou chybou naloží.

Partner zpochybňuje naše sny a schopnosti

ROZUM NÁM NAMLOUVÁ: Má pravdu. Věříme v dosažení něčeho, čeho jsme ještě nikdy nedosáhli.

ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, neptej se slepic, jestli je možné létat!

Na jednu stranu víme, že vysoký cíl, který jsme si v osobním životě nebo v práci vytkli, sami nepřekonáme a potřebujeme podporu. Na druhou stranu, když je s námi tento partner, cítíme se ještě slabší.

„Copak ve svém věku můžeš mít dítě?“ „Jak můžeš věřit v tak závratný cíl?“ To slyšíme a váháme. Co když má pravdu? Co když to opravdu nedokážeme? Na druhou stranu, jak to chceme dokázat, když v nás ani nejbližší člověk nevěří?

Pamatujme, že život je jen jeden. Každý den je neopakovatelný. A čeho dosáhneme, to záleží především na tom, čeho CHCEME dosáhnout a co pro to DĚLÁME. Jestliže partnerovo úsilí směřuje k tomu, abychom NECHTĚLI a NEDĚLALI to, co je pro nás důležité, pak to není žádný partner. Dokonce ani přítel.

Nedejme si brát své sny. V každém okamžiku jsme nejmladší, jací kdy v tomto životě budeme. Tak nemarněme čas. Žádná minuta se nevrátí.

Partner je stále negativnější.

SRDCE NÁM NAMLOUVÁ: Je to naše vina. Musíme mu pomáhat tím více, čím negativněji se chová.

ALE ROZUMU KŘIČÍ: Šmankote, nikoho nejde změnit, jestliže se sám změnit nechce…

Na jednu stranu bychom partnera chtěli „zachránit“, „ochránit“. Pomoci mu od jeho negací. Na druhou stranu, když je s námi, nás svými negacemi dusí a ničí.

Ve své knize Protože hovořím o způsobech, jak pomoci partnerovi. Nikdy to však nejde bez toho, aby partner pomoci chtěl.

Vím, jak bolí, když se před našima očima někdo ničí. Nicméně být negativní je svobodné rozhodnutí každého člověka.

Vydal jsem celé nové vydání magazínu FC, které ukazuje, jaký může být život, když se na něj budeme dívat optimisticky a pozitivně. Je to příležitost pro partnera, který pochybuje. „Nemohu odejít z jiného vztahu, protože…“ „Nedokážu Tě dál milovat, protože…“ „Bojím se, že…“ To všechno lze řešit. V knize to ukazuji. Jen je nutné vsadit do hlavy alespoň první pozitivní myšlenku. Alespoň naději.

Partner tlačí, abychom se změnili v někoho, kým nejsme a nechceme být.

SRDCE NÁM NAMLOUVÁ: Má pravdu. Když se změníme tak, jak si přeje, budeme pro něj atraktivnější.

ALE ROZUM KŘIČÍ: Šmankote, jakou můžeme být atraktivnější, když současně ztratíme svou identitu?

„Opusť své hodnoty.“ „Žij tak, jak chci já.“ „Nebuď sám sebou.“ To jsou synonyma, která vyjadřují stále stejný případ. A beznadějný. Protože vždy končí prohrou.

Nikdo z nás nedokáže být šťastný, je-li někým jiným než sebou. Dlouhodobě prostě neumíme žít v přetvářce. Je pro nás mnohem snazší nahradit mezeru po člověku, který dříve byl po našem boku, než nahradit mezeru v sobě, kde jsme dříve byli my sami.

Mysleme na to, že jsou dva druhy lidí. Jedni poznají to nejlepší z nás, a přesto odejdou. Druzí poznají to nejhorší z nás, a přesto zůstanou. Ti druzí jsou naše budoucnost.

Ve své knize Protože vysvětluji, proč tolik bolí, když se máme smířit s nedostatečností v očích milovaného člověka. Současně ale ukazuji, jakou budoucnost si vytváříme, když jsme schopni dát vlastní Já – touhu být sami sebou – na přední místo hodnotového žebříčku.

Mnohdy se mě ptáte, zda v lásce důvěřovat více rozumu, nebo srdci. Doporučuji řídit se srdcem, protože láska je citová věc, ale současně nezapomenout ani na rozum. Své oči, spojené s rozumem, totiž můžeme zavřít, abychom neviděli to, co nechceme vidět. Ale své srdce nikdy nemůžeme zavřít před tím, co nechceme cítit.

O souboji rozumu a srdce je celá kniha Protože, která ukazuje, proč jsme v lásce takto rozdělení a jak důležité je pochopit srdce i cítit, co nám chce sdělit rozum.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -