O dvojité zradě: Proč přátele nikdy neztrácíme, pouze zjišťujeme, zda jsou opravdoví

Přítel. Někdo, komu naprosto věříš, na koho naprosto spoléháš, když se otočíš nebo když zavřeš oči. Ale také člověk, kterého právě v té chvíli opravdu poznáš.
- Reklama 4 -

Jsou chvíle, kdy nedokážeš uvěřit tomu, co vidíš.

Musíš věřit jedině tomu, co cítíš.

A co cítíš, to strašně bolí. Protože zjišťuješ, že existují lidé, kterým nemůžeš za všech okolností věřit. Zvláště ne „ve tmě“, tedy ve chvílích, kdy jsou z dosahu Tvých očí a Ty na ně spoléháš.

Říká se tomu „dvojitá zrada“. Podrazí Tě partner i nejlepší kamarád(ka). Spolu. Máš pocit, že jsi ztratil dva nejbližší lidi. Ve skutečnosti partnera ani nejlepšího kamaráda ztratit nejde. Pouze jde zjistit, kteří jsou opravdoví.

Realita, které nechceš věřit

Dříve existovaly magnetofony. Stiskem jednoho tlačítka přehrávaly magnetofonový pásek. Stiskem druhého tlačítka mazaly tento magnetofonový pásek. To, co zažíváš při dvojité zradě, jde přirovnat k chování magnetofonu, ale trochu zmateného.

Snažíš se přehrávat si donekonečna ten pásek. Znovu a znovu. Tolik si přeješ ho vymazat. Ale mazací tlačítko nefunguje. Čím déle si ten příběh přehráváš, tím víc si ho naopak pamatuješ.

Co v první řadě potřebuješ, je smířit se. S čím? Že všechno zlé bude dlouho v Tvé hlavě. Že život už nebude jako dřív. A že v řekách uplyne mnoho vody, než se znovu naučíš smát se a radovat.

O kulce a spoušti

Četl můj časopis, proto mě poprosil o pomoc. Když jsme však seděli tváří v tvář, hlesl: „Vlastně nevím, co říct.“ Rozuměl jsem mu, i když to nejdůležitější slovo vynechal. Nevěděl, co říct mně. A proč to vůbec někomu vykládat.

Tato setkání jsou nejtěžší – poté, co čtenář ztratil důvěru ke komukoli. Jak by se tedy mohl svěřit? Jak by mohl důvěřovat, když ta jediná osoba, které se kompletně otevřel, je současně ta, která ho kompletně zradila?

Jeho příběh byl bizarní. Trojúhelníky vždycky takové jsou. On se svěřoval svému „nejlepšímu kamarádovi“ se vším, co ho v životě trápilo. „Věděl toho víc než ona. Zcela jsem mu důvěřoval. Věděl i vše o ní – co jí ve vztahu schází, nač si stěžuje, na co já nemám čas.“ A „nejlepší kamarád“ si čas našel. Dostal perfektní návod.

Kroucení hlavy. Hořký smích. Projevy naprostého nechápání, jak se to vůbec může stát. Ano, nepochopitelné – to je nejvýstižnější slovo. Ta největší bolest přichází z hlavy. Je mnohem horší než jakákoli emocionální. Nejde totiž přijmout ani srdcem, ani rozumem. Tuhle zradu prostě nejde pochopit.

Touhle zradou si začneš vážit upřímných nepřátel, kteří Tě zraňují, když se Ti dívají do očí. Vážíš si jich mnohem víc než falešných přátel, kteří Tě bodnou, jakmile se k nim s důvěrou otočíš zády.

Je to paradox jako v grotesce, že lidé, pro které bys chytil třeba střelu z revolveru, se ukážou jako ti, kteří mají sami prst na spoušti.

U partnera to snad ještě skousneš. Milenci snad mají právo zradit jeden druhého. Ale přátelé ne. Přátelé jsou tu přece jako rameno, na kterém se můžeš vyplakat, ne jako pěst, kvůli níž jednou budeš plakat.

„Ztratil jsem přítele,“ opakoval. Ale nebyla to pravda. Neztratil přítele. Pouze zjistil, že nikdy žádného neměl.

Jenže co s tím? Jak to přijmout? Je možné jít životem o tolik prázdnější?

Zmuchlaný papír nenarovnáš

„Předně,“ řekl jsem a vzal ze stolu snídaňovou nabídku kavárny, v níž jsme seděli, a zmuchlal jsem ji v dlani. Znetvořený papír jsem pak muži podal.

„Tohle znamená zmuchlat něčí důvěru,“ vysvětlil jsem a požádal muže, aby papír znovu narovnal. „Můžeme ho zkoušet jakkoli vyhladit, ale už nikdy nebude stejný.“

To byla první věc, kterou si potřeboval uvědomit. Je ztrátou času lepit rozbitou skleničku. Nikdy už nebude perfektně těsnit.

„Nechci vracet ani vztah s ní, ani vztah s ním. Jediné, co upřímně chci, je pomstít se,“ vydechl.

Rozesmál jsem se. „A proč?“

„Abych hlavně jeho zničil.“

Rozesmál jsem se ještě víc. „A proč?“ Načež jsem dodal: „Karma mezi přáteli říká, že kdo zradí svého přítele, zničí hlavně sám sebe.“

To byla druhá věc, kterou si potřeboval uvědomit. Karma pracuje za nás. Co dáváš, to se Ti vždycky vrací.

Můj host tak ušetřil sto procent energie, kterou by jinak mrhal. Potřebuje ji na něco jiného, pozitivního. Na to, aby se naučil posunout, ponaučit, a přitom nikdy nezapomenout.

Zvedl ke mně oči, jako bych právě vyslovil něco neuskutečnitelného. Cítil se na to slabý. Usmál jsem se, protože nepochybně zesílí postupnými kroky.

Jakými?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -