ZRANIT (pravdou), nebo ZRADIT (lží)? Den, který rozhoduje Tvé přátelství

Každou chybu můžeš udělat jen jednou. Když ji neopakuješ, znamená to Tvé ponaučení a růst – že se měníš, stáváš lepším člověkem.
- Reklama 4 -

Představte si, že máte přítele. Nejlepšího přítele. Odjakživa se jeden druhému svěřujete. Víte o sobě navzájem všechno.

Ale teď víte o jeho životě najednou víc – víc, než ví i on sám. Nemá totiž Vaše oči, nebyl na stejném místě jako Vy. A Vy jste něco viděli. Něco, o čem Váš nejlepší přítel nemá ponětí. Jeho životního partnera s někým jiným.

Co teď?

Neplést se druhým do života? Ale tohle není nikdo druhý! Je to první nejbližší přítel, který Vám naprosto důvěřuje a spoléhá na Vás, že ho nikdy nezradíte.

Jenže co v takové chvíli znamená zradit? Mlčet? Zalhat, když se zeptá? Ale copak můžeme lhát nejlepšímu příteli? Copak nám nestojí za pravdu? Copak bychom i my chtěli, aby nás nechával žít v omylu? Copak přátelství není právě od toho, abychom si upřímně řekli i to, co bolí? Jenže copak je přátelství o tom zranit? Říct pravdu, i když víme, že ublíží?

Jak zjistíte v mé zbrusu nové knize PROTOŽE, jsou situace, ve kterých není snadné se zachovat, druhým či sobě porozumět. Ale je nutné to rozhodnutí podstoupit.

Zradit lží, nebo zranit pravdou?

Americká herečka, držitelka Oscara z roku 1950, Judy Holliday jednou řekla: „Milenec má právo mě zradit, přítel ne.“

Partner totiž, ačkoli ho označujeme za „nejbližšího člověka“, je ve skutečnosti pořád svrchovaná bytost, svobodný člověk, který má právo kdykoli odejít, samozřejmě se všemi důsledky pro něj. Vztah nesmí být cela. Naopak, musí to být dům s dokořán otevřenými okny i dveřmi, ze kterého partner může kdykoli odejít. Jen tak poznáme, zda s námi zůstává upřímně. Věrnost psa uvázáním k boudě nepoznáme.

S partnerem nás spojí mžik, cit. Ten může přijít i odeznít. Proto potkáváme tolik partnerů za celý život. Přátelé jsou ale něco naprosto jiného.

Pojí nás s nimi život. Skuteční přátelé jsou napořád. Přátelství, které skončí, ve skutečnosti nikdy ani nezačalo. Přítele nemusíme vidět roky, a přesto mu můžeme kdykoli zavolat, a vztah trvá. Nespojuje nás nezbytně přítomnost, ale minulost, ve které jsme se přesvědčili, že to přítel je – že nás nezradí.

Zatímco partnerství je o smyslovém milování formou citu, rozumu, sexu, kdy jsme nesví, když druhého nemáme nablízku a tváří v tvář; partnerství je o přirozené důvěře, pomoci a loajalitě, kdy jsme naopak smyslů zbavení a třeba na míle daleko. Přátelství je svým způsobem víc než partnerství, protože je v případě zrady prakticky neobnovitelné. U partnera si vždy můžeme najít racionální důvod, proč pokračovat, proč dát druhou šanci kvůli dětem, finančním závazkům nebo pocitu, že máme rodinu. Ale přítel nás zradit nesmí. Jako by se tím odřízl z jediného lana, které nás spojuje.

Jenže co je vlastně zrada?

Karty jsou rozdané jasně:

Přátelství je o důvěře. Důvěru můžeme budovat roky, odmalička, a pak ji ve vteřině ztratit.

„Tys to věděl a neřekls mi to?“

„Tys mě chtěl ochránit od bolesti? A co myslíš, že cítím teď?“

„Proč jsi mi sebral tolik času – lež je pro Tebe přátelství?“

Nechtěl jsem Ti způsobit bolest. Nechtěl jsem se do toho plést. Chtěl jsem zůstat nestranný, tedy cizí, tedy lhostejný. Chtěl jsem, abys v tom zůstal sám. – I tak ten, komu nesdělíme pravdu, může číst naše chování.

Je těžké se mu divit. Skutečné přátelství totiž není o tom být fér jen tváří v tvář, ale zůstat fér, i když se druhý otočí zády – i když nemá možnost vidět všechno, co je pro něj důležité. Proto máme přátele – aby nám dali jiný pohled, aby nám pomohli z bolesti, abychom jim stáli za pravdu, i když není hezká.

Nic nebolí tolik jako zrazení osobou, o které jsme si mysleli, že nás nikdy nezradí. Tehdy si uvědomujeme, co je na zradě to nejhroznější – že nikdy nepřijde od nepřátel. Aby totiž někde vznikla zrada, musela tam nejprve vzniknout důvěra. Nepřítel vezme nůž a bodne nás do zad. Od něj to můžeme čekat. U přítele tohle rozhodně nečekáme.

Proto také upřímný nepřítel je lepší než přítel, který lže – který nám tím prokazuje, že mu nestojíme za pravdu. V té chvíli nepláčeme kvůli němu, ale kvůli falešné představě, kterou jsme o něm sami měli. A okamžitě se ponaučujeme. Dochází nám, že když nás někdo zradí jednou, je to jeho hloupost, ale když nás někdo zradí dvakrát, je to už naše hloupost. A přehodnocujeme vztah.

Jsme dost moudří na to, abychom dokázali odpustit, ale nejsme zase tak hloupí, abychom věřili znovu. Uvědomujeme si, že jsme neztratili přítele, pouze jsme zjistili, že jsme žádného neměli.

Můj kamarád říká: „Buď ke mně vždycky upřímný a loajální, nebo buď daleko ode mne.“ Jako by pravda a věrnost byly opravdu nejvíc, co od přátel potřebujeme.

Jak se to vlastně stane, že je napadne nám to neříct?

Jak to máme sami přijmout, jak se zradou přítele naložit?

A na co bychom si měli vzpomenout, až sami budeme v situaci, kdy o druhém budeme vědět víc než on a místo upřímnosti se staneme samozvaným soudcem, který začne rozhodovat o tom, co je pro něj asi dobré, a co ne?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -