7 důležitých lekcí, které nás život učí nejtvrdším způsobem

Co Tě nezabije, to Tě posílí. Jedno z hlavních pravidel, kterým se osobní růst řídí. Tak proč si myslíš, že Tě přítomnost chce zabít?
- Reklama 4 -

Když mi bylo jedenáct, vyhlížel jsem z okna sídlištního bytu. Zaujal mě jeden pár.

Ti dva se smáli, užívali si přítomnosti druhého. Byli to rodiče mého spolužáka. Byli tři roky rozvedení.

Ten zážitek mě naučil nikdy nad žádnou osobou nebo událostí nelámat hůl. A rozumět, že život je neustálá změna a změna je život.

Když jsem se snažil pochopit, proč všichni známe datum svého narození, ale nikdo datum své smrti, zaujal mě názor Gándhího: „Je to proto, abychom dnes žili tak, jako bychom zítra měli umřít. A abychom se dnes snažili učit tak, jako bychom měli žít navždy.“

Netrápí mě, že nevím, kolik času je přede mnou. Vím, že s každou minutou je to o minutu méně. Že každá další minuta je ještě dar, příležitost žít, učit se, růst. Dopřát si tolik znalostí a zkušeností, kolik jen můžeme – dokud můžeme.

V Tibetu mi říkali, že každá událost je jako mince. Má dvě strany. Něco nám dává a něco bere. Učil jsem se tak vnímat i ty nejhorší zkušenosti. Ostatně, o tom je magazín FC.

Ze všeho nejvíce mě zaujalo 7 lekcí, které máme obvykle problém pobrat rozumem. Když za to životu nadáváme, měli bychom šetřit energii a slova, protože později budeme životu za tytéž lekce děkovat.

Které lekce to jsou?

1.Lidé, které jsme ztratili, zůstávají naší součástí

Těžké k pochopení. A ke snesení.

Co ztratíme, to s námi zůstává. Jakmile přijdeme o člověka, náhle si neumíme bez něj představit život. Jsme sami sobě k smíchu. Dokud tu byl, neuměli jsme si ho vážit. Je to jako se zdravím. Dokud ho máme, ani si ho nevšimneme. Jsou to tvrdé životní lekce, protože jsou místa, odkud se už lidé nevracejí.

Vůbec máme zvláštní talent ignorovat to, co nás dělá šťastnými. Považujeme to za samozřejmost. A život nás krutě trestá. Hlavně v noci. Jak se dny začnou zbarvovat dočerna, v posteli se převalujeme a tím více si uvědomujeme, jak nám konkrétní lidé chybí. Některým společným místům se musíme vyhnout – jako bychom chodili kolem zející propasti.

Většinou u konkrétního člověku už nemáme opravu. Nevadí. Je to tvrdá škola, která nám dává dobré poselství pro budoucnost. Zlomenina srdce nebo duše je vážná. Ani zlomený kotník se nikdy úplně neuzdraví. Ale aspoň nám připomíná, že PŘÍŠTĚ máme být opatrnější – abychom nedupali po lidech, kteří tu ještě jsou. Které máme rádi, jen si to ve své zakletosti do ješitných problémů a děsně důležité práce neuvědomujeme.

2. Úspěch si musíme vydřít

Příroda je drsná. Aby zvíře přežilo, potřebuje ulovit kořist. Musí se naučit být úspěšné, jinak končí. V přírodě není žádný sociální ústav přídavků a zaměstnanosti. Člověk ve své komunitě nastavil jiná pravidla. Solidaritu. Kdo momentálně nepracuje, na toho se složí ti, kteří momentálně pracují. Jako když se pečuje o nemocné. Záslužné.

Jenže pořád jsme součástí přírody. A tu neoklameme. Příroda je neustálá změna. Těžkosti, které musíme vydržet a překonat, abychom si mohli užít štěstí. Čím větší jsou hořkosti, tím sladší je pak okamžik úspěchu. Cesta dopředu nás vždy odměňuje. Jen ji musíme hledat.

Nebýt solidarity, i lidé, kteří stojí, by hledali cestu dopředu. Nezůstávali by stát v dešti jen proto, že nad nimi někdo rozevřel deštník. Hledali by místo, kde se mohou sami schovat. Kdo má souseda-rybáře, který mu ochotně každý den uloví rybu, nikdy nebude mít potřebu se sám naučit rybařit a bude na sousedovi závislý. Kdo se naopak rybařit naučí, ten si vždy naloví tolik ryb, kolik bude chtít, a na sousedovi nikdy nebude závislý, ale bude mu vděčný.

A bude šťastný a pyšný na sebe. Protože on sám to dokázal. On je úspěšný.

3. Čím více chceme, aby nás druzí ocenili, tím více se znehodnocujeme

Cítili jste se někdy tak ochromeni strachem, co si o Vás jiní pomyslí a jak Vás oznámkují? Já se tento nešvar naučil už na základní škole, kde mě někdo cizí hodnotil, aniž mě pořádně znal, a já si zvykl na to, že se musím vždy někomu zavděčit, abych prošel do dalšího ročníku života.

Škola byla můj největší omyl.

Čím více jsem se pak snažil jiným dokazovat, zač opravdu stojím, tím více jsem u nich ve skutečnosti klesal v ceně. Čím více jsem před druhými ohýbal záda, tím více mi po nich lezli a drápali se výš. Čím více mi záleželo na tom, co o mě jiní soudí, tím více jsem ztrácel sám sebe. Čím více jsem si přál, aby mě druzí respektovali, tím méně respektu jsem u druhých měl.

Trvalo mi léta, než jsem pochopil to, jak mě škola zradila. Že cizí názory nemají nic společného s tím, jací ve skutečnosti jsme. Že nikdo druhý nemůže přesně říct, zač stojíme. Že cizí slova nemohou změnit naše nitro, pokud je nevpustíme do srdce.

Všichni máme rádi pochvaly, ale ve skutečnosti nejsou nezbytné. Naše pravda a náš směr nezávisí na posudku ostatních. Kdykoli se rozhodneme žít úplně podle sebe, VŽDYCKY s námi bude někdo nesouhlasit, někdo nás ignorovat, někdo odmítat naše nápady a smát se našemu úsilí. Vždycky někdo takový musí být, protože je 7 miliard lidí na světě a každý je úplně jiný. Každý má odlišnou představu o správné životní cestě.

Ve škole nám správně měli říct: Neřeš druhé, kteří se ti posmívají. Jdi s důvěrou kupředu, udělej, na čem Ti nejvíce záleží, a nech ostatní, ať si myslí a dělají, co oni sami chtějí.

Proč jsou pohádky pouze pro děti a my bychom na ně v životě neměli věřit?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -