Jak Češi dokážou pomoci aneb O restauraci, kterou ani konkurenti nenechali padnout

Michal Pagáč (vpravo), symbolicky v hasičském, v den, který změnil jeho život. Lidé z okolí se domluvili, aby zachránili jeho restauraci.
- Reklama 4 -

„Tak vezmi vesmír, rozemel jej na prach, ten přesej přes nejjemnější síto, a pak mi ukaž jediný atom spravedlnosti, jedinou molekulu milosrdenství. Nenajdeš. A přesto se chovej, jako kdyby na světě vládl ideální řád, jako kdyby ve vesmíru byla slušnost a poctivost.“ Terry Pratchett

V životě jsem viděl už hodně příběhů sounáležitosti. Nejvíce mi vyrazily dech na místech, kde bych je nejméně čekal. Dnes Vám jeden takový povím.

Před dvěma měsíci jsem si všiml zvláštní malé restaurace v Praze na Vinohradech. Vedl ji sedmadvacetiletý Michal Pagáč. Zaujala mě poprvé tím, že měla v sobotu zavřeno. A na dveřích nápis: Hledáme pořádného kuchaře!

Lidi, jak se dnes máte?

Michal, od jednadvaceti letech vrchní číšník v jedné prestižní restauraci, totiž od svých čtyřiadvaceti let snil o vlastním podniku. Měl bláznivou představu – že zákazník bude na prvním místě. „Ještě v zaměstnání jsem vždy své číšníky vedl k tomu, aby se hostů ptali, jak se dnes mají. Záleželo mi na tom, aby od nás odcházeli spokojení, a měl jsem radost, kdykoli se vraceli.“

Tuto myšlenku, prosím, fixujme.

Po dlouhých letech Michal konečně našel vhodný volný prostor, na jehož pronájem a zařízení mu stačily peníze. Zjistil ale, že nejtěžší není vytvořit krásný interiér, ale najít správné lidi. „Kuchaři mi přímo řekli: ,Za třicet tisíc měsíčně můžeme dělat v bistru a vkládat smažené sýry do housky. Nebudeme dělat žádná složitá jídla. Koupíme nakrájenou mraženou zeleninu, polotovary, dáme to do mikrovlnky, a hotovo. Málokdo chtěl opravdu vařit, jakkoli zpracovávat čerstvé suroviny jim připadalo moc pracné a hlavně zbytečné. ,Strávník to ani nepozná‘, namítali. ,Jenže já to poznám,‘ opakoval jsem jim.“

Vrátit babiččiny časy

Dobře si pamatoval z klukovských let, jak chutná poctivost. „U babičky jsem se přejídal rajčat, která byla sladká jako dort, tu chuť mám na jazyku ještě dnes. Objížděl jsem tedy celý venkov, farmáře, abych svým kuchařům dovezl čerstvé plodiny, králíky, ryby…“ Jenže narazil.

I proto onu sobotu přišel o kuchaře. Práskl dveřmi, protože se mu o víkendu nechtělo vařit. Michal raději na jeden den zavřel, než by volil jakékoli provizorium, které by se dotklo hostů. A lidé v okolí si toho všímali. Netušil, jak se mu to brzy vrátí…

„Jednou si sousedé z domu, kde mám restauraci, stěžovali, že slyšeli kuchaře, jak strašně křičí na pomocnou sílu, Ukrajinku. Viděl jsem ji, popálené paže od černé myčky. Bylo mi patnáct, když jsem tuhle strašnou práci dělal. Stojíte u dřezu, do kterého Vám kuchaři ledabyle házejí právě použité pánve, a Vy je musíte rychle mýt. Když je frmol, jsou ještě horké. Jsou-li bezohlední, neupozorní Vás na to a Vy se popálíte. Ta Ukrajinka měla slzy v očích a myslela, že ji vyhodím. Že každý spor odnese pomocná síla. Ale skončil ten kuchař. Vážím si toiž lidí, kteří dělají tu nejtěžší práci, protože jsem ji sám dělal také. Nikdy pro mě nebudou míň než druzí.“ Toho všeho si okolí dobře všímalo.

A pak se to stalo.

Mám skočit pod auto?

Kuchyně vzplála. Popelem lehlo veškeré nákladné vybavení včetně konvektomatu za statisíce korun a všechny zásoby jídla. Shořela elektroinstalace. Restaurace ochromená. Pro Michala nedozírná katastrofa. „Jako dítě jsem chtěl být hasičem, život mi ten den dal možnost vyzkoušet si to. Byla to apokalypsa. Snažil jsem se také hasit, ale brzy jsem se nadýchal zplodin. Lékaři mě chtěli odvézt do nemocnice, ale já podepsal reverz – a v tu chvíli jsem si naplno uvědomil veškerý dopad.“

Přítelkyně ho, otřeseného, vzala autem za město, do přírody. „Všichni Vám říkají: Ještě že se nikomu nic nestalo… V první okamžik je to úleva. Ale ve druhém okamžiku musíte řešit i to, co dál.“ Michal neměl peníze na to, aby celou kuchyni rekonstruoval. Do svého snu dal veškeré úspory. A smluvní pronájem mu pořád běžel… Co teď? A co potom? „Napadaly mě i extrémní způsoby řešení. Třeba že mám životní pojištění a stačila by vážná nehoda a ty peníze bych měl. Byl jsem prostě zoufalý. Zoufalého člověka napadají zoufalé myšlenky.“

Jenže vtom se stalo něco, co Michalovi možná zachránilo život. Zazvonil mu mobil. Volal soused ze stejného domu, který v Michalově restauraci rád jedl.

„Michale, nepotřebujete pomoci?“

Vesmír Ti to vrátí

Když slyšel Michalův zlomený hlas, zareagoval: „Víte, co? Mám nápad. Dokážete si někde půjčit gril?“ Michal přikývl.

„A peníze na nákup surovin pro pár hostů ještě máte?“ Michal znovu přikývl, ale nechápal.

Nevěděl totiž, že Ladislav Vrtiš, ten soused, je majitelem minipivovaru. A že hned vzápětí obvolá další desítku jiných majitelů minipivovarů. Že ti budou okamžitě souhlasit s tím, že Michalovi zadarmo přivezou sudy svého piva. Že mobilizují hospodské z okolí, aby navezli domácí paštiku, škvarky, klobásy a další dobroty. Že se jeden z nich (Dušan Makovský z Dna pytle) rozhodne dokonce na příští večer zavřít svůj podnik a svým štamgastům narovinu nakázat: „Zítra povinně přijdete na tuhle adresu. Já tam budu čepovat pivo a Vy uděláte pořádnou tržbu, nechci mít ostudu!“ A že stejné doporučení svým zákazníkům vydají okolní hospody a bary.

Zkrátka a dobře: Přímo na ulici, před vyhořelou restaurací Michala Pagáče, uspořádali lidé z okolí akci na její záchranu. Pilo se, jedlo, dražilo – a peníze se dávaly Michalovi. Za pivo se v dražbě ochotně platilo víc než za láhev whisky. Prohlídku jednoho minipivovaru dokonce vydražili dva jeho zaměstnanci. „Ten mladý pár si minipivovar, ve kterém pracuje, může samozřejmě prohlédnout kdykoli zadarmo. Jen tak mi dali ze svého sedmnáct tisíc, aby mi pomohli,“ klesl na schody Michal, viditelně šokovaný, ale šťastný. Chlap jako hora, přitom se slzami v očích.

„Jedna starší paní, která k nám pravidelně chodí na oběd, mi přinesla plnou igelitku. Vůbec jsem netušil, že má pokročilou roztroušenou sklerózu. Říkala: ,Musím vyrábět origami (japonské umění, skládačky rozličných motivů z papíru), jen tak dokážu soustředit sílu v prstech a netřesu se. Tady máte celou tašku origami jestřábů, prodejte si je. Víc pomoci neumím.“

Následně Michala zatahaly za rukáv děti. „Pane, tamhle v trávě je čtyřlístek. Běžte si ho utrhnout. Abyste už měl v životě štěstí.“

Takový přístup nesmí zemřít

„Vy prostě nesmíte z téhle ulice zmizet,“ řekl mladému začínajícímu restauratérovi soused Vrtiš. „Kdyby Vám peníze, které se dnes tady vydělaly, nestačily na obnovu provozu, zazvoňte na mě. Zajdeme spolu do banky, půjčím Vám.“

Ulice plná lidí, kteří v údajně neosobní Praze přišli pomoci vlastně neznámému člověku, změnila Michala Pagáče nadobro. „Jestli jsem předtím chtěl něco dělat pro lidi, teď to chci o to víc. Zkouším ještě lepší dodavatele, ještě lepší služby. Ti lidé mi dali tolik, že to už nejde vzdát. A nemluvím ani o penězích, mluvím o nové naději.“

V restauraci La Farma už úřadují řemeslníci. Příští týden by se měla znovuotevírat.

A kuchaři už vědí, že nemá cenu Michalovi vzdorovat, když chce, aby měli na prvním místě hosta.

O lidech, kteří mají odvahu v této době podnikat, a o tom, jak to zvládnout, je náš magazín Business Leaders.

O tom, jak zvládnout i nejtěžší chvíle v životě, ať v práci, nebo v soukromí, je druhý magazín FC.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -