7 naléhavých proseb, které dospívající děti nikdy nevysloví nahlas

Proč dělají přesný opak toho, co ve skutečnosti tolik potřebují?
- Reklama 4 -

Říká se: Když přijdeme o rodiče, ztratíme minulost. Když přijdeme o dítě, ztratíme budoucnost. Co se ale honí hlavou dospívajícímu člověku, když nabude dojmu, že nemá žádnou budoucnost?

Tento týden píšu o možná nejtěžších případech, které mě vedly k napsání mé čtvrté knihy. Tento případ začal zvláštními slovy:

„Každý den mi připadá jako past. Moje tělo se mění, ale všechno kolem něj se opakuje znovu a znovu. Můj život je složen z toho, co MUSÍM dělat, ne z toho, co CHCI dělat. Den za dnem ztrácím s lidmi, s nimiž MUSÍM být, nejčastěji s teenagery, kteří se cítí stejně jako já.“

„Výsledkem je, že můj nejčastější pocit je: NECHCI. Nechci vstávat z postele. Nechci jít do školy. Nechci, nechci, nechci už nic. Nevybavuji si vlastně skoro nic, o čem by šlo říct, že to chci. Kromě spánku. To je jediné období, kdy necítím stres, zklamání, ničeho se nemusím bát.“

„Utíkám před tímhle životem do jiného světa. Sleduji Netflix, YouTube a ano, nesmyslná videa, a to znovu a znovu, snažím se zapomenout na své myšlenky. Rodiče na mě kvůli tomu řvou, řvou i kvůli mému pokoji. Ano, mám v něm nepořádek, ale tak to mám i v sobě. A neptejte se mě proč. Já nevím. Nevím, odkud ty pocity vycházejí.“

„Občas poškozuji věci, ničím je. Protože mi pak jsou blízké, cítím se stejně poškozeně a zničeně.“

„Nejhorší je, pane Casanovo, že to vždycky takhle nebylo. Když si prohlížím staré fotky z úplného dětství, vidím malé dítě, které je v každé chvíli šťastné. Malé dítě, které rádo tančí, zpívá, nevadí mu být hloupé, kašle na to, co si o něm druzí myslí. Jenže teď cítím, že to malé dítě ve mně je mrtvé.“

„Bojím se, že Vám moje psaní nedá smysl. Že ho vyhodíte a mě odsoudíte. Nebudete první. Já Vás ale moc prosím, naslouchejte mi, nelamte nade mnou hůl, nepohrdejte mnou, protože tohle všechno negativní už dávno dělám já se sebou. A mně moc chybí někdo, kdo je silnější než já.“

„Potřeboval bych, abyste byl mým rodičem, protože mám pocit, že žádné nemám. Nemají se mnou trpělivost, nesnaží se mi porozumět, nedokážou mě přijmout. Jen na mě řvou a nepochopí, že když já zvolám, že je nenávidím, na oplátku potřebuji slyšet, že oni mě milují.“

Vybral jsem jen 7 pasáží z ručně psaného dopisu, který se bůhvíjak dostal do mé pošty. Listovní psaní prakticky nedostávám. Obálka ani neměla známku. „Někdo,“ vzpomněla si asistentka, „to sem přinesl osobně. Takový… kluk.“

Zamrazilo mě. Proč nepoužil e-mail? A pokud věřil pouze papíru, copak musel šetřit na známce? Copak…, lekl jsem se, když jsem bezděky vyhlédl z okna, odešel z domova?

Každý zaslouží šanci

Mám rohovou kancelář s výhledem na Národní muzeum. Když se vykloním z okna, vidím pražské hlavní nádraží. Ve středu 25. dubna od 14.00 do 19.30 se přímo tam bude promítat celovečerní dokument Igora Chauna Dospělým ze dne na den. Upozorňuje na nelehkou situaci těch, kteří s dosažením plnoletosti opouštějí dětské domovy. Odkázáni zcela na sebe hledají způsob, jak se postavit na vlastní nohy. Kamil Vacek, majitel firmy TCCM, který zafinancoval natáčení, říká: „Chci, aby každý dostal šanci. Aby pochopil, že si ji zaslouží. Dnes tolik dětí, a nejen z dětských domovů, neumí fungovat samostatně, mají velmi nízké sebevědomí a není nikdo, snad kromě neziskových organizací, kdo by jim pomohl se zorientovat a začlenit. Proto nás napadlo natočit medailonky s těmi dětmi, které uspěly, i s těmi, kterým se to nepodařilo.“

Na stejném hlavním nádraží byl i On. Kluk s pocitem, že nemá žádnou budoucnost.

Vyhledal jsem ho. Povídali jsme si. Dlouho. A já jsem poslouchal nejen to, co říká, ale snažil jsem se pochopit hlavně to, co neříká – co by každé dítě tak rádo vykřiklo, o co by tak rádo požádalo, ale neví si rady, jak to říct.

Zkusil jsem za tohoto kluka těch 7 vnitřních výkřiků formulovat nahlas. Nyní se k nim dostanu. Přemýšlejte o nich, prosím.

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -