Proč každý blesk hledá svůj hromosvod aneb 5 důvodů cizích výbojů, které si neberme osobně

Neber si nic osobně!

Dobře to pravidlo znáte. A přesto Vás pokaždé zamrzí zlé slovo, nespravedlnost, podlý čin blízkého člověka.

Jako kdyby se do Vaší hlavy vtlačilo negativní semínko. Čím víc se mu věnujete, tím spíše začne klíčit, růst, plnit Vaši mysl stále většími negacemi. Co jsem zavinil? Proč tohle o mně říká? Co je na mně špatného?

A neuvědomujete si, že to vůbec není o Vás.

Když jsem psal nové vydání magazínu FC Jak si udržet pozitivní myšlení, tohle pro mě bylo klíčové téma. Porozumět cizí zášti, závisti, škodičům, podkopávačům. Ano, pochopit je. Protože kdo porozumí, nesoudí. Porozumění je pozitivní akt. Zabraňuje vpouštění negativních semínek do hlavy.

Děje se Vám, že si někdo na Vás vybíjí své mindráky? Partner, kterému se nedaří v práci, si zchlazuje žáhu po návratu domů? Rodič, kterému nefunguje vlastní život, se snaží otrávit i ten Váš? Kolega, plný hnisu, se snaží infikovat i Vás, aby se bídně necítil sám?

Pojďme si tedy na nepříjemného bubáka posvítit. Už z dětství přece víme, že takový bubák potom zmizí.

Jak snadno vzniká pocit křivdy

Zášť, která je matkou všech negativních emocí, si můžeme definovat jako nelibost pociťovanou vůči druhému, která plyne z nějakého druhu osobní nespokojenosti, frustrace nebo stesku. Neléčená může trvat celý život a být hodně bolestivá, tak jako všechny vnitřní rány. Důvodem bolesti je to, že si nejsme jisti, proč zášť pociťujeme, ať už jsme jejím terčem, nebo původcem. Nevíme, proč se děje, a přesto musíme sledovat, jak nám působí ztráty a škody na důležitých vztazích.

Ti, kteří vytvářejí zášť, to mají o to těžší, že si často ani nejsou vědomi, jak ubližují. Jejich okolí řídne, odcházejí od nich lidé, kteří je podporovali, pozitivna v jejich blízkosti ubývá a lidé postižení záští ještě cítí křivdu. Jsou přesně jako ti lidé, kteří spálí most, a pak se rozčilují, že k druhému ztratili cestu.

Jedni lidé jsou náchylnější k zášti, protože jsou příliš temperamentní a rychle vzplanou – dříve jednají, než myslí. Jako by druhé nejdříve poprskali kyselinou, a pak jim to ještě kladli za vinu.

Další lidé z různých důvodů nejsou schopni vycházet s druhými. Mohou být už od dětství zatrpklí, znevýhodnění, sabotovat spolupráci. I ti to životu kladou za vinu.

Problém obou skupin spočívá v tom, že se nesnaží porozumět svým negativním emocím. Ty nejsou nepřítelem, jen o nás něco vyprávějí. Místo aby hledali příčinu v sobě, raději ukážou na druhé („Ty jsi viník! Ty jsi nemožný! Ty můžeš za všechno!“). Ve svém zkratkovitém myšlení zapomínají, PROČ jsou naštvaní. Chápete? Hlavně řeší, KDO je naštval. Přitom nikdo nás nedokáže naštvat bez toho, abychom mu to svou myslí umožnili.

Jinými slovy: Co nám druzí říkají, je jejich problém. Která z jejich slov si ale bereme osobně, je už náš problém. Pokud se nás někdo snaží naštvat, je to jeho problém. Pokud se skutečně naštveme, je to náš problém.

Každý blesk potřebuje svůj hromosvod

Je údělem hromosvodů, že schytávají rány od blesků. Blesk udeří a zmizí. Hromosvod ale zůstává – plný zkušenosti s negativním výbojem, který se mu podařilo, nebo nepodařilo uzemnit.

Pokud se cítíte jako hromosvod, musíte pochopit, proč silní lidé přitahují komplikované vztahy. To, že jste terčem blesků, nevnímat jako svou slabost. Naučit se chápat, odkud se blesky v mezilidských vztazích vlastně berou. A hlavně: Nebrat si je osobně.

Protože magazín FC už máte na cestě, zaměřím se alespoň na pět nejčastějších příčin.

1. Nedorozumění/domněnky

„Ne, nic mi nevysvětluj. Sama si vytvořím svou domněnku a podle ní Tě posoudím.“

Kdo zná mé knihy, ví, že všechno důležité ve vztahu má 10 písmen. KOMUNIKACE, NASLOUCHÁNÍ, POROZUMĚNÍ… Domněnky sem ale rozhodně nepatří.

Domněnky charakterizují člověka, kterému schází komunikace. Nemá vstupní informace, a tak si je sám vytváří. Manipuluje fakta podle vlastní zralosti, zkušenosti i emocí. Vzniká příběh, který více odpovídá jeho výkladu než skutečnosti.

Představme si, že si pustíme detektivku. Brzy „máme jasno“, že vrahem je zahradník. Ale příběh se odvíjí dál. Čím více dat dostáváme, tím spíše svůj názor měníme. A nakonec nás může překvapit celá zápletka. Je to jako s prozrazenou hádankou. Zpětně se zdá snadná. K tomu ale potřebujeme dozvědět se opravdové řešení. Jinak můžeme žít v omylu.

Většina nedorozumění vzniká domněnkami. Lidé jsou zvyklí, že jejich život je takový, jak ho vidí. Když si při nehodě rozbijí nos, je to strašný den. Když však zjistí, že při nehodě přišli o životního partnera, uvědomí si, že jen rozbitý nos by vlastně znamenal úžasný den.

V životě zdaleka nezáleží na tom, co se nám děje, ale jak si to vykládáme. U osobního života se domněnky ještě snesou – co si myslíme, to je naše realita. Problém je, když se naše domněnky střetnou se společným životem. Pak totiž naše domněnka vůbec nemusí být objektivní realitou. Může to být pouze naše realita, ale ne partnerova.

Sherlock Holmes moudře pravil: „Je kardinální chybou dělat jakékoli závěry, dokud neznáme všechna fakta.“ Mnoho lidí je schopno udělat si jakýkoli závěr i bez jediného faktu. A ještě se pak cítit ublíženě.

Proto si cizí domněnky nikdy neberme osobně. Jsme-li ochotni s druhým o všem komunikovat, pak jeho domněnky jsou nejen jeho problém, ale také jeho trest za neschopnost dostatečně komunikovat s námi.

Jak dokážou uškodit vlastní rodiče?

Otočte, prosím, na 2. stránku.