Hazardy ve vztahu: Proč hledáme dokonalost a riskujeme 90 pro 10

Tento můj milenec má to, co můj životní partner nemá – postavení, spoustu peněz. Pokud právě tohle chybělo mému životnímu partnerovi do dokonalých 100 procent, znamená to, že tento můj milenec je 100procentní?
- Reklama 4 -

„Odešel jsem od ní,“ řekl a já zvedl obočí úžasem.

Mluvil o ženě, kterou sám ještě nedávno označoval za TÉMĚŘ DOKONALOU.

„Ano, měla 90 procent ze 100. Ale já jsem potkal jinou, která má zbývajících 10 procent! Chápeš? Má to, co moje manželka nemá!“ vyjekl štěstím.

Zakroutil jsem hlavou, jak může být někdo tak hloupý. Ale mlčel jsem. Potřeboval tu zkušenost.

Střih v čase.

Můj známý měl hlavu v dlaních. „Co jsem to provedl?“ hořekoval. „Já jsem vyměnil 10 procent za 90.“

Nerozumíte té řeči čísel?

Rozumějte: Žádný člověk není dokonalý. Nikdo nemáme všeobecných 100 procent.

Ten, kdo je tak hloupý, že hledá u svého partnera všeobecných 100 procent, nebude nikdy spokojený. Možná u jiných najde to, co jeho partnerovi chybí, ale to neznamená, že jeho nový objev má všeobecných 100 procent. Nikdo nemá.

Také můj známý už vystřízlivěl. Jeho milenka, pravda, měla to, co jeho manželce chybělo. Nicméně už neměla nic z toho, co jeho manželce nescházelo. Ano, získal 10 procent. Ale 90 procent ztratil.

V ruce třímal obálku s pruhem. Rozvod. Už ta představa! Přijde o majetek. Přijde o milované dítě. Přijde o ženu s vědomím, že druhou takovou nepotká.

„Odprosím ji,“ vykřikl v naději.

Zakroutil jsem opět hlavou, jak může být někdo tak hloupý. Ale opět jsem mlčel. Potřeboval i tuto zkušenost.

Střih v čase.

Navštívil jsem ho. Byl na dně. Tedy tam, kde POTŘEBOVAL být.

„Nechtěla mě zpátky. Když jsem se jí pokusil vysmát, že s děckem na krku už nikoho, jako jsem já, nepotká, víš, co mi odpověděla?“ polkl nasucho, ale jako bych ji slyšel. Odvětila: „V to také doufám.“

Seděl jsem s člověkem, který udělal chybu. Ano, každý chybujeme. Jenže – jak zdůrazňuji ve své nové knize PROTOŽE, řekneme-li á, musíme říct také : Za chyby se platí. A můj přítel zaplatil vysokou cenu za 3 vysoce cenné životní zkušenosti:

1) Nikdy nepotkáme stoprocentního partnera.

2) Opustíme-li 90procentního partnera, dopouštíme se hned dvou chyb najednou – jednak ho navždy ztrácíme a jednak mu umožňujeme zjistit, že s někým jiným mu může být mnohem lépe než s námi.

3) Už nikdy nemusíme najít 90procentního partnera.

Seděli jsme v The Farm a snídali má oblíbená vejce Benedikt a jemu na rtech, kromě holandské omáčky, zůstávala jedna otázka: PROČ?

Proč i relativně spokojení muži mají nutkání hrát si s ohněm?

Proč pro hloupou chiméru dokonalého partnera, který neexistuje, riskují ztrátu nedokonalého partnera, který přitom pro ně znamená absolutně všechno?

Proč si ani nadprůměrně inteligentní člověk v zápalu chtivosti neuvědomí, co může ztratit?

A proč si jiní lidé s takovým ohněm nehrají?

O přerostlých dětech

Když jsem psal knihu PROTOŽE, která odpovídá na všechna proč ve vztazích, měl jsem před očima dětství. Jako děti malí jsme s ohněm hazardovali rádi a často. Když rodič zavelel „Stop, už ani krok!“, schválně jsme ještě krok udělali. Lákalo nás hledat hranice – co ještě smíme/zvládneme, a co už ne.

Jako by nás vzrušovalo dotknout se elektrického plotu. Problém je, že v dospělém životě ty rány mohou být osudné. A zde poznáme, kdo je ještě dítě, a kdo už dozrál.

Dospělý (nemluvím o biologickém, ale mentálním věku) člověk ví, že dokonalý partnerský vztah není o nalezení dokonalého partnera, ale tak nedokonalého, aby měl touhu každý den pracovat na zdokonalení vztahu. Ten, kdo sám sebe považuje za dokonalého, nemá potřebu na sobě ani na vztahu pracovat. Proč, když už „JE dokonalý“?

Nezralé dítě si také myslí, že když něco rozbije, půjde to vždycky opravit. Štěňátko přece můžeme hodit z balkonu, vždyť tatínek vezme šroubovák a nožičku přidělá… Dospělý člověk ale ví, že když praštíte talířem o zem, nepomůže říct „promiň“, protože už nikdy nebude v původním pořádku.

Můj přítel zpytoval svědomí, proč jako dítě udělal krok tam, kde zdravý rozum říkal „stůj“.

Byl pořád tak nezralý, že se zlobil na partnerku, ačkoli ta se lhostejně usmívala: „Proč bych měla jednomu člověku dávat druhou šanci, když tolik lidí čeká na první?“

A můj přítel začínal chápat, že každý celistvý talíř lze rozbít jen jednou.

Tento článek je určen všem dalším přerostlým dětem, které se oproti mému příteli mohou těšit z takového luxusu, že ještě onu chybu neudělaly. Mohou se vzepřít svému dětskému myšlení. Vypozorovat, že akutně hrozí, že by 90 procent mohli vyměnit za 10.

Jak se to pozná?

Pokračujte, prosím, ve čtení na 2. stránce.

- Reklama 5 -