6 otázek, které vyvádějí vztahy ze slepých uliček

- Reklama 4 -

Být jako oni…

Býval jsem vždy ostýchavý. První velkou lásku jsem poznal až v sedmnácti a zdráhal se ji v cukrárně vzít za ruku. Společně jsme pozorovali postarší pár u vzdáleného stolu, šedovlasé důchodce, kteří si dojemně hladili dlaně.

„Kéž bychom byli jednou jako oni,“ vyhrkl jsem.

Vtom muž postřehl naše všetečné zraky a s úsměvem pokynul své ženě: „Pamatuješ si, když jsme byli ještě jako oni?“

Ten den mi umožnil pochopit, že jde budovat celoživotní vztahy. A má jediná otázka zněla: JAK?

Jak po celou dobu uchovat ve vztahu lásku, důvěru, toleranci, porozumění? Jak den co den překonávat rozpory, vyplývající z naší odlišnosti, jak řešit problémy, jak krotit emoce, jak vyhánět pohodlnost, která mě v těžkostech vždy svádí raději snadno rozbít vztah, než ho náročně budovat?

Stále před očima

Dědečka, který téměř oslepl šedým zákalem, jsem se jako malý ptal: „Tobě nevadí, že babičku pořádně nevidíš?“ Usmál se: „Drahoušku, já její krásu vidím nadále. Dokonce se mi zdá, že ji dnes vidím lépe než kdykoli předtím. Mám ji neustále před očima.“

Vždy jsem si přál mít dlouhodobý, celoživotní vztah. Pochopil jsem, jakou dá práci (ostatně, o tom je celá moje první kniha 250 zákonů lásky). Ale roky se mi to nedařilo. Ptal jsem se:

Jak je možné, že jsem s někým tak dlouho, šťastný, a pak znenadání zjistím, že jsem ho vlastně vůbec neznal?

Proč nás doslova přes noc dokážou obětovat lidé, kterým obětujeme celý život?

Proč se špatné zápletky opakují a zdá se nám, že potkáváme stále stejné partnery?

Proč se někdy uvnitř vztahu cítíme strašně sami; že jsme ti jediní, kterým jde o dobrou budoucnost; a proč to jiným funguje?

To jsou otázky, na které jsem hledal odpověď 25 let. Nyní naplnily 300 stran mé nové knihy Protože.

Každý týden

Mé přítelkyni-floristce před časem vstoupil do květinářství postarší dobře stavěný muž. Měl neobvyklou prosbu. „Jsem profesionální voják a odjíždím na zahraniční misi. Není jasné, jak dlouho budu pryč. Ale miluji svou ženu. Každé pondělí jí nosím sedm vínových růží. Skoro celý týden jí dělají úsměv na tváři. Když zvadnou, doufá v nové. Nechci, aby o tuto radost přišla jen proto, že odjedu.“

Na místě si předplatil na celý rok 52 x 7 vínových růží, doručených ženě každé pondělí společně se vzkazem V mysli jsem u Tebe.

Maličkost, řeknete. To přece může udělat každý. Ano, může.

Je tolik maličkostí, které všichni můžeme udělat pro druhého každý týden nebo i den. Tolik maličkostí, které svědčí o jediném slově: sdílení.

Vztah je v první řadě sdílení. Sdílíme spolu dobré i zlé. Nerozhoduje místo, čas, náš věk. Nezáleží na tom, CO sdílíme, ale ŽE sdílíme.

Sdílení má obrovskou moc. Sdílená starost je poloviční starost. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Jenže JAK sdílet, když jednomu není do řeči? Jak sdílet, když se komunikace pokazila? Jak sdílet, když máme najednou strašně daleko k tomu, abychom při pohledu na mladé prvomilence s úsměvem řekli: Pamatuješ, když jsme byli ještě jako oni?“

Protože se blíží speciální křest mé nové knihy, kde se osobně potkáme, a tento Váš dotaz se často opakuje, začnu alespoň 6 nejsnazšími otázkami, které navíc můžete modifikovat podle konkrétní situace. Jejich podstata ale může pomoci druhému ve všech situacích.

Pojďme si je přiblížit jednu po druhé…

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -