5 znamení Přítele

Je pro Tebe obtížné rozeznat kamaráda od přítele a potenciálního skvělého partnera od Přítele?
- Reklama 4 -

Měli jste někdy problém poznat různé podoby vztahů? Třeba kamaráda, známého, přítele? A co takhle rozpoznat, s kým by Vám bylo dobře „jen“ jako s přítelem, a s kým dokonce jako s partnerem?

Proč nás vlastně život zásobí takovou škálou vztahů? I o tom mimochodem píšu v nové knize PROTOŽE. Stejně jako o tom, jak se v lidech vůbec zorientovat, co chtějí, a co už ne. Začalo to vlastně před mnoha lety…

Dvě lásky

„Jak se pozná skutečná láska?“ ptal jsem se jako dítě, dokud jsem nečetl Ericha Fromma, německého psychologa, a jeho geniální myšlenku: „Jsou dvě lásky – nezralá a zralá. Ta nezralá říká: Miluji Tě, protože Tě potřebuji. Ta zralá říká: Potřebuji Tě, protože Tě miluji.“

Když jsem pak poprvé v lásce poznal zradu, ptal jsem se: „Jak se pozná skutečné přátelství?“ Protože skutečného přítele jsem v té chvíli potřeboval. Někoho, kdo o mně ví všechno, a přesto nikdy neodejde.

Nedávno mi tu otázku položil jeden řidič, kterému se smýkl vůz na kluzké silnici. Z nárazu do stromu sám vyvázl s lehkým poraněním a užasle pozoroval, jak jej míjejí jiná auta, všechna u místa nehody zpomalila, ale to jen proto, aby spolujezdci mohli vysunout své mobilní telefony a cizí neštěstí postovat na sociální síť.

Udělal to nakonec i řidič. Reakce na jeho příspěvek byly okamžité. Samé lajky, soustrastné komentáře, rady, jak má příště řídit, přání, aby se to už neopakovalo… Ale nikdo mu nezavolal, nezeptal se, zda nepotřebuje pomoc, nikdo nepřijel.

Kdo opravdu přijede?

„A to mám devět set přátel,“ odtušil muž, který pochopil, jak nás virtuální doba poněkud mate.

Proč je takový rozdíl mezi takzvanými a skutečnými přáteli? Proč nás vůbec obklopují ti druzí? Co z toho mají?

Jen některá z PROČ, na které odpovídám v nové knize PROTOŽE.

Ostatně, stalo se Vám někdy, že jste v partnerovi našli nejlepšího přítele? Nebo jste museli váhat mezi láskou a přátelstvím? Že ten, koho jste považovali za skvělého přítele, chtěl i víc? O koho Vám připadá lepší přijít – o přítele, nebo o milence? Jak to udělat, abychom případně nepřišli ani o jednoho?

A jak vůbec poznáme člověka, do kterého se vyplatí investovat svůj čas? O kom můžeme s vysokou pravděpodobností říci, že se na něj budeme moci spolehnout a že nás nenechá v bryndě, až nám bude ouvej?

Kéž bychom každý měli alespoň jednoho člověka, který splňuje následujících pět základních rysů Přítele – přítele s velkým P.

Máte někoho takového? Pak máte poklad.

1. rys: Dělá si na mě čas

Nikdo z nás nemá více nebo méně času. Všichni máme jen 24 hodin denně. A všichni svůj čas věnujeme tomu, co v každé chvíli pokládáme za nejdůležitější.

„Promiň, nemám na Tebe čas“ je totéž jako „Nejsi moje priorita“. Je dobré to vědět. Je dobré to poznat. Ne ze slov, ale z činů.

Čas je základní podmínkou Přátelství. Komu totiž nemůžeme věnovat svůj čas, to znamená pro koho jsme stále „příliš zaneprázdnění“ nebo „příliš unavení“, tomu nemůžeme věnovat žádný z následujících rysů Přátelství.

A to hlavně proto, že Přátelství se neprokazuje v minulosti nebo budoucnosti, ale pouze v přítomnosti. A ta je teď.

2. rys: Věří ve mě

Ne, to není tiskařský šotek. Opravdu tam nemá být „věří mně“.

Věřit druhému je základní předpoklad jakéhokoli vztahu (viz článek Zranit pravdou, nebo zradit lží? aneb Den, který rozhoduje Tvé přátelství). Věřit v druhého je ale něco jiného – je to první velké kouzlo, které dokáže Přátelství.

Jakmile víme, že v nás někdo věří, máme větší sílu. Především tehdy, kdy život vidíme jen z odvrácené strany, kdy se cítíme zranitelní, slabí a kdy nevěříme ani sami v sebe, nám Přítel dá naději.

Jako by tím zapnul světlo v tunelu. Jako by klepnul do kompasu, v němž se zadřela střelka. Vypadá to jako zázrak, přitom to není moc – podpořit, motivovat, inspirovat.

Přítel je zkrátka jako fanoušek, jehož víra v druhého dokáže zvednout i toho, kdo by jinak už zůstal ležet. Ostatně, z toho plyne i 3. rys:

3. rys: Stojí při mně

Když se ohlédneme za svým dosavadním životem, obvykle zjistíme, že lidé, kteří nám nejvíce pomohli, nebyli ti, kteří by nám dali nejvíce rad nebo řešení, nýbrž ti, kteří s námi docela obyčejně byli – v těžkostech, nesnázích, na kritických křižovatkách.

Zůstali, i když celý svět odešel. Zůstali, i když se o nás dozvěděli to nejhorší. Zůstali, i když věděli, že s námi chvíli nebude legrace, že z nás chvíli nevzejde žádná dobrá energie, ale že ji naopak budeme zatraceně potřebovat. Zůstali, aby s námi sdíleli zlé.

Zůstali, a přitom obvykle vůbec nemluvili. Místo úst používali tři jiné části těla:

UCHO, abychom se vypovídali. Ne pusu, aby nás soudili. Ano, v nejhorších chvílích vnitřního zmatku, zklamání nebo sebesžírání jen stáli při nás a naslouchali.

RAMENO, abychom měli kam složit hlavu, ztěžklou obavami o přítomnost a starostmi o budoucnost. Ano, jen stáli a drželi nás nad vodou.

A SRDCE, kterým akceptovali, že ještě neznáme odpovědi na všechny otázky, které si pokládáme. Ano, opět jen stáli, neřešili naše problémy, ale čelili jim společně s námi.

To všechno dělali z prosté víry, že to nakonec také ustojíme. Že uvěříme i sami v sebe. Protože jedině člověk, který věří, že cestu najde, je schopen tu cestu začít hledat; a jen ten, kdo hledá, může najít; zato kdo nehledá, ten určitě nenajde.

Sdílejí, to je klíčové slovo. Jakmile si totiž své problémy nakonec vyřešíme, oni sdílejí naši radost, kterou máme ze sebe. Ostatně, to je důvod pro 4. rys.

4. rys: Vždy je ke mně upřímný

Být neupřímný znamená vytvářet imaginární svět. Svět, který reálně neexistuje. V tom světě neexistuje ani vztah, který jsme si vysnili. Všechna Přátelství založená na lži se rodí už mrtvá.

Nelze reálně žít ve světě, který reálně neexistuje. V nereálném světě nelze dělat skutečné kroky, překonávat skutečné překážky, napravovat skutečné chyby, řešit skutečné problémy. Skutečným Přátelům proto záleží na tom, abychom žili v pravdě. Jen v takovém světě se můžeme posouvat a opravdu měnit svůj život k lepšímu.

Dokonale to vystihuje scéna otce a syna ve filmu Rocky:

Lidé milují lži, protože lži jsou krásné. Pravda často ne. Pravda často bolí. Jenže když chceme pozitivně měnit svůj život, musíme si zvyknout na bolest. I svaly bolí, když rostou.

5. rys: Toleruje, že jsem sám sebou

Takzvaný přítel pozná to nejlepší z nás, a přece odejde. Skutečný Přítel pozná to nejhorší z nás, a přece zůstane. To je nejdůležitější poznání – před Přítelem můžeme zachovat svou tvář, být sami sebou, plakat, když potřebujeme, a hlavně chybovat.

Ano, představte si život, ve kterém můžete chybovat. Po Vašem boku stojí někdo, kdo Vás nikdy neodsoudí. Když upadnete, máte jistotu, že on Vás zvedne. Když vyhrajete, bude se s Vámi radovat, ale také opakovat, že jedině Vy jste to dokázali.

A Vy v té chvíli pochopíte, že má pravdu. Že všechen úspěch je Váš. I když, nebýt jeho…

A tehdy Vám dojde, že když totéž uděláte na oplátku pro něj, bude se cítit stejně skvěle – a Vy s ním.

To je princip skutečného Přátelství – vztahu, ve kterém vůbec nehraje roli vzdálenost. Dálka možná může zabránit objetí, ale rozhodně ne pochopení, povzbuzení, podpoře, pomoci, zkrátka použití ucha, ramene i srdce.

Řidič zraněný ve škarpě na to už také přišel: že jít s jediným Přítelem tmavou nocí je mnohem důležitější než jít s devíti sty takzvanými přáteli prosluněným dnem.

Proč nás lidé, které považujeme za Přátele, zrazují, když tím přicházejí o celoživotní podporu? Proč nás tolik bolí odchod lidí, ve kterých jsme se zklamali? Proč tak rádi dáváme nové šance lidem, u kterých jsme se už jednou spálili? Čtěte v nové knize PROTOŽE.

Těším se na osobní setkání s Vámi na speciálním křtu! Více zde.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -