5 chvil, které mě naučily vidět život jinak

- Reklama 4 -

Říká se, že žijeme jenom jednou. Ale pokud žijeme správně, jednou stačí.

Přemýšleli jste někdy, co se musí stát, aby Vám jeden život stačil?

Co je pro Vás opravdu důležité a naplňující?

Já, dnes už jako starý pes, cítím, že to nejdůležitější pro mě nejsou věci, ale lidé. Správní lidé. To jsou ti, kteří mě učí chápat život jako jízdu na kole. Abychom udrželi rovnováhu, nesmíme se v těžkostech zastavit a rezignovat. Naopak musíme pokračovat. Učit se ze včerejška, žít dneškem a věřit v zítřek.

O svém soukromí píšu málo. Ti z Vás, kdo mají objednanou knihu PROTOŽE, se o něm dozvědí víc. A dnes něco málo, když prominete, napíšu také.

Odešel mi vzácný člověk. Jeden z těch, kteří Vás nutí o sobě přemýšlet. Díky nimž si pamatujete okamžiky, které Vám daly cennou školu. Třeba Vás nasledujících pět přiměje také k zamyšlení nad Vašimi starostmi a bolestmi a naučí Vás je vidět třeba i z jiné strany. To bych si moc přál…

Ty se máš

Bylo mi okolo dvaceti, když jsem si při sportu poranil kotník a dostal berle.

Mládenec na invalidním vozíku, který také studoval práva, mě pozoroval, jak v budově fakulty zoufale zápasím s berlemi, batohem a třemi učebnicemi z knihovny, které se do báglu už nevešly.

Nakonec přijel, batoh a skripta mi vzal, a tak mi pomohl přeskákat celou budovu.

Když jsem mu poděkoval, posmutněle se usmál: „Doufám, že se budeš brzy cítit lépe.“

Skutečné bohatství

Když jsem měl osmnáctiny, máma se mě ptala, co bych si v životě, do kterého mě vlastně vypouštěla, ze všeho nejvíc přál. Odpověděl jsem: „To jediné, co chci, je být opravdu bohatý.“

Neřekla nic, jen se usmála.

Čtyři roky nato umřela. A já, už relativně bohatý, to jediné, co jsem chtěl, bylo mít mámu zpátky.

"Být jako oni..." - příběh Kéž by...
„Být jako oni…“ – příběh Kéž by…

Kéž by…

Nad Vltavou je restaurace, kam chodím rozjímat sám – s výhledem na Petřín a Hrad. Je velmi romantická a oblíbená mezi páry na slavnostní večeře. Tuhle u dvou sousedních stolů seděly páry, které se vzájemně neznaly. On a ona asi třicetiletí a on a ona asi sedmdesátiletí.

Ti třicetiletí cukrovali, když sedmdesátiletý pán řekl své paní: „Pamatuješ, když jsme byli jako oni?“ A vzal ji za ruku.

Ten třicetiletý mládenec to postřehl, otevřel krabičku s prstenem a povídá své překvapené slečně: „Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni.“

O mé největší klukovské chybě a člověku, který mi umožnil pochopit její důležitost – otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -