O cestě KetoMartiny aneb Jak proteinová dieta mění celé tělo

Proč nedovolit tělu, aby si tukové zásoby snědlo přirozeným způsobem?
- Reklama -

„Čím se má začít?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Úsměvem,“ roztáhla koutky. „S úsměvem jde všechno líp.“

To mi bylo sympatické.

Jak dobře víte, magazíny FC tvoří ucelený řetěz. Každé vydání svým tématem vyvěrá z předchozího a připravuje tematickou půdu pro vydání následující. Proto je téma nového vydání právě toto.

MARTINA DVOŘÁKOVÁ spojuje oblast zdraví (téma aktuálního vydání FC 2) a optimismu (téma nového vydání FC 3). Proč? Protože hubnutí, kterému se věnuje, souvisí jak s tělesným, tak psychickým zdravím. „Už jen to, že začneme, nám přináší radost. Těšíme se na každý další den, který nás přibližuje k úspěchu. Užíváme si každý malý posun. A to zejména tehdy, když má dieta opravdu efekt,“ říká. „Navíc, když záříme štěstím, podporují nás v našem úsilí i lidé v okolí. Jsme tedy dvojnásob motivováni – zevnitř i zvenčí. A na dalších výsledcích je to znát.“

Jak se vlastně k hubnutí dostala? A proč právě ke ketodietě? Budete se divit.

Podivná cesta k nadváze

„Měla jsem štěstí. Vyrůstala jsem v rodině, kde se odnepaměti jedlo zdravěji než jinde. Oba rodiče jsou celý život štíhlí, nikdy příliš nevyvářeli a nepekli. Maminka neměla moc ráda maso a mastné jídlo, o víkendech nedělala klasickou českou kuchyni, mnohem více vařila jídla lehká. A protože jsme měli zahradu s vlastní zeleninou, zeleninová jídla jsme jedli od jara až do podzimu. Myslím, že tam někde začal vznikat můj vztah ke zdravému životnímu stylu.

Fixujme to, prosím.

Martina tudíž neměla žádné důvody přibrat. A přesto přibrala.

Kdo odebírá magazín FC, jistě si vybaví mou tezi, že všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejvíce obklopujeme. Prostředí nás totiž ovlivňuje. A ovlivnilo i Martinu.

Ještě na střední škole si vedla sešit, kam si zapisovala momentální myšlenky. Nedávno do něj po letech nahlédla a pousmála se. „Byl tam recept na zdravou buchtu z ovesných vloček a ořechů s minimem cukru a tuku.“ Jak tedy mohla přibrat? Snadno.

Po maturitě totiž Martinu přijali ke studiu na filozofické fakultě v Granadě. Pobyt ve Španělsku pro ni byl velmi záludnou zátěžovou zkouškou.

Smějí se? Tak to asi bude v pořádku!

Všechno vypadalo tak báječně!

„Španělé jsou totiž bezvadně naladění. Umějí si užívat každý den. Chovají se k sobě i k cizincům přátelsky.“ Martina se s jejich životním přístupem tak sžila, že automaticky přijala i jejich stravování.

„Pro ně jsou hlavně večeře společenskou událostí. Doma se sejde celá rodina a u jednoho stolu si vypravují, co za celý den zažili. Smějí se, užívají si společné a bohaté jídlo…“ A tady narazila na ALE.

„Bohužel ve Španělsku se večeří do pozdních nočních hodin a úplně lehká tamní kuchyně také není. A pro českou holku to je úplně jiný životní styl. Jen si to představte: Do školy jdete na devátou, v poledne jste doma, snažíte se zaspat největší vedro. Pak vstanete a večeříte dlouho do noci.“ Sečteno, podtrženo: Do Čech se Martina vrátila o 10 kilo těžší.

Měla to vyhodnotit negativně? A proč?

Z dnešního pohledu si právě vybudovala velkou přednost. Poznala totiž, jak se cítí Češky, které přiberou a nadváha, či dokonce obezita jim vadí. Na vlastní kůži zažila, jaké to je hubnout, prát se s vlastním tělem i psychikou. A hlavně objevila způsob, jak to úspěšně zvládnout.

Otočte, prosím, na 2. stránku.