5 nejdůležitějších vět pro děti

Proč své děti trestáme za chybu? Proč si skrze ně uskutečňujeme své sny? Proč je nenecháme, aby si uskutečnily ty své?
- Reklama 4 -

Měl jsem hrozný sen. Někdo na mě pořád křičel:

  • Běž do řady. V lavici ruce za zády. Hlavně nevybočuj.
  • Drž se uprostřed. Nedívej se na ty, kdo chybují. Sám nedělej chyby.
  • Přikyvuj. Hezky a správně opakuj. A hlavně známky, známky, známky…

A já jsem v tom živém snu tolik potřeboval slyšet:

  • Zkus to! Stojíme při Tobě! I když to nedokážeš, budeme Tě mít stejně rádi!

Místo toho odevšad znělo:

  • Jestli uděláš chybu, potrestáme Tě!
  • Nebudeme s Tebou mluvit! Nikdo Tě nebude mít rád!
  • Budeš mít zakázané kamarády! Osolíme Ti život!

Ten sen netrval jednu noc, ale osmnáct let mého života.

Dříve jsem se ptal: Proč? Proč to tak muselo být? Dnes už se neptám.

Myslím, že mi život chtěl vzkázat: Co Ti nebylo příjemné, nečiň svým dětem.

„Koho máš radši?“

V hlavě mi utkvětla tato věta z mých devíti let. Rodiče se jednoho dne rozhodli spát každý jinde, táta v mém pokoji. A mně dali na výběr: „Rozhodni se, u koho budeš spát. Tím vyjádříš, koho z nás dvou máš radši.“

Půl roku nato mě do téže situace stavěla rozvodová soudkyně. Před napjatě poslouchajícími rodiči se mě zeptala: „Řekni, s kým chceš být? Má pro Tebe větší hodnotu maminka, nebo tatínek?“

Dlouho jsem přemýšlel, proč to dospělí dělají a co si prostřednictvím dětí kompenzují. Proč chtějí skrze děti uskutečnit své sny, místo aby dětem dovolili uskutečnit ty jejich.

Dnes jsem za to vděčný. Když jsem psal toto vydání magazínu FC o zdravém vnitřním životě nejen nás, ale i druhých, mohl jsem přemýšlet nad tím, jak být lepším rodičem. Došlo mi, co děti – kromě obvyklého Mám Tě rád, Záleží mi na Tobě a Ať se Ti nic nestane – potřebují slyšet.

Myslím, že je to hlavně následujících 5 vět:

„Když uděláš chybu, nepřijde trest, ale povzbuzení.“

Za chybu přišla pětka. Ostuda. Odsouzení. A doma trest.

Tak jsem to znal já.

Proto jsem měl strašný pocit z chyb. Jako čert kříže jsem se bál neúspěchů, protože mě psychicky i tělesné bolely. A záhy jsem přišel na to, že jediný způsob, jak nedojít k neúspěchu, je – o nic se raději nepokusit.

Když to šlo, „zašít se“. Jít za školu, nebo se ve škole vymluvit. A když mě přesto vyvolají, podvádět. Doma neukazovat žákajdu, raději s nikým nekomunikovat.

To způsobil strach z chyby, po které mi rodiče znovu dají najevo, jak jsem je zklamal. A to jsem nechtěl. Měl jsem je přece rád…

V mém světě za chybný pokus není trest. Ba jako chyba není vnímán žádný pokus. Chybou je pro mě naopak o nic se nepokusit.

Vím, že cokoli dítěti nejde, pouze ještě neumí. A cokoli neumí, se může doučit. Jak se ale může učit, když cítí, že na konci může být trest, výsměch, rákoska, klečení na hrachu v rohu třídy?

V některých školách dávají učitelé ne jednu, ale dvě známky. První za vědomost, druhou za snahu. Ta druhá je pro život důležitější. Vědomost vždycky můžeme nabrat, a to i životní zkušeností, ale nikdy ji nenabereme, když nám bude chybět touha se učit.

Touha nebát se chyb nepřichází s trestem, ale s povzbuzením.

S trestem ta touha naopak umírá.

„Nedělej jen věci správně. Hlavně dělej správné věci.“

Škola mě učila mnohému, co jsem od té doby nikdy nepotřeboval. Bohužel mě už tolik nevedla k tomu, jak budovat vztahy, nezávidět, nepřát neúspěch, nežalovat.

Učila mě, že mám správně opakovat, měřit se s druhými, a přitom skutečný úspěch a štěstí v životě chce pravý opak – být sám sebou, s nikým se neporovnávat, nalézt to nejlepší v sobě a to využívat.

Život mě tak na rozdíl od školy naučil, že k osobnímu růstu a úspěchu zdaleka nestačí dělat (jakékoli) věci správně, ale v první řadě dělat správné věci. Ideálně pak dělat správné věci správně.

Dnes jako člověk zaměstnávající druhé hledám individuality. Vážím si každého absolventa, který se odváží jít vlastní cestou, překonávat tlak okolí a který si uvědomuje, že nejhorší vězení, jaké může potkat člověka, je žití ve strachu, co si o nás druzí myslí. Z takového žaláře totiž není úniku.

„Za minulost plať jenom jednou.“

Člověk je jediný živočich schopný za jedno provinění trestat opakovaně. A to i sám sebe.

Trpí nejen bezprostředně poté, co se proviní, ale pokaždé, když mu jeho chybu někdo připomene. Nebo když si ji připomene sám.

Je to nesmyslný a (sebe)zničující model, protože co se stalo, nejde odestát. Minulost nelze vrátit a to, co jsme v ní udělali, nejde opravit, a to jednoduše proto, že minulost je čas, který okamžikem svého uskutečnění přestal existovat.

Mnozí lidé, zvláště partneři, se od svých rodičů naučili druhé minulostí vydírat. Dělat, jako by minulost stále žila. Jako bychom za ni měli donekonečna platit. Oživují ji v naší hlavě a využívají k manipulaci.

Vzpomínáš, co jsi tehdy provedl? 

Máme Ti to znovu připomenout? 

Pamatuješ, jak jsi nás neposlechl? 

Jestli si něco znovu uděláš po svém, tak se domů ani nevracej, nikdo Ti už rány nepofouká.

Já jsem v minulosti udělal hodně chyb. Dělal jsem je, ať jsem se řídil sám sebou, nebo ať jsem se řídil návody druhých. Za ty, které jsem udělal já sám, jsem ale rád. Děkuji jim hlavně za to, že okamžitě pročistily moje okolí. Protože se mnou zůstali jen ti lidé, kteří pochopili, že člověk musí dělat vlastní chyby, aby zjistil, co jsou správné věci i jak se správné věci dělají správně.

 

„I když jsem dospělý, moje řešení nemusí být jediné.“

Dospělí věří, že jsou chytřejší než děti. Že vyšší věk je známkou větší moudrosti. Sama civilizace, v čele s technologiemi, přitom postupuje mílovými kroky vpřed a už rodiče v každé generaci nestíhají.

Vývoj netlačí rodiče, ale děti. Tím, že si umějí představit jiné řešení. Kdyby objem moudrosti rodičů byl nejvyšší možný, děti by jen převzaly to, co vědí rodiče, a tomu by dál učily své děti. Pak by se svět nikam neposunul. Ale on se posouvá právě tím, že se rodiče mýlí.

„To nikdy nebude možné,“ říkávali mi rodiče na něco, co je dnes již běžné.

„To nedokážeš,“ říkávali mi, když jsem se rozhodl podnikat.

„To není možné“ – věta, kterou jsem před svým dítětem přestal používat. Protože vím, že tam, kde můj rozum končí, rozum dětí začíná.

„Ty víš lépe než já nebo kdokoli jiný, co opravdu chceš.“

Moji rodiče měli vždycky jasno, co bych měl dělat, aniž by se mě ptali. Vybírali mi obor školy, učili mě, kam mám pokračovat, rozhodovali, jaká práce je, či není pro mě vhodná. A když jsem se rozhodl podnikat, přestali se mnou mluvit.

Nezlobil jsem se na ně. Respektoval jsem, že pro ně je zaměstnání jediná možná jistota. Pro mě to ale naopak byla jediná nejistota. Věděl jsem, že jako zaměstnanec nikdy nebudu moci dělat věci tak, jak chci, a nikdy nebudu rozhodovat o svém čase, příjmu, nápadech. Respektuji ty, kteří si myslí opak, nicméně s lidmi toužícími po pasivním příjmu si dobře rozumím – ostatně, i proto pro ně píšu svůj druhý magazín Business Leaders.

Život mě naučil, že skutečnou známkou zralosti je respektovat i ty, kdo se mnou nesouhlasí. Já respektuji každého, kdo má jiné hodnoty a priority, a to včetně mých dětí.

Vím, že kdybych se jim snažil vnucovat své pravdy, budu se mýlit. Chci vědět, co udělá šťastnými mé děti, a proto se jich ptám, proto jim naslouchám a proto jim zdůrazňuji:

Udělej to podle sebe. Ať to dopadne jakkoli, vždycky budu stát při Tobě. Ať prohraješ, nebo vyhraješ, vždycky budeš pro sebe hrdina, protože jsi našel odvahu se o to pokusil. Život není cesta, na které jsou překážky. Život jsou pouze překážky. A jejich překonávání Tě může bavit jedině tehdy, pokud půjdeš směrem, který Tě těší, který Ti napovídá Tvé srdce. – Tyto věty jsem potřeboval slyšet jako malý a dnes je těm, kteří jsou malí, říkám.

My totiž nepotřebujeme jakékoli zkušenosti, ale zkušenosti na cestě směřující k NAŠEMU osobnímu naplnění. A jaká je to cesta, to nemůže vědět nikdo jiný. Vždyť mnohdy to v sobě hledáme i my sami.

O cestě nás i dětí k vnitřnímu naplnění je magazín FC.

O cestě k materiálnímu naplnění je magazín Business Leaders.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -