9 důvodů, proč přestaň žít podle očekávání druhých

Pamatoval si silnou bolest a pak – tma. Jako diamant stlačený ze všech stran, až se rozsypal.
- Reklama 4 -

Už se Vám stahuje žaludek z toho, co se od Vás příští týden očekává?

Máte pocit, že jedině, když splníte očekávání všech lidí kolem sebe, prožijete šťastný život?

Dovolte, povím Vám příběh svého kamaráda. Možná Vás přiměje příští týden vnímat jinak…

Rozdrcený diamant

Můj kamarád je manažerem velké firmy. V týdnu zkolaboval. Diagnóza: krvácení do mozku. Příčina: patrně „neunesl tlak své pozice“.

Víte něco o diamantu? Je to vlastně uhlík, stlačený z mnoha stran. Zdálo se, že i můj kamarád bude obdivovaný diamant. Tlačen byl majitelem, aby dupal po svých zaměstnancích. Tlačen byl zaměstnanci, aby jim pomohl vyjednat podmínky, za nichž dosáhnou lepších výsledků. Tlačen byl od rodiny, aby tolik nepracoval a věnoval se také odpočinku. Tlačen byl sám sebou, protože si uvědomoval, že ve všem selhává.

„Nejsem šťastný,“ svěřoval se mi, ačkoli mu jeho pozici, mzdu a velkou kancelář kdekdo záviděl. Ano, měl najeto na to, že bude diamantem. Jenže diamant, kromě toho, že je nejtvrdším nerostem, je také velmi křehkým nerostem. Že to zní paradoxně? Diamantem totiž procházejí vlásečnice, kterým se říká štěpné linie. Stačí na ně klepnout kladívkem a drahokam se rozsype na prach.

To se mému kamarádovi stalo.

Můžeme vůbec žít podle sebe?

Byl to můj kamarád od dětství. Odmalička chtěl žít podle sebe. Tehdy ale ještě musel poslouchat rodiče. A také učitele. Říkali mu, že dokud mu nebude osmnáct, nemá rozum.

Když pak oficiálně dospěl, znovu nemohl žít podle sebe. Rodiče chtěli, aby šel na jinou vysokou, v práci mu pak vysvětlovali: „Aby sis mohl v práci dělat, co chceš, a nemusel jsi nikoho poslouchat, musíš sedět hodně vysoko!“ A k tomu musel poslouchat ty nad sebou.

Odmalička tak vstával s otázkou: „Co se dnes ode mě očekává?“ Záleželo mu na tom, aby s druhým zavděčil. Doufal, že pak konečně bude šťastný. Nebyl ale nikdy. Jeho spokojenost se sebou začala záviset na cizích náladách, jeho úspěch na cizích soudech, hodnoceních, uznáních.

Když jsem nové vydání magazínu FC věnoval tématu Jak si udržet pozitivní myšlení i v největších těžkostech, myslel jsem právě na kamaráda: Jak to ustát ve své hlavě, když jsme odmala vedeni k tomu, abychom někoho poslouchali? Co je dobré si uvědomit?

Dovolte ke zvážení mých 9 argumentů:

1. Nemáme žádnou povinnost žít podle druhých

Předně, vyřešme legislativní rámec. Ověřil jsem dotazem u právníka, že sám nemám se svým životem žádnou smlouvu, podle které by mi měl dávat to, co od něj očekávám. Podle toho se ke mně chová. Stejnou smlouvu nemá ani nikdo z nás s kýmkoli druhým.

Můžeme dělat to, na čem nám záleží. To, co považujeme za správné. Nedělejme věci jen proto, že někdo jiný očekává, že je uděláme.

Chvíli mi vadilo, že se mnou život žádnou takovou smlouvu podepsat nechce. Že všechno nejde tak, jak si plánujeme. Později jsem zjistil, že je to dobře. Neočekávané bývá vždy lepší než očekávané, tak jako neplánované oslavy bývají nezapomenutelnější než plánované.

2. Nepotřebujeme, aby nás někdo držel za ruku na každém kroku

Mnoho lidí žije podle druhých v domnění, že jim poradí, pomohou, zachrání je. Druzí mohou jít po našem boku, ale nikdy nepůjdou v našich stopách, v našich botách. Ať jsme obklopeni sebevětším hloučkem, stále jdeme sami. A je to opět dobře.

Naučit se jít sám znamená umět být nezávislý. To se hodí. Ne každý, kdo s námi v životě odstartuje, s námi doběhne do cíle. Nemá cenu se hroutit, že nás někdo opustil (názorově či bytostně), protože na to má každý svobodné právo. Ani my nepotřebujeme něčí souhlas k tomu, abychom mohli růst. Chyby umíme dělat sami. A učit se z nich můžeme také – i bez zbytečného tlaku třetí osoby.

3. Nikdo nás nezná lépe než my sami

Manipulátoři nás rádi hodnotí. Vědí, že když uvěříme jejich soudu, dostanou nás pod svůj vliv. Začneme být závislí na tom, co o nás říkají, a podle toho tvární. Je mi líto každého, kdo si dělá hlavu z cizích komentářů a hodnocení.

To, jak působíme na ostatní, se obvykle vzdaluje tomu, jací opravdu jsme. Cizí projekce naší osoby je ovlivněna jinými zkušenostmi, názory, geny, metodikou rozhodování a samozřejmě hlavně momentálními náladami a rozpoložením. Ve dvou různých chvílích nás tentýž člověk může posoudit úplně jinak, protože v první řadě záleží na tom, jak se cítí on sám. Pro negativního člověka budeme vždy špatní, pozitivnímu vždy stát za povzbuzení.

I kdyby se názor druhých trefil do toho, jací jsme, stále drží jen jeden dílek celé stavebnice puzzle. Mohou znát naši přítomnost, ale ne naši historii, každý krok a zakopnutí, s nímž jsme se museli vyrovnat a který nás ovlivnil. Povrchním pohledem se stane, že nejzraňovanější lidé jsou mylně vnímáni jako outsideři, ačkoli téměř vždy jsou nejobrněnější a nejsilnější široko daleko – protože co Tě nezabije, to Tě posílí.

Pamatujme si: Nikdo o nás nemůže znát celou pravdu. Pokud si tedy udělá o nás pohrdavý obrázek, je to jeho problém, ne náš, že si vzdělání nedoplnil a představy nepoopravil. Nezáleží na cizích soudech. My dobře víme, kdo jsme, co máme za sebou, zač stojíme a co je pro nás nejlepší.

4. Jenom my můžeme určit, co je pro nás možné

Kdo není flegmatik, může být jednoduše zabit souslovím: „Na to nemáš. To nedokážeš. Buď realista.“

Mám už vypracovaný reflex. Kdykoli se to stane, vypínám uši a pokud někomu naslouchám, tak sám sobě. Jak někdo jiný může vědět, čeho jsme schopni? Jak může cítit, po čem toužíme? Jak může tušit, co jsme ochotni pro svůj sen udělat?

Poznal jsem, že lidé si pletou jedno. Skutečný úspěch člověka není to, co na něm druzí vidí. Skutečný úspěch je hlavně to, jak se cítí. A zda pracuje na tom, co ho dělá šťastným.

Myslím, že každý se dopracuje do bodu, kdy ho rady a očekávání druhých doženou do úzkých, ke zdi. Tam má dvě možnosti: buď A) podlehnout představě, že za nic nestojí, protože nedokázal zvládnout to, co po něm jiní chtěli, nebo B) se jednoduše vykašlat na to, co od něj druzí očekávali, a udělat si to po svém. Doporučuji cestu B), nekonat podle jiných scénářů, protože nikdo nevidí do našich hlav, aby poznal naše hodnoty, motivace a limity.

5. Nejlépe se obsloužíme, když si dopřejeme to, co sami potřebujeme

Nemám nic proti dietám, ale někdy se bavím nad představou, že jsem tělo, že požaduji po svém majiteli čokoládu a že on mi na radu někoho druhého dá úplný opak – kuskusový salát. A ještě s odborným dovětkem, že to určitě potřebuji daleko víc. Hm.

Jak by asi vypadal svět, kdybychom se všichni ptali druhých, co sami potřebujeme? Nebyl by to spíše jeden velký chaos (jaký to ostatně je)? Kdo by vlastně v takovém světě byl šťastný?

6. Začneme si zvyšovat své standardy

Dovolíte malou odbočku ke vztahům? Partnerské vztahy jsou asi největším zdrojem manipulace a žití podle očekávání druhých. Místo, aby člověku s někým jiným bylo lépe než samotnému, snižuje své cíle. Namísto synergie, tedy naplnění rovnice 1 + 1 = 3, dochází mnohde ke kompromisům, tedy naplnění rovnice 1 + 1 = 0,5.

Špatný je obvykle ten vztah, který funguje jednostranně. Jednostranná v něm bývá i komunikace. Jednostranná znamená nejen to, že jen jeden mluví a druhý poslouchá, ale také že komunikace přichází jen tehdy, kdy svítí slunce. Nepřichází tehdy, kdy je ve vztahu nepohodlně a zataženo. A právě tehdy je komunikace nejvíce zapotřebí.

Je dobře, když špatný vztah skončí. Ale je ještě lepší, když k rozchodu přistoupíme tak, aby se už žádný tak špatný vztah neopakoval. Jak?

Vztahy, které nevyjdou, protože jsme v partnerovi nalezli idiota, by neměly vést k poklesu našeho sebevědomí a snížení vlastních nároků. Jinak se totiž v budoucnu může opakovat cokoli z minula a do života nám vstoupit ještě větší idiot. Naopak, po špatné zkušenosti musíme zvyšovat laťku svých nároků, aby ji překonal jedině lepší partner.

Lidé jsou bohužel zvyklí jednat opačně. A to i v zaměstnání. Jen proto, že jim někdo nabulíkuje, že nejsou dost dobří, přijmou horší práci nebo nižší plat. A v této spirále padají stále níž. Stačí, aby je někdo trochu srazil.

Přestat žít podle druhých = naučit se odpovídat za svá rozhodnutí. Naučit se odpovídat za svá rozhodnutí = přestat se vymlouvat. Přestat se vymlouvat = začít se svým cílům přibližovat, ne se od nich vzdalovat.

7. Hejtři na nás budou mít stále menší vliv

Dokud dáváme na druhé, trhá nám srdce to, jak se o nás jiní vyjadřují, jak nás kritizují a jak nás směrují. Tehdy nejvíce slyšíme hejtry, negativní lidi, kteří principielně špiní to, co druzí dělají. Jakmile začneme žít podle sebe, všimněme si, co se stane s hatery.

Nepochybně zprvu svou hysterii zvýší, naštvaní, že to, co tvrdí, se jaksi nenaplňuje a hlavně neshoduje s výsledky, jaké nám předvídali. Posléze začneme nabývat klamného dojmu, že hateři mizí. Ale to jen proto, že jejich slova stále méně vnímáme, tudíž mají stále menší dopad na naše konání. Jinak se nebojme, oni kolem nás stále budou. Budou čekat na naši slabost, aby nás opět ovládli. Záleží ovšem pouze na nás, zda jejich negaci do sebe pustíme.

8. Budeme mít více času na správné lidi

Život, který se odvíjí podle našich představ, má mnohem méně dramat. Chybí v něm totiž ta dramata, která nám připravují jiní svými tlaky a očekáváními, jež nejsme schopni uspokojit.

Ano, hatery svým způsobem přestaneme vidět. Ale náhle uvidíme spoustu jiných lidí, kteří akceptují způsob našeho života tak, jak ho vedeme. Kteří nás berou takové, jací jsme, kteří nás oceňují za to, co máme, a nepoškozují za to, co nemáme, a kteří jsou rádi, když víme, za co stojíme. Dělejme si na tyto lidi co nejvíce času. Oni za něj stojí.

Špatné lidi pusťme z hlavy. I jejich soudy. Nic nám do nich není. Je to jejich problém. Koneckonců odpovědni jsme jen jedné osobě na tomto světě. Sami sobě.

9. Budeme zavázáni jen sami sobě

Aby člověk mohl být šťastným, musí dělat to, co jej šťastným dělá.

Aby ze sebe dostal to nejlepší, musí svou dnešní verzi porovnávat se včerejší a usilovat o to, aby ta zítřejší byla ještě lepší než ta dnešní. Když dělá to, co ho baví, je to hračka.

Aby neztrácel směr, nesmí se zabývat kýmkoli jiným. Především nemá smysl se s kýmkoli jiným srovnávat. A víte, proč? Protože, jak bylo uvedeno, nikdy neznáme celou pravdu o druhém člověku. Mimochodem, mému kamarádovi záviděl jeho půlmilionový plat téměř každý. Do tohoto týdne. Dnes už mu ho nezávidí nikdo.

Přemýšlejme, prosím, především nad sebou. Jednou se budeme ptát, co jsme pro sebe udělali. A zda jsme nezapomněli na to, že tu vůbec jsme – kromě všech ostatních – také MY.

Magazín FC, který ukazuje cestu2, jak být šťastnými i bez nutného podbízení se okolí, je Vám k dispozici zde.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -