Pořád se učím žít lépe, říká fotograf, který vidí svět z jiného úhlu

Petr Jan Juračka ukazuje dceři v Irsku, jak vidět krásy světa.

Máte rádi život? Svět?

Věnujete energii tomu, co Vám dělá dobře?

Potřebujete dobré emoce namísto zlých?

Pak jistě rozumíte mně, který už desítky let vyhledává a ve svém magazínu FC ukazuje lidi, žijící na stejné planetě, ale trochu jinak. Lidi, kteří nemají méně problémů, ale snaží se objevovat a vnímat i druhou stránku života – tu krásnou.

Když jsem nedávno psal o Čechovi, jehož fotografii si vybral i Paolo Coelho, šokovalo mě, kolik z vás podpořilo jeho sen – vydat knihu, o které sám říká: „Chtěl jsem napsat knihu o fotografování. Ale napsal jsem knihu o životě.“ Rozhodli jsme se ji vydat (získat se dá zde).

PETR JAN JURAČKA byl zrovna v Irsku. Mnoho lidí ho nechápe. Je schopen utratit veškerý volný čas a peníze za cestování, za fotografování. Věřím, že i kdyby vyhrál v loterii, nekoupí si vilu, spíše ponorku nebo vzducholoď. A přitom je to vzdělaný muž, vědec-hydrobiolog, který učí na Karlově univerzitě v Praze. Jak to, že ho nelákají věci?

Petrův pracovní nástroj – dron, který kamerkou pořizuje fotografie a videa života, který známe, jen se na něj zapomínáme dívat z nadhledu.

1. kapitola: Máš čas žít?

„Už na Přírodovědecké fakultě jsme před šesti lety založili spolu s Martinem Černým Přírodovědný fotoklub, kam lovíme nejlepší řečníky ze světa fotografie a filmu s tématem přírody. Jednou se mi povedl skvělý úlovek,“ vzpomíná Petr a my brzy pochopíme jeho myšlení. „Napsal jsem poměrně troufalý e-mail do Irska, samotnému Georgi Karbusovi, patrně nejlepšímu fotografovi oceánů na této planetě, který má české kořeny. Měl vystoupit na festivalu Caminos v Karlových Varech a já mu nabídl odvoz z pražského letiště až do Varů, ostatně sám jsem přednášel den po něm, ale jen pod podmínkou, že se cestou budeme moci zastavit u nás na fakultě. Souhlasil.

,Georgi, mám trochu neuklizeno v autě, to dáš, viď?‘ řekl jsem mu po uvítání na letišti.

,Kámo, kdo má čas uklízet doma, nebo dokonce v autě, ten nemá čas žít, to mi věř,‘ zněla jeho odpověď.

Otevřel jsem kufr auta. ,Ty ale žiješ kurva naplno!‘ vyvalil oči, když tu spoušť viděl.

Na fakultě už na něj čekaly stovky studentů, ačkoli byl večer. Jeho přednáška byla fantastická. Končili jsme v pět ráno v našem fakultním baru Mrtvá ryba, v osm mě doprovodil na praktikum Mikroskopické techniky, které jsem vedl. Pak jsme svorně vyrazili do Varů, i s mou ženou, báječně jsme si lidsky sedli.“

Přesně tohle můžeme udělat se starostmi. Povznést se nad ně. Spatříme je v úplně jiném světle, jako políčka v Irsku.

2. kapitola: Proč má smysl cestovat?

Divíte se, jak někdo může utratit hodně peněz za cestování? Co z toho má, když „to“ nemůže zaparkovat do garáže, obléct si „to“, ani si „tím“ naplnit žaludek?

Někdo by možná odpověděl: „Cestování je emoce, dělá mi to dobře.“ Jenže pro Petra je to hlavně poznávání, učení se, škola.

Obyčejná cesta, stromy, nějaký záliv – řekli byste si, kdybyste tudy projížděli na kole. Takhle míjíme spoustu krás v životě, protože nám přijdou příliš všední. Stačí se ale podívat z jiného úhlu…

„Můj děda byl organický chemik. Mimochodem, byl spoluvynálezcem izolepy, umělé kůže, jeho patentová kniha obsahuje přes 400 položek. Naposledy jsem ho viděl pár dní předtím, než navěky odešel. Přestože byl slabý a unavený, byl jako vždy skvěle učesaný a chtěl být v obraze světového dění. Jeho poslední věta zněla: ,Nevadilo by Ti, kdybychom naše společné studium angličtiny posunuli až na jaro? Teď nejsem v dobré kondici.‘

Celý život pracoval v tvrdém normalizačním chemickém průmyslu. Srazila ho rakovina, mozková příhoda, nemocná játra, všechno najednou. On měl však strašně rád život, a tedy i jeho poznávání a vzdělávání. V důchodu začal studovat španělštinu. Jako samouk se stal profesionálním překladatelem, a dokonce byl, už jako penzista, oficiálním překladatelem české olympijské výpravy v Barceloně. Uměl rusky, německy, francouzsky, teprve v nemocnici mu došlo, že neumí moc dobře anglicky. Musel tušit, jak bezmocně na tom jeho tělo je, přitom nechtěl přestat žít a učit se. Ve mně to zanechalo obrovskou stopu – nepromarnit život a nikdy na vzdělávání nerezignovat. Vím, že mnoho lidí, sotva vyjde školu, přestane studovat. A tak utrácím dost peněz a času za samostudium ve svém oboru. Tím nemyslím ten odborný, hydrobiologický, ale fotografický, filmový, zvukový a obrazový život. V současnosti se učím psát scénáře. Vlastně se díky dědovi pořád učím lépe žít.“

… nebo krása okamžiku! Uvědomujeme si vůbec u moře, kolik dějů se v té chvíli uskutečňuje. Jen zastavit čas a byli bychom ohromeni.

3. kapitola: Předávej to ostatním

Kámo,“ řekl George Karbus, „teď je v Irsku super počasí. Nechceš přijet společně pofotit dronama?“

To slůvko „společně“ Petra Jana Juračku zaujalo.

George to vysvětlil: „Ty seženeš ten nejlepší dron na světě a odpilotuješ ho. Já budu komponovat kameru a vezmu nás na ta nejlepší místa Irska, to mi věř!“

Když tak nádherné obrazy dokáže vytvořit naše planeta, proč by je nemohla vyprodukovat i naše fantazie ve chvílích, kdy si myslíme, že žádná krása neexistuje?

„Znělo to jako nabídka k odborné stáži, která se neodmítá. Nejlepší cesta, jak se něco naučit, je strávit čas s někým, kdo je v něčem nejlepší. Nejvíc nejlepší na světě, jak říkal Forrest Gump,“ usmívá se Petr. „George mně coby učitel pomáhá posouvat se nejen ve focení, ale taky v přístupu k trávení času s rodinou. Vždyť neváhá opakovaně utratit všechny, ano, úplně všechny rodinné úspory a investovat je do cesty kolem zeměkoule za kytovci. Jenže s ním jede celá rodina… A tak jsem sehnal nejlepší dron na světě a vzal i svou rodinu, moje dcerky letěly poprvé letadlem. A já se znovu učil řídit vlevo.“

Život je dokonalý. Krásu můžeš vidět s otevřenýma očima, anebo ji vnímat, když oči zavřeš. Petrova dcerka to právě poznává…

Na Petrových fotografiích není jiný svět. Je to TEN svět, ve kterém žijeme. Ale viděný jinak – z jiného úhlu, nadhledu, s kouzlem okamžiku. Přesto takový může být život. Stačí se na něj jen jinak podívat; vzít to, co se nám děje, z nadhledu; uvědomovat si krásu okamžiku, kterou někdy přes slzy, bolesti a negace nevidíme. Přitom ona JE.

Když zapomínáme na radost, jen zapomínáme na svět, který té radosti, úžasu a okouzlení tolik poskytuje.

Petr Jan Juračka napsal nádhernou knihu. Plnou fotografií, ale hlavně zamyšlení, života. Je přesně pro lidi, kteří milují emoce, radost, příběhy. Chtěl bych, aby lidé jako Petr měli šanci tvořit co nejdéle. A aby takových lidí bylo co nejvíce.

V dnešním světě jsou vyvážením těch, kdo naopak rozsévají bolest, nenávist, strach a zklamání ze života.

Koupit si ji můžete zde

© Petr Casanova