Proč si ubližuji, když nechci? 5 kroků, jak setřást vzorce chování svých rodičů

Stahuje Vás pod vodu... Vy to víte... Nemůžete dýchat... Ale asi to bude v pořádku. Vždyť tak se přece chovali i rodiče. Koneckonců, tak se k Vám chovali všichni dosavadní partneři... Protože mohli. Protože jste je i tak nepřestávali milovat.
- Reklama 4 -

Je to zvláštní případ. Už za chvíli určitě uslyším prasknutí. To, jak nad tou ženou zlomíte hůl. Jenže její příběh není zdaleka tak řídký, jak by se mohlo zdát.

Je maminkou čtyř dětí. Muž jí nepomůže. Naopak ji sekýruje, co to jde. Jak to, že ještě nemám na stole večeři? Jak to, že to nejmenší dítě řve? Jak si můžeš stěžovat, že jsi unavená – copak chodíš do práce, copak dřeš jako já, vždyť máš ,dovolenou‘!“

Občas přidá nějaké to strčení, napadení, facku před dětmi. Despota. Budiž. Takoví jsou. Otázka však zní jinak: Potřebujeme takové vedle sebe?

„Vím, že sama sobě ubližuji tím, že ve vztahu zůstávám. Vím, že bych mohla mít život snazší. I děti se ode mě odtahují, neváží si mě, když si nevážím sama sebe. Jenže já bez něj nechci být,“ vyhrkla. Nechci to dětem udělat. Nechci, aby vyrůstaly bez táty.“

Četla všechny mé knihy, věděla, co jejímu vztahu chybí a že to s partnerem nikdy mít nebude. Přijala to. Snad chtěla uklidnit, proto za mnou přišla.

Jenže setkat se se mnou není snadné (varuji ty, kdo se hlásí na večeři se mnou). Neříkám to, co je příjemné. Říkám to, co by si člověk měl uvědomit, jakkoli to je nepříjemné.

Pověděl jsem to i této ženě – formou jedné vzpomínky.

O dvou sourozencích

Je to už mnoho desítek let. Odsekla mu. Udeřil ji. Tak jako to viděl u svého otce, když trestal mámu.

Jako malé dítě vnímal, že napětí mezi rodiči se pak sníží. Problémy vyřeší. Máma ztichne. Táta vychladne.

Tak proč i tahle žena ode mě nechápavě odchází? Tahle další to nerespektuje?

Proč jsem zase sám, když zbít ženu je přece normální?

V posteli sebou trhla. Slyšela otočit spínačem světla na chodbě.

Přes dveře ložnice za chvíli dorazil odér cigaret, chlastu a zase té levné ženské kolínské, kterou mají jen „ony“.

Řekla by mu, že jí to nevyhovuje. Pohrozila by mu svým odchodem. Ale…

Copak to můžu udělat dětem? Ty tátu potřebují.

A copak to můžu udělat jemu? Jestliže se vrací domů, sice v hloubi noci a od jiných žen, tak mě asi potřebuje, tak mě asi miluje, lepší by asi nesehnal!

Když byla malá, chvíli to cítila jinak. Seděla tehdy před svou maminkou, hladila jí oteklé rány od bití, a ptala se: „Maminko, proč neodejdeme?“ A maminka se dobrácky usmála: „Dělám to pro Tebe, holčičko.“

Přes okraj dětské postýlky urovnala spící dcerce peřinku: „Kéž bys alespoň Ty měla jiný život než já a babička… Kéž bys alespoň Ty měla sílu utéct, dokud je čas…“

Nadechla se, aby neztratila sílu otevřít dveře a předstoupit před vrávorajícího muže se dvěma energickými slovy. Tak jako její maminka.

Ta slova od plic zněla: „Budeš jíst?“

Pro rodiče to bylo normální. Tak jak by to pro mě mohlo být nenormální?

Tak žijí ve svých vztazích dvě děti, bratr a sestra, jedněch rodičů. Poznávají, co to je převzít vzorec chování.

Narodí-li se dítě, nemá zažité hodnoty. Učí se pozorováním okolí. Co vidí, to se stává normou. Jinými slovy: Co vidí, to je pro něj normální.

Děti rozhodně nejsou dokonalé v poslouchání svých rodičů. V čem ale rozhodně dokonalé jsou – v napodobování svých rodičů. V opakování jejich vzorců chování ve stejných situacích.

Syn se stal stejným hrubcem jako jeho otec. Dcera se stala stejně ustrašenou jako její matka. Škoda, že tytéž rodičovské scény neviděli starší. Možná by se syn, již s větším vlastním rozumem, stal přesným opakem otce. A dcera přesným opakem matky.

Děláme to pro děti…

„Děláme to pro děti,“ říkají často rodiče, kteří si ve vztazích neváží sami sebe. Nechápou, že svým příkladem, který děti sledují, do nich vtlačují nezměnitelný otisk. Nevím, zda to nevědí, nebo nechtějí vědět.

„Na mně nezáleží, čert vem můj život,“ říkají rezignovaně nad výzvou k jakékoli pozitivní změně. Neuvědomují si přitom, že neničí jen svůj život. Dělají to přece pro děti.

„Copak neexistují ženy, které bití považují za normální?“ ptal se zklamaně osamělý bratr.

„Copak neexistují muži, kteří ženy nepodvádějí a nebijí?“ ptala se stejně zklamaně jeho sestra. Ale odpověď nechtěla slyšet. Věděla totiž, že existují. A pouze proto, že měla po svém boku obsazeno a rozchodu se bála, nemohla jiného muže poznat.

Strach. To byl její argument. Paradoxní argument. Ona se totiž nebála toho, co denně zažívá a co denně bolí. Nebála se toho, co znala – na to byla připravena. Bála se neznámého. Pokud to, co zažívala, bylo strašné, co když to, co ještě nezažila, může být ještě strašnější?

Tak uvažuje strach.

Jak přeprat sebe?

„Petře, jak přeprat své Já?“ hlesla. Jak si už nedat ubližovat, jestliže v koutku duše cítíme, že to je špatně, ale neumíme si pomoct, protože sami pro sebe jsme příliš silným protivníkem?

Jak dát dětem jiný vzor, než jaký dali rodiče nám?

Jak v negativním životě najít alespoň jednu pozitivní myšlenku, z níž by se dal vysochat pozitivní čin a následně pozitivní výsledek? Kde vzít naději, když žijeme v beznaději?

Jak dětem vysvětlit, že mají udělat to, čeho sami nejsme schopni?

Jak překročit svůj vlastní stín?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -